Křesťan dnes

Dan Drápal: Nevyhnout se odpovědnosti

Před dvěma týdny jsem v článku „Nesnadná rozhodování“ zmínil některé dějinné chvíle našeho národa, kdy politici museli udělat nějaké rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé důsledky a které nebylo – zejména v okamžiku, kdy bylo třeba je učinit – vůbec jednoznačné. Snesla se na mě spousta kritiky za dvě věci: Jednak jsem neprozřetelně řekl, že velká část našeho obyvatelstva nesouhlasí s odmítáním muslimských migrantů, jednak jsem se vyslovil proti přijímání těchto migrantů. První kritici se mnou vlastně souhlasí, pouze nesouhlasí s tvrzením, že jejich oponenti tvoří „velkou“ část naší společnosti. Nicméně těch, kteří mě kritizovali z druhé strany, taky není málo, a tak jsem nabyl dojmu, že tato část společnosti opravdu je „velká“. Soudím však, že nemá cenu se v této věci přít; jde především o pravdu, a ta nebývá vždy na straně většiny.

Proč tyto články vůbec píšu? Dokážu si představit, že bych se jako křesťan věnoval čiré dobročinnosti, třeba tak, jak to činila mnou obdivovaná Matka Tereza, která se starala o všemi opuštěné ubožáky a nesnažila se radit indické vládě, jakou má mít sociální politiku. Nebo jako náš Přemysl Pitter, kterého považuji za největšího Čecha. Byl to člověk, který volil cestu smíření a ve svém sirotčinci shromažďoval děti židovské, české i německé. Byl to člověk, který ser rozhodl vzít důsledně Ježíšovo slovo o neodpírání zlému. Já jeho pochopení tohoto Ježíšova výroku nesdílím, to ovšem nic neubírá na Pitterově statečnosti a vnitřní integritě, ani to nijak neumenšuje ovoce jeho života.

Pokud bych volil tuto cestu, vystačil bych si s Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanovi a otázku migrace bych vůbec neřešil. Prostě bych pomáhal každému, kdo to zrovna potřebuje.

Jenže občas se mě někdo zeptá, zda křesťan může sloužit v armádě nebo u policie, či dokonce, zda se má angažovat v politice. A je nezanedbatelné procento křesťanů, kteří na tyto otázky odpovídají záporně – a tím je to pro ně vyřešeno. Nicméně pokud věříme, že státní moc jako taková je zde z Boží vůle, pak přece nemůže být skrz naskrz špatná. A hodně záleží, kdo konkrétně je jejím nositelem. Pokud ji tedy nechceme ponechat „tomuto světu“, měli bychom se i v těchto oblastech angažovat. A pokud se v nich angažujeme, nemůžeme se vyhnout odpovědnému promýšlení otázek, před nimiž státní moc stojí. (Pokud nechceme volit podobné řešení jako svatý Václav, který nesouhlasil s trestem smrti, a proto vždy před jeho vynesením odcházel z místa, kde soud zasedal.) A říkám si, že křesťané by rozhodně měli být v množině těch, kdo uvažují zodpovědně o důsledcích svých rozhodnutí a nejsou ve svých úvahách omezeni na čtyřleté volební období.

V této souvislosti si dovolím vyslovit určité rozpaky nad postojem papeže Františka. Pokud nabádá k pomoci potřebným, je to zcela namístě. Nicméně jsem nezaznamenal, že by řešil otázku, kolik migrantů Evropa unese. Myslí si snad, že by bylo v pořádku, kdyby do Evropy přišlo dvě stě milionů migrantů z Afriky? Matka Tereza se takovým otázkám vyhýbala. Prostě začala sama něco dělat, a to, co dělala, inspirovalo řadu dalších, aby se k ní přidali. Lidé se jí mohli na politiku ptát, ale nemohli se zlobit, když jim odmítla odpovědět. Jakou radu má papež František? Možná nejsem dostatečně informován, ale zdá se mi, že v podstatě jediné, co říká, se dá shrnout slovy „přijímejte migranty“. Jaké to bude mít důsledky, zdá se, neřeší. Když nechce zaujímat postoj Matky Terezy, může zaujmout postoj Přemysla Pittera. Ten byl rozhodnut nebránit se ani nacistům. Říkal, že to nechává na Bohu. Můžeme s tím nesouhlasit (a já s tím také nesouhlasím), ale jeho postoj byl konsistentní. Papež František mi připadá jako zapřisáhlý levičák, který důsledky svých postojů v podstatě neřeší. Obávám se, že tento postoj zodpovědným politikům zrovna moc nepomáhá. Kdyby se jeho doporučeními řídila španělská vláda, musela by zrušit šestimetrové ploty v Ceutě a Melille. A už by to jelo.

Jakkoli z obou stran slyším, že bych měl být ostrakizován, pokusím se v příštím článku (asi za dva týdny) zdůvodnit svůj postoj k muslimským migrantům. Zde bych chtěl jen upozornit, že má-li mít nějaká debata smysl (a těch, kdo o ni vůbec stojí, je, zdá se mi, poměrně málo), je potřeba najít určitou shodu v tom, jaká jsou vlastně fakta. Pokud se neshodneme alespoň rámcově na faktech, zcela jistě se neshodneme ani na jejich interpretaci, a pak se nemůžeme shodnout na možných řešeních. A pak potřebujeme mít alespoň elementární úctu k těm, s nimiž diskutujeme. Nepředpokládám, že všichni, kteří se mnou nesouhlasí, jsou buď blbci, nebo padouši. Věřím, že většinu z nich nevede nenávist nebo zlá vůle. Kdybych tomu nevěřil, tyto články bych nepsal.

 

Foto: Creative Common Search

Exit mobile version