Sdílet
Když se narodí malé dítě, raduje se celá rodina. I když je miminko roztomilé, nikdo neočekává, že jím zůstane pořád. Rodiče očekávají, že z novorozence bude kojenec, potom batole, školák a nakonec dospělý člověk. Stejně je radost v nebi nad jedním hříšníkem, který činí pokání a znovu se narodí. Ale i u něj je normální, že poroste. Boží slovo mluví o třech „vývojových stupních“ křesťana – dítě, mládenec a otec. Co o nich píše Jan ve svém dopise?
Nejprve oslovuje děti. …jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno... Dítě je schopné poznat, že hřešilo a uznat to. To je důležitý předpoklad toho, abychom mohli mluvit o odpuštění. Jako děti potřebujeme rezignovat na svou „dokonalost“, ale mít odvahu před sebou, Bohem i svými bližními uznat svá selhání. Když uděláme chybu, omluvíme se nebo se hájíme? Třeba nejsme v některé oblasti ani dětmi – zůstali jsme na úrovni kojenců. Další věc je odpuštění z milosti. Potřebujeme mít jistotu, že naše hříchy jsou skutečně pryč. Že už na nás neleží. Že nám nebrání v přístupu k Otci. Bůh je skutečně odhodil za záda a už na ně nevzpomíná. Satan si naše hříchy pamatuje a rád nám je připomíná. Otec nikoli.
Dále dětem připomíná …poznali jste Otce…. Pokud jsme měli dobrého pozemského tátu, tak jsme mu jako malé děti běžely sednout na klín. Důvěřovali jsme mu, přestože nás někdy napomínal. Čekali jsme od něj jen dobré věci, nikoli odmítnutí a hledání chyb. Takhle přistupujme k Otci v nebi. Rozběhněme se a skočme mu na klín. Pokud dítě toto nezažívá, nese si handicap do svého života. Pokud nemáme tento vztah k Bohu, bude nám něco důležitého na duchovní cestě chybět. Naučme se Bohu důvěřovat a mít ho rádi.
Dále Jan oslovuje mládence. …přemohli jste toho Zlého… Dítě často nezvládá své tužby a potřebuje rodičovské omezení. Mládenec už ví, jak zvládnout pokušení a hřích a jak se vypořádat s původcem toho – Satanem. Mládenec není hříčkou svých žádostí a démonů, ale naučil se je přemáhat. To je ale možné jedině skrze druhou věc, kterou mládencům Jan píše. …jste silní a slovo Boží ve vás zůstává…. K vítězství potřebujeme být silní a silní jsme jedině skrze Boží slovo. Bez vykrmení se Božím slovem nebudeme vítězit. Potřebujeme se umět naučit sytit Božím slovem. Bez tohoto umění zůstaneme stále dětmi. Různé zážitky apod. nepřinesou dostatečnou sílu pro náš boj.
Naposled Jan oslovuje otce. … poznali jste toho, který je od počátku… Otcům už Jan píše jedinou věc. Oni mají to, co mají děti. Jistotu odpuštění hříchů, poznaní Boha jako táty, jsou plni Božího slova a vítězí nad tím Zlým. Jenže otec k tomu musí ještě něco přidat. Je to hlubší poznání Otce, než jaké má malé dítě. Je to vztah, který může mít dospělý člověk se svým otcem. K dětské důvěře a úctě zralost vztahu a spolupráce. Otcové Boha znají takovým celkovým obrazem. Myslím, že to nějak souvisí s tím, co učil Pavel efezské – předal jim celou radu Boží.
Každý se narodí jako miminko. Je to v pořádku, pokud jím ale nezůstane. Stejně tak je to v duchovním světě. Před týdnem uvěřivší člověk je dítě a nebude otcem. Současně Boží plán je růst a měli bychom směřovat k tomu stát se duchovními otci a matkami. Potřebujeme vědět, kde resp. kým jsme. Potřebujeme vědět, že každý máme co dát. Něco jiného jako děti, něco jiného jako mládenci a něco jiného jako otcové, ale máme co dát. A všichni máme směřovat kupředu. Miminko cumlající si palec je roztomilé, třicetiletý muž cumlající si palec je v lepším případě infantilní, v horším případě dementní. V duchovním smyslu je to to samé. Takže milí bratři a sestry, směřujme k dospělosti.
