Křesťan dnes

Běloruský disident Daškievič: Za pobyt ve vězení jsem vděčný

Dvakrát jste byl pro své politické názory a aktivity ve vězení. Co vám pomáhalo tamější nelidské podmínky vydržet?

Pomáhala mi víra a podpora bratrů a sester, podpora křesťanů a vlastenců. Dostával jsem ohromné množství dopisů. Když tam sedíte zavřený, izolovaný od světa, na samotce, máte pocit, že jste na světě sami. Když vám v takové situaci přicházejí stovky dopisů, píšou vám i děti, že se za vás modlí, a kreslí pro vás obrázky, tak to člověka nesmírně povzbudí.

 

Přesto, je to spousta času. Na samotce jste při svém druhém věznění strávil dohromady asi dva roky. Nad čím jste přemýšlel?

Na samotkách jsou různé podmínky. Jsou takové, kde je možné si číst i psát. Jsou ale i tzv. díry, kde sedíte v jedné tenké košili na holé podlaze, a tam jsem měl zajímavé zkušenosti, zažíval jsem třeba i šestnáctihodinové modlitby. To se vám potom i ve spánku zdá, že se modlíte.

 

Měl jste možnost mluvit s někým ve vězení o Bohu?

Ano, o tom vlastně vyprávím ve své knize Červ. Ve vězení sedí lidé, kteří jsou ztrápení na duchu i na těle, kteří se z nějakých důvodů v životě ztratili a hledají smysl života. Přijal jsem za svůj úkol hlásat Ježíše Krista v každé cele, kde jsem se ocitl. Kdybych někde nekázal, považoval bych to za promarněný čas.

 

Co pro vás bylo ve vězení nejhorší?

Těžko říct, co bylo nejhorší. Dneska děkuju Bohu za to, že jsem tím vším mohl projít. I když byly chvíle, kdy jsem byl zoufalý a na dně. Někde mi vyhrožovali znásilněním, jinde mě kvůli mé protestantské víře obviňovali ze zrady ruské rasy a ze sektářství… Dívám se na to už s odstupem a vím, že Bůh opravdu nedopustí zkoušku nad lidské síly, ví, co kdo vydrží. Teď Bohu za všechno děkuju – za snadné chvíle i za ty těžké.

 

Kvůli věznění jste se dlouho nemohl vídat a oženit s dívkou, kterou milujete. Váš milostný příběh sledovala spousta lidí, mohli si o něm přečíst i čtenáři Života víry. Jak jste prožíval vztah na dálku vy sám?

Slovy je to těžké popsat. Byl jsem v údivu, s jakým nasazením za mě Nasta bojovala. Vystřídal jsem mnoho věznic, ale Nasta mě vždy vypátrala, jezdila za vedením věznic a snažila se mi pomoct. Znali jsme se už dlouhou dobu předtím, než mě zavřeli, ale nikdy jsem o ní jako o ženě nepřemýšlel. Až tam jsem pochopil, že k ní mám hlubší vztah, a tak jsem ji z vězení požádal o ruku. Pak, když mě propustili, jsme měli svatbu.

Ve vězení jsem oslavil několikery narozeniny. Vzpomínám si, jak jsem v horku ležel na podlaze samotky, bylo mi právě třicet let a říkal jsem si: „Hele, Daškieviči, je potřeba něco změnit. Tohle je holka, jakou už nikdy nenajdeš.“

 

Změnilo se něco ve vaší politické činnosti teď, když máte rodinu?

Samozřejmě, že se něco změnilo, protože je rozdíl, když je člověk sám a je připraven si jít kdykoli sednout na pět dní nebo na pět let do vězení, a když se musí postarat o rodinu. Mám heslo „Bůh, rodina, vlast“. A je důležité, aby se tahle hierarchie dodržovala. Dlouhou dobu u mě byla na prvním místě vlast, potom Bůh a teprve potom vše ostatní. Pokud má ale člověk pořadí takhle přeházené, Bohu to překáží. Je mi jasné, že mým prvním úkolem je držet se Boha a starat se o rodinu. Když se moje děti budou držet Ježíše Krista a budou pokračovateli mých myšlenek, tak to bude podle mého názoru to největší a nejlepší, co jsem mohl vykonat.

 

Chtěl byste něco vzkázat českým křesťanům?

Ve svobodných zemích mají křesťané všechny podmínky k tomu, aby přinášeli velkou úrodu. Když chceme v Bělorusku číst Bibli veřejně na ulicích, musíme si podat žádost na městský úřad a oni nám dají oficiální vyjádření, že to není možné. Když u nás křesťan bude dělat něco, co není v souladu s oficiální politikou, tak ho můžou vyhodit z práce nebo mu jinak ublížit. Křesťanům ve svobodném světě je mnoho dáno a je třeba přemýšlet o tom, kolik za to od vás bude požadováno. My Bělorusové se možná můžeme vymlouvat na to, že nám vládne komunistický diktátor, ale nevím, na co by se mohli vymlouvat Češi.

 

**************

Autor: Lucie Vlasáková

Foto: Lucie Vlasáková

 

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vyšel v aktuálním čísle měsíčníku Život víry (2018/9). Časopis také přináší rozhovor s pastorační poradkyní Lisou Guinnessovou, reportáž z 30. Křesťanské konference, virtuální rozhovor s autorem „Cesty poutníka“ Johnem Bunyanem nebo úvodník Karla Řežábka. Dále např. příběhy čtenářů, recenze, zprávy nebo oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Více informací o časopise najdete na www.zivotviry.cz.

Exit mobile version