Před zhruba patnácti lety jsem měl něco jako vidění. Spíš bych to měl nazvat neplánovaný rozhovor s Bohem. Bylo to v neděli brzy po ránu, při pravidelných modlitbách, než rodina vstala a než jsme odjeli na bohoslužby. Měl jsem pocit, že se mě Bůh ptá: „Dane, kdo bude v nebi?“
Byl to velmi silný vjem. Co na to člověk může říct? Tak jsem zaujal takový náboženský postoj: „Pane, Ty víš…“
Bůh jako by na mou odpověď ani nečekal. A rovnou mi řekl: „V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“
Mnohokrát jsem tento rozhovor zmiňoval v kázáních a vždy jsem upozorňoval, že takové osobní zjevení je jen osobní zjevení a nelze na něm zakládat učení ve smyslu doktríny. Nicméně nedávno mi došlo, že se mě tehdy sice Bůh osobně dotkl, ale to, co mi řekl a co mi ujasnil, je v Bibli mnohokrát uvedeno. Já jsem to sice vnímal jako osobní zjevení, ale v Písmu je to řečeno mnohokrát, přímo i nepřímo. „A pak už navždy budeme s Pánem”, píše Pavel (1Te 4:17b). „…jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí“, čteme v poslední knize Písma (Zj 21:3b4a).
Opravdu stačí jen chtít?
I když známe, ba dokonce i když vyučujeme spasení z milosti, přece máme mnohdy pocit, že abychom se dostali do nebe, musíme se slušně chovat. Jistě, v tomto životě nedosáhneme dokonalosti, ale měli bychom se alespoň snažit. Ostatně i to je dobře biblické: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (He 12:14).
Problém je v tom, že mnozí lidé chtějí do nebe, protože nechtějí do pekla. Něco v životě prožívají, jsou v pokušení, vědí to nebo to alespoň tuší, a pak přijdou s otázkou: „Dane, co myslíš, dostanu se do nebe, když…“ Na počátku své pastorační služby jsem hledal odpověď na takto položenou otázku. Teď už vím, že otázka je špatně položena a ani nemá smysl hledat na ni odpověď. Někdy odpovídám protiotázkou: „A proč chceš vlastně do nebe?“ Mám totiž podezření, že nejde ani tak o to, že by ten člověk chtěl do nebe, jako spíše o to, že nechce do pekla. Jenže kde je tu místo pro Ježíše?
„V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“ Dalo by se to říci i takto: Bude tam ten, kdo s ním má obecenství již nyní. Ježíš nás miluje, ale nečeká od nás dokonalost. Můžeme si to přiblížit na vztahu mezi manželi. Když se muž vrací domů z práce, nečeká, že se vrátí do perfektně uklizeného bytu, teplá večeře připravena, děti vymydlené, šťastné a spokojené. Mnohdy se vrátí domů a uvítá ho plínka na zemi uprostřed obýváku a vyčerpaná manželka. Ale pokud ji miluje, tak jí odpustí všechna selhání. A v opačném gardu to platí samozřejmě stejně.
Realističtí manželé od sebe navzájem nečekají dokonalost. (Pokud to ještě nevíte, prozradím vám tajemství: Žít s dokonalým partnerem je někdy vyložené peklo.)
Vše tedy záleží na tom, zda jsme s Pánem Ježíšem. Pokud s ním máme obecenství, zvládneme i nečekaně nepříjemné situace. Pokud jsme na to sami, mnohdy vypěníme.
„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese“ (Ž 16:8). Což si můžeme někam „stavět Hospodina“? Zkusme si to vyložit takto: „Znám Boha natolik, že na něj mohu stále myslet, a ve všech situacích se ptám, co On na to. Pak mě nic fatálně nezaskočí.“
Kdykoli nás čeká nepříjemný rozhovor, můžeme se na něj připravit tím, že nasloucháme Ježíši. Ne tím, že si cizelujeme argumenty. Máme přece zaslíbení, že Duch svatý nám dá, co máme mluvit. Duch svatý nám zprostředkovává obecenství s Ježíšem.
Bohu nikdy nešlo o to, aby měl tady na zemi dokonalé roboty. Hledá u nás nikoli dokonalost, ale odpověď na jeho lásku. Nabízí nám obecenství.
Domnívám se, že většina pastoračních problémů je způsobena tím, že lidé nemají obecenství s Pánem Ježíšem. Když se lidé rozhodují pro manželskou nevěru, bývá to v drtivé většině případů proto, že neměli takové obecenství s Pánem Ježíšem, které by je nasytilo. Jenže pokud nás nenasytí Ježíš, který je dokonalý, jak nás může nasytit náš partner, který dokonalý není? Hledat ovšem zaplnění vakua v nitru u jiného člověka je doslova „cesta do pekel“.
Když má člověk obecenství s Pánem Ježíšem, snese nedokonalosti svého partnera. Snese i nedokonalosti své. Není situace, do níž by s námi Pán nešel – pokud o něj budeme stát. Jak napsal A. W. Tozer, k Bohu můžeme přijít odkudkoli, jsme-li ochotni činit pokání.
Na závěr ještě teologicky upřesňující poznámka: Obrat „jít do nebe“ používám jako zkratku pro „být s Ježíšem“ nebo „být spasen“. Stánek Boží s lidmi (Zj 21:3) bude na zemi, kam sestoupí z nebe. Ale hlavně jde o to, abychom byli s Ježíšem. Nesprávné teologické formulace nejsou pro Boha dostatečným důvodem, aby nás poslal do pekla, a správné teologické formulace nepostačí, abychom se dostali do nebe. V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Creative Common Search