V předchozím článku jsem psal o identitě. Základní myšlenkou článku bylo, že identitu můžeme dostat darem od Boha. V sekulární sféře je hodně silný názor, že identita je něco, co si sám určím či vymyslím.
O správnosti těchto dvou vyhraněných pozic lze nepochybně diskutovat, a domnívám se, že o nich lze diskutovat věcně a bez předsudků. Taková diskuse ovšem není samozřejmostí a od diskutujících vyžaduje jistou zdrženlivost. Nepochybně je podmínkou její smysluplnosti i ochota porozumět druhé straně.
Diskusi lze ovšem snadno zabít osobními útoky nebo podsouváním myšlenek, které druhá strana nehájí a nezastává. Myslím, že něco takového předvedl jeden z mých kritiků v diskusi pod mým článkem na Křesťanu dnes, a já se u jednoho z jeho příspěvků zastavím.
Autor nejprve cituje mou větu: „Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo ‚identita‘.“ Pak přidává slova: „… oslí můstek, jak si kopnout do nenáviděných trans*gender“.
To, co v článku píšu, se jistě nějakým způsobem i trans*gender lidí týká, protože se to týká naprosto všech lidí. Zastavme se ale u slov „kopnout“ a „nenáviděných“. Já jsem přesvědčen, že pokud má být nějaká diskuse smysluplná, je dobré se vyhnout zbytečným urážkám a emocionálně nabitým slovům. Během svého života jsem měl spoustu rozhovorů s nejrůznějšími lidmi, včetně trans*gender. Asi by mě nevyhledávali, kdyby ze mě cítili nenávist nebo kdybych do nich kopal.
O co tady vlastně jde? Jde o to, očernit oponenta v rozhovoru a přisoudit mu motivaci a postoje, které neměl a nezastává. Dochází zde ale k určitým závažným posunům, které bychom měli reflektovat. Cílem mého článku není ohradit se proti jednomu jednotlivému útoku, který považuji za nevěcný a nespravedlivý, ale poukázat právě na ty posuny a emocionálně nabité zkratky, které rozhovor znemožňují.
Dnes se běžně používá termín „nenávist“, často v jeho anglické podobě, tedy hate, která ovšem zdomácněla, takže se můžete setkat s „hejty“. Nenávist je nepochybně silná emoce. Nicméně lidé určitého myšlenkového směru se rozhodli považovat za „hate speech“, česky „nenávistný projev“, téměř jakýkoli nesouhlas s „korektními“ názory. Tomu odpovídá časté obviňování z „fašismu“. Často to pak vypadá, že jsou pouze dvě možnosti: Buď plně akceptujete to, co tvrdí politicky korektní ideologie, nebo nenávidíte. Ve skutečnosti ovšem ani ti, kdo se takto chovají, nejsou tak slepí, že by nevěděli, že mezi skutečnou nenávistí a prostým nesouhlasem (nebo třeba i jen pochybnostmi) je celá škála pocitů a postojů.
Každý poctivý a soudný člověk uzná, že jsem ve svém článku vyjadřoval svůj pohled na věc, a v článku není jediná výzva k nenávisti, jediný nenávistný projev.
Autor pak všemu nasazuje korunu: „Když se někdo cítí být někým jiným, než je to, co má v kalhotách, a chce to dát najevo, tak nesmí… protože Drápal s tím nesouhlasí. Tak trochu to připomíná komunisty, kteří taky nechtěli připustit, když někdo měl jiný názor. Akorát že oni k tomu nezneužívali Bibli.“
Zde autor „Drápalovi“ přisuzuje nejen ošklivé motivy, ale dokonce obrovskou moc – jako kdyby „Drápal“ chtěl nebo mohl rozhodovat o tom, zda a jak bude někdo „dávat najevo“, čím a jak se kdo cítí. Tentokrát nejsem přirovnán k fašistům, ale ke komunistům, což je v našich zeměpisných šířkách odsudek poněkud laskavější než obvinění z fašismu (byť ne zcela právem).
Skutečnost je taková, že patřím k menšině, která má jiné názory, ale která je v určitém prostředí ostrakizována a proti které někteří lidé bojují způsobem, jaký předvádí můj kritik. Já jsem prožil čtyřicet let pod vládou komunismu a vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem se svými názory pochopitelně trvale narážel; byl to režim, který jiný názor „nechtěl připustit“. Ale už tehdy jsem se rozhodl, že budu argumentovat věcně, a že pro kultivaci prostředí se vystříhám osobních útoků a podsouvání různých myšlenek, které protivník nezastává. V současné době konzervativně smýšlející lidé tahají za kratší konec a je snadné připisovat jim názory a motivy, které nikdy nedrželi. Pokud ale chceme vést alespoň ústupovou válku, nemůžeme přistoupit na metody oponentů – to by znamenalo naprostou prohru. Budeme tedy trpělivě opakovat, že mít jiný názor není projev nenávisti, a budeme velice opatrní, pokud se setkáme s tvrzením, že něco je „nenávistný projev“. To samozřejmě neznamená, že bychom ve skutečném životě či v mediální sféře na nenávistné projevy nenaráželi. Ne každý, kdo toto sousloví použije, je „sluníčkář“ nebo „havlista“. V současné době ovšem bojujeme o to, aby nějaký prostor pro rozhovor a diskusi vůbec zůstal zachován. Proto i o svých oponentech smýšlejme co nejlépe, „ad meliorem partem“, a předpokládejme, že mají na víc, než zatím někteří z nich předvádějí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 4. září 2019 Foto: screenshot YouTube – ilustrační