Rozhovor s papežem o široké škále témat, včetně polarizace v americké církvi, rasismu, války na Ukrajině, vztahů Vatikánu s Čínou a role žen v církvi.
Pět členů časopisu America Magazine, založeného jezuity ve Spojených státech amerických v roce 1909, vedlo 22. listopadu rozhovor s papežem Františkem v jeho rezidenci, domě sv. Marty, ve Vatikánu. Byli to otec Matt Malone SJ, odcházející šéfredaktor, otec Sam Sawyer, nastupující šéfredaktor, Kerry Weber, výkonná redaktorka, Gerard O’Connell, dopisovatel, a Gloria Purvis, moderátorka „Gloria Purvis Podcast“. S papežem diskutovali o široké škále témat, včetně polarizace v americké církvi, rasismu, války na Ukrajině, vztahů Vatikánu s Čínou a role žen v církvi. Papež hovořil španělsky a překlad mu zajišťovala Elisabetta Piqué.
Svatý otče, co vás činí tak radostným a klidným ve vaší službě?
Když jsem s lidmi, jsem vždycky šťastný. Jedna z věcí, která mě jako papeže stojí nejvíc, je, že nemůžu chodit po ulici, mezi lidi, protože tady se nedá vyjít ven, nedá se chodit po ulici. Ale nechci říkat, že jsem šťastný, protože jsem zdravý, nebo protože dobře jím, nebo protože dobře spím, nebo protože se hodně modlím. Jsem šťastný, protože se cítím šťastný, Bůh mě činí šťastným. Nemám Bohu co vyčítat, ani když se mi dějí špatné věci. Po celý můj život mě vždycky vedl po své cestě, někdy v těžkých chvílích, ale vždycky jsem měl jistotu, že nekráčím sám. Mám tuto jistotu. Nekráčím sám, on jde vedle mě. Člověk má své chyby, dokonce i své hříchy: chodím ke zpovědi každé 2 týdny.
Ve Spojených státech jsme svědky prohlubující se polarizace nejen v politice, ale také v životě církve. Jak může církev reagovat na vnitřní polarizaci a pomoci tak společnosti?
Polarizace není katolická. Katolík nemůže myslet „buď, a nebo“ a vše redukovat na polarizaci. Podstatou toho, co je katolické, je „nejen, ale i“. Katolík spojuje dobré i ne tak dobré. Boží lid je jeden. Když dochází k polarizaci, vzniká rozdělující mentalita, která některé upřednostňuje a jiné nechává stranou. Katolík je vždy harmonií rozdílů. Když se podíváme na to, jak Duch svatý působí, nejprve způsobí nepořádek: vzpomeňte si na ráno o Letnicích, na nepořádek, který tam vznikl. A pak vytvoří harmonii. Duch svatý v církvi neredukuje vše na jedinou hodnotu, ale vytváří harmonii mezi rozdíly protikladů. A to je katolický duch. Čím více je harmonie mezi rozdíly a protiklady, tím je katoličtější. Čím více člověk polarizuje, tím více ztrácí katolického ducha a propadá sektářství. To není moje, ale zopakuji to: Katolík nemůže myslet „buď, a nebo“, nýbrž „nejen, ale i“. Stejně tak katolický způsob zacházení s hříchem, který není puritánský. Svatí a hříšníci, obě věci dohromady. V tomto ohledu je zajímavé hledat kořeny toho, co to je, v Ježíšových rozhodnutích. Ježíš měl čtyři možnosti: být farizejem, saducejem, esejcem nebo zélótem. To byly čtyři strany, čtyři tehdejší volby. A Ježíš nebyl ani farizeus, ani saduceus, ani esejec, ani zélót. Byl něčím jiným. A když se podíváme na deviace v dějinách církve, zjistíme, že jsou vždy na straně farizeů, saduceů, esejců nebo zélótů. Ježíš to všechno překonal návrhem, kterým jsou blahoslavenství, což je něco jiného. Pokušení v církvi vždy spočívalo v následování těchto čtyř cest. Ve Spojených státech existuje katolicismus, který je vlastní Spojeným státům, normální. Existují však také katolické ideologické skupiny.
Zdá se, že většina katolíků ztratila víru ve schopnost biskupské konference poskytovat morální vedení. Jak mohou biskupové znovu získat důvěru amerických katolíků?
Otázka je dobrá, protože se v ní mluví o biskupech. Myslím, že je zavádějící vytvářet vztah mezi katolíky a biskupskou konferencí. Biskupská konference není pastýř, pastýřem je biskup. Při pohledu na biskupskou konferenci tak hrozí, že se autorita biskupa sníží. Biskupská konference má sjednotit biskupy, spolupracovat, diskutovat o problémech a vytvářet pastorační plány. Ale každý biskup je pastýřem. Nerozpouštějme biskupskou moc a neredukujme ji na moc biskupské konference. Protože se tam perou tendence, více doprava, více doleva, více tam, více jinam, a nějak tam není taková zodpovědnost v těle, jako je zodpovědnost biskupa vůči jeho lidu, pastýře vůči jeho lidu. Ježíš nevytvořil biskupskou konferenci, Ježíš vytvořil biskupy a každý biskup je pastýřem svého lidu. V této souvislosti připomínám autora z pátého století, který podle mého názoru napsal nejlepší profil biskupa, totiž svatého Augustina v jeho traktátu „De pastoribus“. Otázka tedy zní: jaký je vztah biskupa k jeho lidu? A dovolím si citovat biskupa, o kterém nevím, zda je konzervativní, progresivní, pravicový nebo levicový, ale je to velmi dobrý pastýř. (Mark) Seitz (biskup z El Pasa) na hranicích s Mexikem je muž, který se pastýřsky ujímá všech rozporů tohoto místa. Neříkám, že ostatní nejsou dobří, ale tohle je jeden z těch, které znám. Máte některé dobré biskupy, kteří jsou spíše pravicoví, některé dobré biskupy, kteří jsou spíše levicoví, ale jsou to spíše biskupové než ideologové, jsou to spíše pastýři než ideologové. A to je to tajemství. Odpověď na vaši otázku zní: Biskupská konference může být různorodá, je to organizace, která má pomáhat a sjednocovat, je symbolem jednoty. Ale milost Ježíše Krista je ve vztahu mezi biskupem a jeho lidem, jeho diecézí.
Svatý otče, potraty jsou v USA velmi zpolitizovaným tématem. Měli by biskupové upřednostňovat téma interrupcí před jinými otázkami sociální spravedlnosti?
O potratech vám řeknu věci, které nyní opakuji. V každé knize o embryologii se píše, že krátce před prvním měsícem po početí jsou již v malém plodu vymezeny orgány a DNA. Ještě než si to matka uvědomí. Je to tedy živá lidská bytost. Neříkám osoba, protože o tom se vedou diskuse, ale lidská bytost. A já si kladu dvě otázky. Je správné odstranit lidskou bytost, aby se vyřešil nějaký problém? Druhá otázka: Je správné najmout si na vyřešení problému nájemného vraha? Problémem je, když se tato realita zabití lidské bytosti změní v politický problém. Nebo když církevní pastýř vstoupí do politické kategorizace. Kdykoli problém ztratí pastorační charakter, stane se z něj problém politický. A stává se více politickým než pastoračním. Tedy té či oné strany. Je univerzální. Když vidím, že problém, jako je tento, který je trestným činem, získává vysoce politický náboj, říkám, že v řešení tohoto problému chybí pastorační přístup. Ať už jde o problém potratů nebo o jiné problémy, nesmíme ztrácet ze zřetele pastoraci: biskup je pastýř, diecéze je svatý věrný Boží lid se svým pastýřem. Nemůžeme s ním zacházet, jako by se jednalo o civilní záležitost.
Otázka zněla, zda má biskupská konference prezentovat boj proti potratům jako problém číslo jedna, zatímco všechny ostatní jsou druhořadé…
Moje odpověď zní: je to problém, který si musí biskupská konference vyřešit sama. Zajímá mě vztah biskupa k lidu, což je svátostný aspekt. Druhá věc je organizační a biskupské konference se v ní někdy mýlí. Stačí se podívat na druhou [světovou] válku a některá rozhodnutí, která učinily některé biskupské konference, byla z politického a sociálního hlediska špatná. Někdy zvítězí většina, která může, ale nemusí být správná. Aby bylo jasno: biskupská konference se obvykle musí vyjadřovat k víře a mravům, ale především k diecézní organizaci a podobně. Svátostnou součástí pastýřského úřadu je vztah mezi pastýřem a Božím lidem, mezi biskupem a jeho lidem. Konference pomůže vést kurzy, je velmi záslužné, co dělá, ale pastor je důležitější. Více než důležitý, řekl bych zásadní, je svátostný aspekt. Je jasné, že každý biskup musí usilovat o bratrství s ostatními biskupy, to je důležité. Podstatný je však vztah k jeho lidu.
Krize sexuálního zneužívání značně poškodila důvěryhodnost církve a její evangelizační úsilí. Nedávná odhalení zneužívání ze strany biskupů zvýšila obavy o transparentnost. Co může Vatikán udělat pro zlepšení této situace?
Trocha historie. Až do bostonské krize, kdy to všechno vyšlo najevo, se to v církvi dělalo tak, že se přeložilo pár zneužívajících, zakrylo se to, tak se to dělá v rodinách dodnes. Problém sexuálního zneužívání je ve společnosti velmi závažný. Když jsem se před dvěma a půl lety setkal s předsedy biskupských konferencí, požádal jsem je o oficiální statistiku: 42-46 % zneužívání se odehrává v rodině nebo v sousedství. Následuje svět sportu a vzdělávání a 3 % tvoří katoličtí kněží. Někdo by mohl říci: „Ještě že jich je tak málo.“ Ne, i kdyby to byl jen jeden, je to obludné. Zneužívání dětí patří k těm nejzrůdnějším věcem. Jednalo se o zvyk, který se v rodinách nebo jiných institucích používá dodnes: zakrývání. Církev se rozhodla nezakrývat. Odtud se postupovalo přes soudní procesy až k vytvoření Papežské komise pro ochranu nezletilých. Byl to bostonský kardinál O’Malley, kdo přišel s nápadem institucionalizovat tuto činnost v rámci církve. Když poctiví lidé vidí, jak církev přistupuje k této zrůdnosti, vidí, že jedna věc je církev a druhá věc jsou pachatelé zneužívání, kteří jsou uvnitř církve a kteří jsou církví trestáni. Benedikt XVI. byl při přijímání těchto rozhodnutí skvělý. Je to problém „nový“, v uvozovkách, v tom jak se ukazuje, ale věčný, protože existoval vždy. V pohanském světě vždy existovalo využívání nezletilých pro potěšení. Jedna z věcí, která mě v této souvislosti nejvíce znepokojuje, je dětská pornografie: je natáčena v přímém přenosu – ve které zemi je natáčena? Co úřady této země dělají, že to umožňují? Je to zločin, zločin. Církev přebírá odpovědnost za svůj hřích a my, hříšníci, pokračujeme dál v důvěře v Boží milosrdenství. Když cestuji, obvykle přijímám delegace obětí zneužívání. Jedna příhoda: když jsem byl v Irsku, požádali mě o audienci pro oběti zneužívání. Bylo jich šest nebo sedm a zpočátku přišli trochu takhle (naštvaně) a měli pravdu. Řekl jsem jim: ‚Podívejte, uděláme jednu věc, zítra musím říct homilii. Proč ji nepřipravíme společně, v této věci?“ A pak se stala krásná věc, protože to, co bylo pouhým protestem, se změnilo v něco pozitivního a všichni se mnou připravili homilii na následující den. V Irsku, jednom z nejžhavějších míst, se kterými jsem se musel potýkat, to bylo pozitivní. Co by tedy měla církev dělat? Pokračovat ve vážném jednání a beze studu.
Církev ve Spojených státech učinila velký krok vpřed v řešení zneužívání kněží. Zdá se však, že v případě obvinění biskupa je transparentnost menší…
Ano, a myslím, že je třeba, aby to bylo stejně transparentní. Pokud je transparentnost menší, je to chyba.
Pokud jde o Ukrajinu, mnoho lidí v USA bylo zmateno vaší zjevnou neochotou kritizovat Rusko přímo. Jak byste vysvětlil svůj postoj k této válce Ukrajincům, Američanům a dalším, kdo podporují Ukrajinu?
Když mluvím o Ukrajině, mluvím o mučeném lidu. Když je někdo mučený, je tu někdo, kdo ho mučí. Když mluvím o Ukrajině, mluvím o krutosti, protože mám spoustu informací o krutosti vojáků, kteří tam přicházejí. Obecně nejkrutější jsou asi ti, kteří pocházejí z Ruska, ale nevycházejí z ruské tradice, jako jsou Čečenci, Burjati a podobně. Samozřejmě, že je to ruský stát, kdo útočí. Je to zcela jasné. Někdy se snažím nespecifikovat, abych neurazil, a spíše odsuzuji obecně, i když je dobře známo, koho odsuzuji. Není však nutné, abych uváděl jméno a příjmení. Druhý den války jsem se vydal na ruské velvyslanectví [u Svatého stolce], což bylo neobvyklé gesto, protože papež na velvyslanectví nikdy nechodí. A tam jsem řekl velvyslanci, aby řekl (Vladimiru) Putinovi, že jsem ochoten přijet pod podmínkou, že mi dá malý prostor k jednání. Ministr zahraničí [Sergej] Lavrov mi na vysoké úrovni odpověděl velmi laskavým dopisem, z něhož jsem pochopil, že to v tuto chvíli není nutné.
Dvakrát jsem telefonicky hovořil s prezidentem Zelenským. Obecně pracuji tak, že dostávám seznamy vězňů, a to jak civilních, tak vojenských, a nechávám je posílat ruské vládě; reakce byla vždy kladná. Přemýšlel jsem také o cestě, ale rozhodl jsem se, že pokud budu cestovat, pojedu do Moskvy i do Kyjeva, do obou, ne jen do jednoho místa. A nikdy jsem nepůsobil dojmem, že bych agresi zakrýval. Zde, v tomto sále, jsem třikrát nebo čtyřikrát přijal delegaci ukrajinské vlády. A pracujeme společně. Proč jsem se nezmínil o Putinovi? Není to nutné, vždyť to víme. Někdy se však lidé upnou na nějaký detail. Každý zná můj postoj, ať už Putina zmíním, nebo ne. Někteří kardinálové byli na Ukrajině: kardinál Czerny tam byl dvakrát, [arcibiskup] Gallagher, který je zodpovědný za vztahy se státy, strávil na Ukrajině čtyři dny a dostal jsem zprávu o tom, co viděl, a kardinál Krajewski tam byl čtyřikrát. Odjel se svou dodávkou plnou věcí a strávil poslední Svatý týden na Ukrajině. Chci tím říci, že přítomnost Svatého stolce s kardinály je velmi silná a že jsou v neustálém kontaktu s lidmi na odpovědných místech. A rád bych zmínil, že v těchto dnech si připomínáme výročí holodomoru, genocidy, kterou Stalin spáchal na Ukrajincích (v letech 1932-1933). Myslím, že je správné připomenout historický precedens [současného] konfliktu. Svatý stolec se snaží o mír a porozumění. Diplomacie Svatého stolce se ubírá tímto směrem a je samozřejmě vždy ochotna zprostředkovat.
Nedávný průzkum ukázal, že církev opouští velké množství černošských katolíků. Co byste nyní vzkázal černošským katolíkům v USA, kteří se setkali s rasismem a zároveň s hluchotou církve vůči volání po rasové spravedlnosti?
Řekl bych jim, že je mi blízké utrpení, které prožívají, což je rasové utrpení. A [v této situaci] jsou to právě místní biskupové, kteří jim musí být obzvláště blízko. Církev má biskupy afroamerického původu.
Jak můžeme povzbudit černošské katolíky, aby zůstali?
Myslím, že důležitý je zde pastorační rozvoj, ať už ze strany biskupů nebo laiků, zralý pastorační rozvoj. Ano, vidíme diskriminaci a chápu, že nechtějí chodit (do kostela). Někdy se totéž děje i v jiných zemích. Tato otázka má však velmi starou historii, mnohem starší než vaše historie [v USA], a dosud nebyla vyřešena. Biskupové a pastorační pracovníci ji musí pomáhat řešit evangelijním způsobem. Řekl bych afroamerickým katolíkům, že papež si je vědom jejich utrpení a že je má velmi rád, a že se musí bránit a neodvracet se. Rasismus je nepřijatelný hřích proti Bohu. Církev, pastýři i laici musí pokračovat v boji za jeho vymýcení a za spravedlivější svět.
Využívám této příležitosti, abych řekl, že mám také velmi rád původní obyvatele Spojených států. A nezapomínám ani na lidi latinskoamerického původu, kterých je nyní mnoho.
Mnoho žen trpí, protože nemohou být vysvěceny na kněze. Co byste řekl ženě, která již slouží v církevním životě, ale přesto se cítí být povolána i ke kněžství?
To je teologický problém. Myslím si, že bychom amputovali podstatu církve, kdybychom uvažovali pouze o způsobu služebného rozměru v životě církve. Tato cesta není pouze cestou [vysvěcené] služby. Církev je žena, církev je nevěsta. Nevyvinuli jsme teologii ženy, která by to odrážela. Můžeme říci, že služebný rozměr je rozměrem petrovské církve. Nyní mám na mysli určitou kategorii teologů. Petrovský princip je principem služby. Existuje však ještě jeden princip, který je ještě důležitější a o kterém nemluvíme, a to je princip mariánský, což je princip ženskosti v církvi, ženy v církvi, v níž se odráží církev, protože je ženou a nevěstou. Církev, která by měla pouze petrovský princip, by byla církví, o níž by se dalo soudit, že se omezuje pouze na svůj služebný rozměr, nic víc. Církev je mnohem víc než jen služba. Je to celý Boží lid. Církev je žena, církev je nevěsta. Tímto způsobem se tedy odráží důstojnost ženy. A pak je tu ještě třetí forma: administrativní forma. Služebný rozměr, církevní rozměr – řekněme mariánský – a administrativní rozměr, který není teologický, je to věc běžné administrativy. A domnívám se, že v této oblasti musíme dát více prostoru ženám. Tady ve Vatikánu všechny posty, na které jsme poslali ženy, fungují lépe. Například v Radě pro ekonomiku je šest kardinálů a šest laiků. Před dvěma lety jsem z těchto šesti laiků jmenoval pět žen a byla to revoluce. Zástupcem guvernéra Vatikánu je žena. Když žena vstoupí do politiky nebo něco řídí, obvykle si vede lépe. Mezi ekonomy je mnoho žen, které konstruktivním způsobem obnovují ekonomiku. Existují tedy tři principy, dva teologické a jeden administrativní. Petrův princip, což je služebný rozměr, ale církev nemůže fungovat jen na něm. Mariánský princip, který je principem snoubenecké církve, církve jako nevěsty, církve jako ženy. A pak je tu správní princip, který není teologický, ale týká se správy, toho, co člověk dělá. A proč nemůže žena vstoupit do vysvěcené služby? Protože petrovský princip pro to nevytváří prostor. Ano, to je pravda, musíme být v mariánském principu, který je důležitější. Žena je víc, je víc jako církev, která je nevěstou a matkou. Myslím, že jsme v katechezi při vysvětlování těchto aspektů příliš často selhávali. Při vysvětlování jsme se příliš spoléhali na administrativní princip, což z dlouhodobého hlediska nefunguje. To je velmi stručné vysvětlení, ale chtěl jsem zdůraznit dva teologické principy: petrovský a mariánský, které tvoří církev. V tomto smyslu není skutečnost, že žena nevstupuje do služebného úřadu, žádnou deprivací: ne. Místo (ženy) je mnohem důležitější a je to pozice, kterou musíme ještě rozvinout (v katechezi) o ženě na způsob mariánského principu. A když už jsme u toho charismatu žen, dovolte mi (se podělit) o osobní zkušenost. Když chcete světit kněze, vyžádáte si informace od lidí, kteří kandidáta znají. Nejlepší a nejsprávnější informace jsem dostal od svého bratra (biskupa) koadjutora, od svých bratří laiků, kteří nejsou kněží, nebo od žen. Mají čich! Církevní čich, zda je tento muž vhodný pro kněžství. Další příklad: Jednou jsem se ptal na informace o jednom kandidátovi kněžství, který byl opravdu skvělý. Ptal jsem se jeho profesorů, spolužáků a také lidí ve farnosti, kterou navštěvoval. A dostal jsem negativní zprávu, kterou napsala jedna žena: „Je nebezpečný, tenhle mladík nebude fungovat!“. Tak jsem jí zavolal a zeptal se: „Proč to říkáš?“ Odpověděla: „Nevím proč, ale kdyby šlo o mého syna, nedovolila bych, aby byl vysvěcen: něco mu chybí…“. Řídil jsem se jejím návrhem a řekl jsem kandidátovi: „Podívej, letos nebudeš vysvěcen: ještě chvíli počkejme…“. Po třech měsících se dostal mladý muž do krize a odešel. Tato žena je matkou a vidí tajemství církve mnohem jasněji než my muži. Proto je ženská rada velmi důležitá a ženské rozhodnutí je lepší.
Ve Spojených státech se najdou tací, kteří Vaši kritiku tržního kapitalismu interpretují jako kritiku Spojených států. Někteří Vás nazývají socialistou, komunistou, marxistou. Již mnohokrát jste řekl, že se řídíte evangeliem. Jak ale odpovíte těm, kteří tvrdí, že to, co vy nebo církev říkáte o ekonomice, není důležité?
Vždycky si tak říkám: odkud se tyto nálepky berou? Například když jsme se vraceli z Irska, v letadle na nás vyskočil dopis od jednoho amerického preláta, který o mně psal všechno možné. Snažím se řídit evangeliem. Blahoslavenství mě velmi poučují, ale zejména protokol, podle kterého budeme souzeni: Matouš 25. „Měl jsem žízeň, a dali jste mi napít. Byl jsem ve vězení a navštívili jste mě. Byl jsem nemocný a vy jste mě vyléčili.“ Znamená to tedy, že Ježíš byl komunista? Problém, který za tím stojí – a který jste správně identifikoval – je redukce poselství evangelia na sociálně-politickou skutečnost. Pokud budu uvažovat o evangeliu pouze ze sociologického hlediska, pak ano, je to pravda, jsem komunista a Ježíš také. Za blahoslavenstvími a Matoušem 25 se však skrývá Ježíšovo poselství. A to je to jak být křesťanem. Komunisté ukradli některé křesťanské hodnoty [smích]. Další je zničili…
Byl jste kritizován za podpis dohody s Čínou o jmenování biskupů. Někteří lidé v církvi a politice říkají, že mlčením o lidských právech v Číně platíte vysokou cenu…
Nejde o to, zda mluvit, nebo mlčet. To není realita. Ve skutečnosti jde o to, zda vést dialog, nebo nevést dialog. A dialog je veden do té míry, do jaké je možné jej vést. Pro mě je nejlepším příkladem v moderním období církve kardinál Casaroli. Existuje kniha s názvem Mučednictví trpělivosti, která pojednává o jeho práci ve východní Evropě. Papežové – mám na mysli Pavla VI. a Jana XXIII. – ho posílali především do středoevropských zemí, aby se pokusil obnovit vztahy v období komunismu, během studené války. A tento muž pomalu vedl dialog s vládami, dělal, co mohl, a pomalu se mu dařilo obnovovat katolickou hierarchii v těchto zemích. Například – napadá mě tento případ – nebylo vždy možné jmenovat arcibiskupem v hlavním městě toho nejlepšího člověka, ale spíše toho, kdo mohl být jmenován po dohodě s vládou… Dialog je cestou nejlepší diplomacie. S Čínou jsem se rozhodl pro cestu dialogu. Je to pomalé, má to neúspěchy, ale i úspěchy, ale já nenacházím jinou cestu. Chci zdůraznit, že čínský lid je velmi moudrý a zaslouží si mou úctu a obdiv. Smekám před nimi klobouk! Proto se snažím vést dialog, protože my se přece nechystáme podmanit si nějaký národ, ne! Jsou tam křesťané. Potřebují naši pozornost, aby mohli být dobrými Číňany a křesťany. Existuje ještě jeden krásný příběh o tom, jak církev vykonává svůj apoštolát, a týká se posledního setkání kardinála Casaroliho s Janem XXIII. Odjel, aby podal zprávu o průběhu jednání v těchto zemích. O víkendech Casaroli navštěvoval chlapce zavřené ve věznici pro mladistvé Casal del Marmo. Při setkání s Janem XXIII. hovořili o problémech té a oné země. Bylo třeba učinit důležitá rozhodnutí, například jak dostat [kardinála Józsefa] Mindszentyho do Říma: v té době žil na americkém velvyslanectví v Budapešti. Byl to velký problém, důležité rozhodnutí, ale Casaroli ho připravil. A když se chystal odejít, Jan XXIII. se ho zeptal: „Vaše Eminence, jedna drobnost: jezdíte i nadále o víkendech do té věznice pro mladistvé?“ „Ano“ [odpověděl Casaroli]. „Pozdravujte je a neopouštějte je!“. V srdcích těchto dvou velkých mužů bylo stejně důležité navštěvovat mladé lidi ve věznicích jako navazovat vztahy s Prahou, Budapeští nebo Vídní. To jsou velikáni. Toto jsou věci, které poskytují ucelený obraz o lidech.
Jste papežem již 10 let, když se ohlédnete zpět, jsou tři věci, které byste udělal jinak nebo kterých litujete?
Všechno! Všechno! (směje se). Všechno bych udělal jinak. Ale dělal jsem, co mi Duch svatý řekl. A když jsem to nedělal, dělal jsem chybu.
Zdroj: Vatikánský rozhlas Datum: 30 listopadu 2022 Foto: Wikimedia Commons – papež František