Sdílet
Kulturní rada Církve československé husitské (CČSH) se zájmem a nadějemi sleduje záměr oživení Staroměstského náměstí v Praze. Tudy kráčela vítězná i bolestná historie naší vlasti, tento prostor je jedinečnou okrasou hlavního města Prahy, tam i v přítomnosti přicházíme vyjádřit svoji radost i zklamání. Máme zvláštní vztah úcty a lásky k těmto místům, neboť v chrámu sv. Mikuláše zaznělo Prohlášení k národu, jímž naše církev vykročila do dějin.
Vítáme úsilí harmonicky dotvořit odkaz předků tak, abychom v řetězu pokolení se tu dnes cítili dobře. Jsme přesvědčeni, že demokratické uspořádání naší společnosti nabízí záruku, aby nebyly učiněny nenapravitelné urbanistické kroky, jež by narušily historickou kontinuitu, jež místo symbolizuje, jeho jedinečnou estetickou krásu a city občanů, které se ke Staroměstskému náměstí váží. Veřejná diskuse v této záležitosti nás podněcuje, abychom vyjádřili svoje stanovisko, jež má letitou konsistenci a – jak jsme přesvědčeni – vyjadřuje i stanovisko mnohých občanů, kteří nejsou členy Církve československé husitské.
Posvěcení Mariánského sloupu v r. 1652 pražským arcibiskupem kardinálem Harrachem za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. představovalo politický akt vrcholné důležitosti. Jeho význam přesahoval oslavu odvrácení švédského vpádu do Prahy r. 1648. Honosný sloupový komplex symbolizoval věčnou platnost mocenských výsledků a kulturně–politických a náboženských důsledků třicetileté války pro Evropu a její duchovní tvář. Od té doby platila zásada Cuius regio, eius religio – čí je vláda, toho je náboženství. Ta z dnešního hlediska představuje politizaci náboženského vyznání a potlačování lidských práv.
Mariánský sloup byl - jak známo - stržen v listopadu 1918. Poválečnou dobu – jejíž atmosféru hoře i radosti si dnes těžko dovedeme zpřítomnit – provázelo kácení symbolů předchozích poměrů. Obdobné jednání se děje v době zvratů dodnes. Vysvětlení historických souvislostí neznamená jejich omluvení. Z našeho hlediska je závažné, že za tímto a podobným, třeba méně hrubým, násilím stojí snaha popírat nebo přepisovat dějiny.
Historii nelze násilím vymazat, je jen možné ji hlouběji smysluplně porozumět a vykládat. V dějinách naší kultury a náboženství jsme bohužel zaznamenali až příliš snažení mocí přerušit dějiny na úkor síly myšlenek a idejí. To je také jeden z důvodů, proč se stavíme s velkými výhradami proti vztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vidíme v tom snahu spojovat dny, kdy se rodil nový demokratický a republikánský stát, jemuž vděčíme i dnes za svoji státní existenci, s chaosem, který neoddělitelně patřil k důsledkům I. světové války a glorifikaci stavu před. Proti takovým průvodním jevům vznikající státní moc ovšem vystupovala. Zajistila občanům pořádek a církvím svobodu ve svobodném státě.
Jestliže je demokratickým přáním některých občanů obnovit historické umělecké dílo, nechť tak učiní na místě jiném, jež není spojeno s politickým triumfalismem moci, která se ujala po třicetileté válce vlády v zemích koruny české. Nechť je to na místě, které umožní i náboženské rozjímání o hodnotách, jež matka Páně symbolizuje. Má-li být oživeno Staroměstské náměstí, pak to nelze činit obnovováním minulých sporných symbolů a jitřením bolestí, nýbrž urbanistickým uspořádáním, které umožňuje prožívat přítomnost, harmonicky navazující na dědictví otců a matek.
Prof. ThDr. Zdeněk Kučera
ThDr. Jiří Vaníček
za Kulturní radu CČSH
V Praze dne 4. června 2012
