Křesťan dnes

Dan Drápal: Kvóty, volný obchod a EU

EU, Brusel

Moje maminka byla na jednu stranu nadšená příznivkyně Evropské Unie, ale na druhou stranu by nepochybně podporovala snahy uzákonit, aby 85 procent zemědělské produkce prodávané v supermarketech pocházelo z České republiky. Maminky jsem si velmi vážil a měl jsem k tomu řadu důvodů, ale v této věci bych smýšlel přesně opačně: Nebyl jsem nadšeným příznivcem Evropské Unie, ale rozhodně bych byl proti plánovaným kvótám. 

Hlasoval jsem proti vstupu do Unie, ale kdyby se dnes pořádalo referendum o vystoupení, hlasoval bych proti vystoupení. Ne snad proto, že bych byl nadšeným příznivcem EU, ale proto, že by vystoupení mělo katastrofální důsledky pro ekonomiku, a také proto, že nejsem schopen sdílet odpor vůči EU, na který často narážím.

Dostávám poměrně hodně e-mailů od lidí, pro které je EU červený hadr. Jejich sdělení často neobsahuje jediný argument, ale pouze vysoce emocionální tirádu, že EU je ďáblův vynález. Nedávno mi v počítači přistál e-mail tvrdící, že západ Evropy bohatne z práce obyvatel nových členských států. Ani jsem to nedočetl, ale přišla mi rozkošná hlavní myšlenka. Za socialismu jsme se ekonomicky ve srovnání se západem neustále propadali, ale autor zmíněného e-mailu by jistě netvrdil, že i za socialismu těžil západ z naší pilné práce. A pokud životní úroveň za posledních třicet let u nás násobně stoupla a vedle toho jsme ještě stačili učinit bohatým západ, pak klobouk dolů před takto výkonným kapitalismem. 

Volný obchod je jedním z hlavních pilířů Evropské unie. Obecně platí, že volný obchod podporuje prosperitu a zlevňuje zboží. Samozřejmě někdo na volný obchod doplácí – tam, kde je volná soutěž, jsou vždy nějací vítězové a nějací poražení. Nicméně celek na volném obchodu nemůže nevydělat. 

Jistě, existují validní argumenty proti volnému obchodu. 

Volný obchod např. znamená, že „naši“ (tj. čeští) producenti mohou být mezi poraženými. Za předpokladu, že východiska jsou stejná, nám to může být líto, ale musíme se s tím smířit. Někdy prohrajeme, ale my, tj. Česká republika, jsme nejednou mezi vítězi. Každý, kdo byl třeba v Izraeli nebo ve Skotsku, si jistě všiml, že flotilu místních taxíků tvoří Škodovky. Mnohé naše průmyslové výrobky jsou konkurenceschopné, či dokonce velmi úspěšné. Vždy mě hřeje u srdce, když se dočtu, že v některém městě Spojených států jezdí české tramvaje nebo trolejbusy. Mohli bychom zmínit firmu Linet, světového premianta ve výrobě nemocničních lůžek a jiných zařízení. Veleúspěšní jsou mnozí naši programátoři. 

Jsou pochopitelně obory, kde tak úspěšní nejsme. A zemědělství je jedním z nich. Nevidím to ale jako dostatečný důvod, proč zrušit volný obchod. 

Častým argumentem je potravinová soběstačnost. V přísném slova smysl potravinově soběstační skutečně nejsme, nicméně pokud by bylo třeba potravinové soběstačnosti dosáhnout, jsem přesvědčen, že bychom jí dosáhli bez větších problémů do tří let. Nicméně nevidím důvod, pro o ni teď usilovat. Nejsme v situaci, v jaké bylo během druhé světové války Spojené království, kterému tehdy nezbývalo než potravinové soběstačnosti dosáhnout – a v podstatě se podařilo. 

Ocenil jsem, že zakladatel Trikolóry Václav Klaus mladší přiznal, že vystoupení z EU by mohlo znamenat pokles životní úrovně zhruba o třetinu. Obávám se, že tento pokles by mohl být ještě hlubší. Správnou odpověď na tuto otázku pochopitelně nikdo nezná. Když nyní jedu z chalupy v Údolí do Jeseníku, míjím zřejmě předvolební billboard s Václavem Klausem mladším, dvěma dalšími lidmi, třemi půllitry a slibem, že nám nikdo nebude předpisovat, jak máme žít. Billboard pochopitelně unese jenom zkratky, nicméně by mě zajímalo, kdo jsou ti „my“ z tohoto billboardu, a kdo jim předpisuje, jak mají žít. Tedy čím se cítí ohroženi. 

Když někdo bojuje za nějakou kauzu a vidí někde nějakou nepravost, je dobré položit si otázku, ve srovnání s čím je současný stav špatný. Dnes se bojuje za rovnoprávnost žen. Západní společnost je prý na tom v tomto ohledu špatně. Ptám se: Ve srovnání s čím? S Japonskem? Afrikou? Čínou? Saudskou Arábií? Amerika je prý rasistická. Opět se ptám: Ve srovnání s čím? S Tureckem? s Indií? S Malajsií? 

            Pokud jde o svobodu a o to, aby nám nikdo nepředepisoval, jak máme žít, pak ve srovnání s čím jsme nesvobodní? O mně pořád platí, že jsem větší část svého života prožil pod vládou komunismu. Pamatuji si tedy velmi dobře, co je to nesvoboda. Myslím si, že jsem nikdy nebyl tak svobodný, jako od vstupu do EU. Nebo opravdu znáte nějakou zemi, která je na tom lépe? Ach ano, Švýcarsko…

            Jsem konzervativec a to, co se nyní děje ve Spojených státech, se mi pranic nelíbí a považuji to za katastrofu. A je mi samozřejmě jasné, že ideologie, která ten chaos vyvolává, převažuje i mezi intelektuály v zemích EU (byť už někteří, zděšení tím, co se děje v Americe, začínají brzdit). Jenže vystoupení z EU nebude tím, co tuto ideologii porazí. Vždyť s touto ideologií se setkáte i v onom citovaném Švýcarsku…

            Jediná věc, kterou EU opravdu nezvládá, je migrační vlna. Nicméně nutno vzít v úvahu, že migrace je konec konců stále v gesci jednotlivých států, nikoli EU. Podobně je tomu třeba s otázkou současné pandemie. EU nemá žádné nástroje, jak tuto situaci řešit, takže je intelektuálně nepoctivé jí vyčítat, že ji neřeší. 

            Chápu kritičnost vůči Evropské unii. Vlastně jsem k ní kritický taky. Proč ji tedy nyní vlastně svým způsobem bráním? Protože mi zavilý odpor vůči ní připadá zavádějící, vesměs nepromyšlený a tedy nebezpečný. Přemýšlím o té zavilosti, na kterou neustále narážím, a kladu si otázku, zda za tím není hluboká potřeba cítit se jako oběť. Obětí jsme byli (podle některých) za Bílé hory, obětí jsme byli (podle skoro všech) za Mnichova, pak (podle některých) v únoru 1948, a podle některých jsme obětí i nyní. V pocitu oběti jsme se zabydleli a cítíme se v něm bezpečně. Proti nám stojí proradný západ, zlí imperialisté, téměř vždy tak či onak Němci, nyní zlá EU, která nám neustále něco „vnucuje“. Málokoho napadne zkusit hrát hru, které se říká demokracie, jíž se prý EU nedostává. Ta hra má svá pravidla a hraje se tak, že se pokoušíte vyjednat s druhými nějakou věc. Je to zdlouhavé a výsledek je nejistý. Někdy uspějete, častěji ne. Ale je to pořád lepší, než se hry neúčastnit a pak si stěžovat, že zase někdo rozhodl o nás bez nás (většinou to není pravda, akorát si kritici nezjistili, že pro dané opatření hlasoval i náš zástupce v Evropské radě). 

            Mnozí kritici si neuvědomují, že onen ublíženecký postoj vlastně sdílejí s těmi, kdo teď řádí v Americe. Ti se také cítí jako oběť. Za obojím je mentalita oběti a nároku. Dávám přednost se se životem trochu poprat, nestěžovat si neustále na druhé a raději vymýšlet něco pozitivního. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 5. srpna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační

Exit mobile version