Komentáře

Dan Drápal: Čí je tato země?

Napsal(a): Dan Drápal | Zveřejněno: Pondělí, 11. ledna 2016, 6:29 (CET)
Sdílet Sdílet   |   Verze pro tisk  |   Čti později Čti později  |   Velikost písma:A A A

„Tato země je naše“, prohlásil pan prezident Zeman ve svém Vánočním projevu. Jeho slova stojí za zamyšlení – mimo jiné proto, že pan prezident své tvrzení nijak zvlášť nerozvinul. Můžeme si položit otázku, zda je skutečně naše, a pokud ano, co to znamená.

Dan Drápal: Čí je tato země?
Dan Drápal.
(Křesťan Dnes, Jan Kubík)

Oproti lidem, kteří nemají vztah k Bohu, mám určitou výhodu v tom, že pro tyto úvahy mám východisko v Bibli. Jelikož je pro mě knihou autoritativní, vím, že není tak důležité, co si myslím. Důležitější je, co je pravda. Mohu rovněž říci: Rozhodující je, jak to vidí Bůh.

Z této mé výhody mohou těžit i mí případní čtenáři, a to jak ti, kteří se mnou souhlasí, tak moji oponenti. Netajím se svými východisky, a tudíž činím srozumitelným, proč si myslím to, co si myslím.

Tuto výhodu nám neposkytují různí postmoderní myslitelé, protože zpravidla nevyjevují důvody svých mínění, a pokud mluví o nějakých výchozích principech, zpravidla se nedovídáme, proč by měly platit.

Zpět tedy k první otázce: Je tato země opravdu naše? Zdá se mi, že biblická odpověď zní ano, nicméně toto ano je podmíněné.

Země jako taková se nerozumí sama sebou, ale byla stvořena transcendentním Bohem. Apoštol Pavel cituje výpovědi Žalmů, když píše: „Hospodinova je země a její plnost“ (1K 10,26). V jistém smyslu je tedy země stále Hospodinova.

V Písmu je ovšem rovněž řečeno: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem” (Ž 115,16 ČEP). Otevírá se nám tedy otázka: Je země Hospodinova, nebo ji dal lidem? Odpověď nalezneme, když uvažujeme o tom, v jakém smyslu Bůh lidem zemi dal.

Tady nám snad pomůže zpráva o stvoření, kde v Gn 1,28 čteme: „Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe.“

Zatím jsme neprobírali otázku, jak je tomu s jednotlivými národy. Zde radím obrátit se do Deuteronomia, kde (v 32,8) čteme: „Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele.“

Domnívám se ovšem, že toto znění není správné. Existuje variantní znění, k němuž se z významných českých překladů přiklání pouze Jeruzalémská bible, která uvádí: „Když Nejvyšší dával národům jejich dědictví, když rozdílel lidské syny, stanovil hranice národů podle počtu Božích synů.“

Domnívám se, že menšinové znění je zde správné a rovněž logické. Hranice národů skutečně nebyly stanoveny podle počtu Izraelců (tam bychom si museli rovněž klást otázky, ke kterému datu by byl rozhodující onen počet apod.), ale podle počtu „Božích synů“, nebeských bytostí, chcete-li, duchovních mocností (v Novém zákoně označovaných jako „vlády“ nebo „knížatstva“), o nichž jsem přesvědčen, že stojí nad jednotlivými národy. (Určitý vhled do této věci nám poskytuje 10. kapitola Daniele, kde se mimo jiné mluví o „ochránci“ perského království.)

Vůbec kniha Daniel nás nenechává na pochybách, že v ponebesí probíhá určitý duchovní boj, který je určující pro události na zemi, a to včetně takových fenoménů, jako je stěhování národů. Tyto úvahy zde ale rozvíjet nebudeme a vrátíme se zpět na zem.

Celá země nám byla dána, ovšem nikoli jako kořist, ale jako dar a „svěřenecké území“, na kterém máme vykonávat vládu, z níž se budeme zodpovídat Nejvyššímu. Nebyla nám tedy dána k vydrancování, ale k tomu, abychom v ní jednali jako „vlídní pastýři živlů“ (Otokar Březina). A českému národu byla dána česká země.

Je na nás, zda z ní uděláme poušť nebo zahradu. Že zahradu lze udělat i z pouště, přesvědčivě dokázal současný Izrael, a to navzdory nepřízni svého bezprostředního okolí i značné části západní civilizace.

Ono tedy skutečně platí, že tato země je „naše“. Měli bychom si ale ujasnit, co to znamená.

Z této země se můžeme radovat, protože Bůh nám ji dal (doporučuji prostudovat kontext citovaného 115. žalmu), ale měli bychom k ní rovněž přistupovat jako zodpovědní správcové.

Když Bůh řekl, že máme zemi „podmanit“, pak zřejmě počítal s tím, že nad ní prosadíme jeho vládu, o níž z mnoha žalmů a jiných míst v Písmu víme, že stojí na pilířích, kterým se říká spravedlnost a právo.

Z Písma víme, že každý národ – a to včetně Izraele! – může o svou zemi přijít, pokud spravedlnost a právo ctít a prosazovat nebude. A zejména z proroků malých i velikých (Abakuk, Jeremjáš, Ezechiel, ale i jiní) víme, že Bůh si často k soudu nad svým lidem použil národ krutý a právem pohrdající, byť každý z těchto národů, který se stal nástrojem Božího soudu, byl sám brzy souzen.

Písmo počítá rovněž s „příchozími“, tj. s přistěhovalci. Tito „příchozí“ měli v Izraeli stejná práva jako „domorodci“, měli ovšem i stejné povinnosti.

Museli dodržovat náboženské i jiné předpisy hostitelské země, kupříkladu museli dodržovat židovskou sobotu, nesměli si dělat smuteční zářezy, tetovat se apod. Jinak řečeno, museli se integrovat.

Je toto vše relevantní pro současnou přistěhovaleckou vlnu, které Evropa čelí? Jsem přesvědčen, že ano. Domnívám se však, že naší motivací by neměla být „lidská práva“, nýbrž milosrdenství a soucit. To by nás mělo vést k starosti o ty nejpotřebnější. Vdovy a sirotci neohrozí náš právní stát.

Velké množství migrantů ho ovšem ohrozí. Pokud se jen trochu seznámíme s nedávnými dějinami i současností Francie, Německa, Itálie či severských států, vidíme, že jakmile v nějaké zemi vznikne paralelní kultura a struktura, je zaděláno na vážné problémy, z nichž terorismus je nejvýraznější, byť patrně nikoli hlavní.

Jinými slovy: Měli bychom přijímat nejpotřebnější, ale jen do té míry, abychom neohrozili právní stát tím, že bychom připustili vznik paralelní společnosti, v níž by platilo právo šaría, ženská obřízka (Británie hlásí 15 případů denně!) a v níž by obyvatelé určitého místa sledovali většinově arabskou a nikoli místní televizi (jako je tomu např. v Malmö).

Rozhodně bychom se neměli přizpůsobovat lidem, kteří si přináší své nebezpečné předsudky (jako se děje např. ve Švédsku, kde se v hodinách dějepisu přestává učit o holocaustu). Měli bychom být milosrdní, nikoli tvrdí, nicméně neměli bychom se domnívat, že naším úkolem je spasit celý svět.

Ano, tato země je naše. Není „všech“, protože za to, co je „všech“, nenese nikdo odpovědnost. Ale my, kterým byla tato země svěřena, bychom měli být milosrdní. Jsme správci, nikoli vlastníci. Zodpovídáme za to, co se v naší zemi děje.

Copyright © 2016 Křesťan Dnes. Všechna práva vyhrazena. Tento materiál nemůže být publikován, vysílán, přepisován, nebo distribuován bez souhlasu vydavatele Křesťan Dnes.
Řádková inzerce
Anglické a české knihy, CD a DVD. Můžeme objednat anglické knihy za obchodní cenu. Nacházíme se blízko Olšanského náměstí a metra A, stanice Flora na ulici Baranova 32, 130 00 Praha 3, tel.222 724 856, e-mail:christianlibrary@quick.cz
Zde může být inzerát s hyperlinkou na váš seminář, koncert, tábor nebo službu
Text pošlete na Marketing. ďťż
Zde můžže být inzerát s odkazem na vᚹ seminář, koncert, tábor nebo služžbu.
Text poššlete na marketing.
Komentáře Titulka
Lukáš Targosz: Milovat nepřátele

Lukáš Targosz: Milovat nepřátele

Jak asi mnozí víte, jsem nadšený čtenář a jedna z oblastí, která mě baví číst, je historie. Zvláště pak historie rané..