Křesťan dnes

Dan Drápal: Naše peklo a jejich ráj

Etnograf a bývalý etnograf Mnislav Zelený-Atapana okomentoval smrt misionáře Johna Allena Chaua, kterého na ostrově Severní Sentinel zabili domorodci, kteří jsou zcela izolováni od okolního světa. Pan Zelený-Atapana jeho zabití schvaluje, protože „Sentinelci velmi dobře a správně tuší, že cokoliv jim přijde z okolního světa, je pro ně špatné, ba přímo nebezpečné“.

Článek mě zaujal jako skvostný příklad sebemrskačství západu a idealizace primitivních kultur. My jsme si prostě vytvořili peklo, kdežto oni žijí v ráji. Pokusím se předložit jiný pohled.

Nejsem zrcadlovým oponentem pana Zeleného-Atapany. Jsem dalek toho myslet si, že my žijeme v ráji, kdežto domorodci na Andamanech nebo v brazilském pralese v pekle. Jsem přesvědčen, že ačkoli lidé žijí v nejrůznějších kulturách, které se od sebe ve vnějších věcech, ale i ve způsobu lidského myšlení výrazně liší, zůstávají určité konstanty. Všude jsou lidé hříšní, někteří více, jiní méně, všude existuje přátelství, ale také zrada, všude se najdou lidé šlechetní a všude se najdou lidé podlí. My nežijeme v pekle, ale ani v ráji, a domorodci na Severním Sentinelu také nežijí v pekle, ale ani v ráji.

Jsem ctitel Hospodinův a vím, že peklo i ráj existují. A společně s C. S. Lewisem věřím, že těm, kdo skončí v pekle, bude už tento život připadat jako malé peklo, kdežto těm, kdo skončí v ráji, připadá jako předsíň ráje. Jsem přesvědčen, že každý člověk je hříšný a potřebuje odpuštění, a jsem přesvědčen, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy a otevřel nám přístup k Otci, či, chcete-li, „do ráje“. A rovněž jsem přesvědčen – a zakusil jsem to na vlastní kůži – že Ježíš proměňuje lidské životy už teď a nikoli až někdy po smrti.

Vím, že výše uvedený odstavec mě v očích mnohých zařadí mezi „fanatiky“, „sektáře“ nebo něco podobného, ale já se za víru v Ježíše Krista nestydím. Žiju s ním už čtyřicet let a pozoruji, jak proměňuje lidi – i mě.

Od Pána jsem dostal úkol získávat pro něj učedníky, a to nejen ve svém bezprostředním okolí, ale „ze všech národů“, tedy i ze Sentinelců. Tomuto získávání učedníků se někdy říká misie.

Člověk neznalý křesťanstva zpravidla není schopen rozlišit naplňování příkazu Kristova, tedy skutečnou misii, od dobývání cizích zemí a snahu vnutit tamním obyvatelům své „náboženství“. Skutečný křesťan ví, že skutečnou víru nelze nikomu vnutit násilím. Do Božího království se nikdo nedostane v důsledku nějaké manipulace. Skuteční misionáři věděli, že riskují život, ale stálo jim to za to. Takovými misionáři byli zřejmě irští mniši, kteří hlásali evangelium v Evropě v osmém až desátém století. Mnozí z nich svůj život skutečně položili, ačkoli sami se žádného násilí nedopouštěli. Takovými misionáři byli členové obnovené Jednoty bratrské, kteří ze svého sídla v Ochranově vyslali během stovky let na tři sta misionářů. Díky nim existují sbory Jednoty bratrské (v anglosaském světě známé pod označením Moravian church) ve Střední Americe, východní Africe nebo třeba v Grónsku.

Jako příklad étosu, s jakým odcházeli skuteční misionáři na misijní pole, nám může sloužit dopis, který napsal roku 1810 dvaadvacetiletý budoucí misionář Adoniram Judson svému nastávajícímu tchánovi. Tímto dopisem vlastně žádal o ruku mladičké Ann Nancy Hasseltineové z prominentní americké rodiny:

„Můžete souhlasit s tím, že se rozloučíte příští jaro se svou dcerou, že už ji nikdy v tomto světě neuvidíte, souhlasíte s tím, že odejde a bude snášet útrapy misionářského života? Bude vystavena nebezpečí na moři, nebezpečí indického klimatu, nedostatku, pronásledování, a možná násilné smrti. Můžete s tím souhlasit – s ohledem na Toho, který opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za Vás, můžete si tím souhlasit pro Sion, pro slávu Boží? Souhlasíte s tím v naději, že brzy uvidíte svou dceru ve světě slávy, s korunou spravedlnosti, s radostí, že uslyšíte výkřiky chval, které budou Spasiteli zaznívat od pohanů, kterým ona zvěstovala spásu z věčných muk a beznaděje?“

Budoucí tchán souhlasil.

Judson zřejmě věděl, o čem píše. Jejich první dítě bylo potracenou cestou z Kalkaty do Barmy. Druhé – syn Roger – se nedožil devíti měsíců. Adoniram byl 17 měsíců vězněn a mučen. Nedlouho po jeho propuštění jeho milovaná žena zemřela.

Prvního obráceného měli Judsonovi po téměř sedmi letech. Po devíti letech jich měli osmnáct. Po dvaceti letech ale zakoušel Adoniram Judson úžasné požehnání. Někteří lidé cestovali mnoho dní až z hranic Thajska a Číny: „Jste vy ten člověk Ježíše Krista? Dejte nám spis o Ježíši Kristu.“ Tito lidé zřejmě neměli dojem, že žijí v ráji.

To je jistě poněkud jiný typ křesťanství než to, které charakterizuje modlitba: „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“

Pozoruhodné je tvrzení pana Mnislava Zeleného-Atapany, že je křesťan: „Jistě, škoda mladého života, ale i když jsem křesťan, nesouhlasím s násilnou snahou pronikat s touto ideologií do cizích teritorií přírodních národů a přinášet jim cestu k vykoupení jejich hříchů.“ Ponechme stranou fakt, že snaha pana Chaua nebyla násilná. Nešel mezi Sentinelce s kulometem, ale s Biblí. Chtěl bych autora článku především upozornit, že křesťan je ten, který poslouchá a následuje Krista. A Kristus nás posílá: „…jděte ke všem národům…“, tedy i k Sentinelcům. Moc by mě tedy zajímalo, co pan Zelený-Atapana tvrzením, že je křesťan, vlastně míní.

Ctitelé Hospodinovi jsou přesvědčeni, že mají zvěst, kterou stojí za to hlásat. Mají pro co žít, a mají tedy i pro co umírat. V našem životě o něco jde. A nejsme Všemohoucím stvořeni pro izolaci a pro zabíjení těch, kdo přicházejí zvenčí. Netvrdíme, že přicházíme z ráje; tvrdíme, že do ráje kráčíme.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

 

Autor je teolog a publicista. Foto: Instagram – John Chau

 

Exit mobile version