Sdílet
Slunečné počasí provázelo liturgii Zmrtvýchvstání Páně, kterou dopoledne za účasti 80 tisíc věřících slavil Benedikt XVI. na náměstí sv. Petra. Hned po bohoslužbě se papež odebral do lodžie v průčelí vatikánské baziliky, odkud pronesl své Velikonoční poselství a udělil papežské požehnání Urbi et Orbi. Benedikt XVI. ve svém poselství vyšel z citátu, který Velikonoční sekvence klade do úst Marie Magdalské: „Už jde Kristus, má naděje“:
„Marie Magdalská stejně jako ostatní učedníci musela hledět na Ježíše odmítnutého představiteli národa, uvězněného, bičovaného, odsouzeného na smrt a ukřižovaného. Musí být nesnesitelné, vidět zosobněnou Dobrotu podrobenou lidské zlobě, Pravdu vysmívanou lží, Milosrdenství pohaněné pomstou. Zdálo se, že Ježíšovou smrtí selhala naděje těch, kteří v Něho důvěřovali. Tato víra se však nikdy nevytratila úplně, zejména v Panně Marii, Ježíšově matce zůstal i v temnotě noci zažehnut její plamének. Naděje v tomto světě nemůže nepočítat se zatvrzelostí zla. Není to jenom stěna smrti, která jí překáží, ale mnohem více jsou to ostré bodce závisti a pýchy, lži a násilí. Ježíš prošel touto smrtelnou spletí, aby nám otevřel přístup do království života. Byl to moment, ve kterém se Ježíš jevil jako poražený. Temnoty prostoupily zemi, mlčení Boha bylo naprosté, naděje se zdála být prázdným slovem.
A hle, po sobotě na úsvitu příštího dne byl hrob nalezen prázdný. Ježíš se pak ukazuje Marii Magdalské, dalším ženám a učedníkům. Víra se obrozuje a je ještě živější a silnější než předtím; je nepřemožitelná, protože se zakládá na rozhodující zkušenosti: „Střetly se v divném souboji život a smrt. Je po boji. Ten, který zemřel, z mrtvých vstal, aby nám věčně kraloval“. Znaky vzkříšení dosvědčují vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí, milosrdenství nad pomstou: „Hrob, z něhož Kristus slavně vstal, aby se v Otci radoval. Anděly jako svědky stát, na zemi roušku, bílý šat“ (Velikonoční sekvence)“.
