Sdílet
Věřím v církev. To není pouze část Vyznání víry nebo název další Křesťanské konference, kterou pořádáme s KMS, ale i moje vyznání. Přesto je církev pro mnohé Čechy tou největší výmluvou, proč se nechtějí Bohem zabývat nebo proč se zdráhají uvěřit. Věřit v církev připadá většině lidí v ČR absurdní a mnozí včetně některých křesťanů nad instituční církví lámou hůl. Můžeme se bavit o tom, zda to je či není zasloužené a proč jsou Češi vůči církvi tak kritičtí (možná je církev jejich vlastním „stínem“, který chtějí potlačit), ale stejně nakonec musíme skončit u toho, co můžeme jako církve dělat lépe a jinak, abychom oslovili lidi kolem nás zvěstí evangelia a tvořili komunity, kde lidé najdou TO, co nikde jinde. Z mého pozorování mám ovšem někdy pocit, že církev stále žije svou středověkou definicí, která říká, že je všude tam, kde se káže slovo Boží a kde se vysluhují svátosti. Pro mnohé jakoby stačilo, že církev plní tyto dvě funkce a vše ostatní je podružné nebo přijde jaksi samo. Tato definice vychází z privilegovaného postavení církve, která uděluje „svaté služby“ lidem, kteří k ní přicházejí, a která se nemusí až tolik zajímat o to, zda je srozumitelná, relevantní, co se děje kolem ní, zda jí někdo naslouchá nebo zda by neměla něco sama v sobě změnit. Slovo Boží i svátosti jistě mají svou vlastní důležitost, ale církev je chtě nechtě mnohem více a není pouze organismem, ale také organizací, která má tendenci kornatět a v čase prakticky popírat důvod svého vlastního vzniku i existence.
Věk samozřejmosti církve minul. Částečně díky nedokončené odluce státu od církví a jejich ekonomické závislosti u nás nejsou církve nuceny ptát se intenzivně, co je
a není efektivní ani hodnotit, co dělají. Mnozí křesťané volají po obnově církve, ale ta kromě duchovního probuzení vyžaduje také ochotu se změnit ve zcela konkrétních
oblastech fungování církve. Církev potřebuje nejen obnovu, ale i inovaci. Každé společenství musí neustále překonávat gravitaci k rigidnosti, zákonictví, neochotě riskovat a k převažující orientaci na potřeby insiderů oproti potřebám lidí mimo církev.
Jaké jsou zdroje této inovace? Je třeba stále hodnotit, zda se věci relativní nestávají absolutními a zda formy v církvi nepřevládají nad funkcí, kterou mají podle Písma
mít. Vedoucí v církvi by rovněž měli přinášet vizi budoucnosti, která se významně liší od současného stavu a začlenit inovaci a kreativitu mezi klíčové hodnoty sboru.
Rozhodnutí a hodnota dělat věci stále lépe – „Dát Bohu to nejlepší“, je pro inovativní a rostoucí sbory také typická. Pokud sbor také vyhodnocuje hlavní oblasti své služby a
přizpůsobuje tomu svou další aktivitu, má to vliv na vydanost sboru a ochotu lidí další změny a inovace akceptovat. Zdrojů inovace je samozřejmě mnohem více, ale jedním
z hlavních je i networking a inspirace od dalších sborů a vedoucích, kteří se o nové věci pokoušejí a hledají nové cesty. Role těchto networků ať už národních,
mezidenominačních, denominačních nebo mezinárodních ve světě nebývale roste a promítají se v trendu zakládání nových sborů ve světě, které fungují jako laboratoře
inovace především ve způsobech jak oslovit nové lidi v nových kontextech a lokalitách. Podobný networking je také vizí ČEA a jejího Fóra Innov8, ale věřím, že je třeba, aby
stále více českých sborů a vedoucích čerpalo z network mezinárodních a přinášelo impulsy, které naše církve skutečně potřebují.
