Křesťan dnes

Dan Drápal / Evropské hodnoty

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní. 

 Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…

 SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Básníkovo nebe

Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.

 

Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.

 Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.

Záleží na motivech

Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / O skutkaření

Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.

Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.

            Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.

            Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.

Synové a otcové

Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.

  Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 17. dubna 2024 Foto: Pixabay – ilustrační

Exit mobile version