Komentáře

Petr Vaďura: O náboženském strachu

Napsal(a): Petr Vaďura, rozhlas.redaktor, člen Evangelické církve metodistické Tachov, zdroj: www.umctachov.cz | Zveřejněno: Čtvrtek, 29. listopadu 2012, 21:46 (CET)
Sdílet Sdílet   |   Verze pro tisk  |   Čti později Čti později  |   Velikost písma:A A A

Petr Vaďura: O náboženském strachu
Petr Vaďura.
(Archiv P. V.)

Devastující důsledky náboženského strachu se mi naplno objasnily v rozhovoru s jedním známým. Bavili jsme se o přístupu k Písmu a o obrazném chápání některých biblických míst. Vzpomínám si, že ten člověk několikrát řekl: „Já mám strach, že…“ Že to druzí špatně pochopí, že se zpronevěříme Písmu, že nebudeme dost věrní, že se z nás stanou liberálové, že si to někdo špatně vysvětlí, že … Tehdy mi došlo, že ten člověk žije v zajetí strachu!

Strachem je ovládáno velké množství křesťanů. Důsledky jsou smutné a dalekosáhlé, neboť tito lidé se bojí jak myšlenek, tak slov, ale především lidí, kteří tato slova vyslovují. Jelikož se pohybujeme v oblasti náboženství, dotýká se tento strach niterných oblastí života. Snad proto jsou jeho důsledky tolik devastující. Uveďme několik příkladů:

1. Strachem spoutaní lidé žijí v bezpečném uzavřeném myšlenkovém světě. Jeho pravdivost nikdy nezpochybňují, neboť vědí, že kdyby se jim narušila třeba jen část složité myšlenkové konstrukce, začne se jim postupně hroutit všechno. Paradoxní je, že ačkoli se vše točí kolem Pána Boha, je tento myšlenkový svět na Bohu vlastně nezávislý. Proto se tito lidé bojí nad tématy, která by jejich náboženský systém mohla narušit, byť jen přemýšlet, neřku-li, že by se jimi vážně a poctivě zabývali. Důsledkem toho je, že čtou jen prověřené knihy, stýkají se pouze s „bezpečnými“ lidmi, chodí jen na taková místa, která je neohrožují.

2. Lidé ovládnutí strachem nedokáží věřit svou vlastní osobitou vírou. Ve svém poznávání Boha se obávají riskovat a také v církvi se bojí cokoli nového a osobitého podnikat. Vědí, co by měli: pravidelně číst Bibli, modlit se, vystříhat se zlého. Pokud mají dost vůle a tyto náboženské povinnosti plní, jsou přesvědčeni, že jejich život je v pořádku. Nedokáží-li však své náboženské povinnosti plnit tak, jak si myslí, že to od nich Bůh chce, propadají malomyslnosti. Bůh není pro ně „TY“ ve vztahu, nýbrž je to „NĚKDO“, kdo má nároky.

3. Neblahým důsledkem strachu u věřících lidí je tendence znepříjemňovat život druhým lidem. Strachem spoutaní křesťané mají ve zvyku sýčkovat, zakazovat, nařizovat, bránit druhým v iniciativě, varovat před nebezpečím; a pokud jejich varování není vzato vážně, dávají ostentativně od všeho ruce pryč.

4. Pokud se strachem nechávají ovládat lidé, kteří stojí v církvi v nějakém autoritativním postavení, projevuje se tato negativní emoce silnou touhou po moci, pocitem odpovědností za druhé i za „dílo Boží“ (což je mnohdy pouze jejich představa) a snahou chránit „ovečky“ před skutečným či domnělým hříchem i proti jejich vůli. Je-li náboženským strachem spoután člověk, který v církvi káže, musí věřící snášet promluvy plné zákonictví, neustálých varování, sypání hlav popelem a vztyčených prstů. Pokaždé jsou před něčím varováni a je jim naznačováno, že jejich víra a náboženské výkony jsou prostě nedostatečné.

Náboženský strach je zvláštní kategorií strachu. Jeho podstatou je obava, že bychom my nebo kdolikoli jiný mohli svým jednáním, slovy či dokonce myšlenkami ublížit Pánu Bohu či jeho dílu. Je to strach o Pána Boha, kterého musíme chránit a bránit.

Příčiny náboženského strachu

Příčina náboženského strachu často nespočívá v duchovní oblasti, ale spíš v oblasti osobnostní nezralosti. Většinou jím trpí člověk, který si není jist sám sebou a neustále potřebuje sebe samého potvrzovat. Jeho hlavní starostí je, jak se na něj dívá Hospodin a také druzí lidé. Jelikož si takový člověk není sám sebou jist, musí se neustále snažit vylepšovat si před Bohem své image. Odtud ona křečovitost v projevech zbožnosti, ale i obava z jakéhokoli přešlapu. Stejný pocit mají takoví lidé i před lidmi v církvi. Proto většinu své energie věnují na to, aby o sobě vytvořil pozitivní obraz, který pak samozřejmě musí se značným úsilím udržovat.

Vedle osobnostních slabostí je zdrojem náboženského strachu také nedostatek víry. Člověk spoutaný tímto strachem nedokáže uvěřit, že Hospodin jej přijímá takového, jaký je, a to pro zásluhu Pána Ježíše. Tvrdí, že tomu věří, ale ve skutečnosti musí sobě i Bohu svou duchovní kvalitu a zbožnost neustále dokazovat. Současně propadá pocitu, že Hospodina a jeho věc je povinen bránit a jakoukoli možnost jeho znevážení postihovat.

Náboženský strach je zvláštní kategorií strachu. Jeho podstatou je obava, že bychom my nebo kdolikoli jiný mohli svým jednáním, slovy či dokonce myšlenkami ublížit Pánu Bohu či jeho dílu. Je to strach o Pána Boha, kterého musíme chránit a bránit

Petr Vaďura

Náboženský strach může mít své počátky i ve špatném vedení v počátcích duchovního života, případně ve falešné náboženské výchově v dětství. Rodí se tam, kde je Bůh představován jako přísná autorita, aniž je tento obraz vyvážen poukazem na jeho milosrdenství a lásku. Jinou příčinou tohoto strachu je přeceňování role člověka ve vztahu s Bohem, jeho věrnosti a zbožných úkonů. Náboženský strach se rodí také tam, kde jsou věřící neustále upozorňováni na nějaké nebezpečí, kde se církev vymezuje slovy: „Nejsme jako oni.“ Pojetí života věřícího jako stálého boje, v němž je permanentně třeba čelit nějkým nástrahám, se může velmi snadno zvrhnout do patologie strachu. Jesliže má věřící člověk pocit ohrožení ze strany světa, ostatních církví a příslušníků jiných náboženství, je-li stále varován před falešným učením a falešnými náboženskými projevy, nebude zcela jistě schopen normálních vztahů s druhými lidmi, a už vůbec ne s křesťany jiných denominací, byť je nazývá „bratry v Kristu“.

Jaké je řešení?

Písmo říká: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) Zvláštní je, že pisatel zde nemluví o lásce k Bohu, ale o lásce k druhým lidem. „Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1J 4,11) Cítím-li se být druhými lidmi (a možná také samotným Pánem Bohem) ohrožován, jsem-li plný neodpuštění a závisti, představují-li pro mne druzí lidé především konkurenci, je jediným řešením pokání, tedy lítost, vyznání hříchu před Bohem postupná proměna smýšlení. Musím však nejprve přijmout samého sebe, musím se smířit s tím, kým jsem a jaký jsem. Teprve potom se mohu začít učit přijímat i druhé lidi. Teprve když je začnu milovat, budu respektovat jejich jinakost, odlišné názory a jiný přístup k životu. Podle Janovy epištoly právě takové postoje strach dokonale vyhánějí.

Závěr

Strach vede k agresivitě, manipulaci, odsuzování, pomluvám a mocenskému jednání. Strach je jedním z nejúčinnějších nástrojů Zlého, jímž ničí církevní společenství. Ježíš na kříži zemřel i proto, abychom už nemuseli žít ve strachu. Abychom se však náboženského strachu dokázali zbavit, musíme si jej začít uvědomovat. Jak na to? Zkusme začít třeba tím, že budeme poslouchat svou vlastní řeč. Kolikrát v rozhovoru s bratry a sestrami o církvi, službě, Písmu a duchovních otázkách říkáme: „Já mám strach, že…“?

Copyright © 2012 Křesťan Dnes. Všechna práva vyhrazena. Tento materiál nemůže být publikován, vysílán, přepisován, nebo distribuován bez souhlasu vydavatele Křesťan Dnes.
Řádková inzerce
Anglické a české knihy, CD a DVD. Můžeme objednat anglické knihy za obchodní cenu. Nacházíme se blízko Olšanského náměstí a metra A, stanice Flora na ulici Baranova 32, 130 00 Praha 3, tel.222 724 856, e-mail:christianlibrary@quick.cz
Zde může být inzerát s hyperlinkou na váš seminář, koncert, tábor nebo službu
Text pošlete na Marketing. ďťż
Zde můžže být inzerát s odkazem na vᚹ seminář, koncert, tábor nebo služžbu.
Text poššlete na marketing.
Komentáře Titulka
Lukáš Targosz: Milovat nepřátele

Lukáš Targosz: Milovat nepřátele

Jak asi mnozí víte, jsem nadšený čtenář a jedna z oblastí, která mě baví číst, je historie. Zvláště pak historie rané..