V jednom z předchozích článků jsem psal, že pokud se nějaký jednotlivec nebo nějaký stát cítí někým ohrožen, nemá právo zasáhnout, dokup podezřelý jednotlivec (nebo stát) skutečně nezaútočí. Nebyl jsem úplně přesný – jeden z čtenářů mě upozornil, že pokud má policie dostatek indicií – například potenciální útočník deklaruje, že se chystá zaútočit, opatří si zbraně apod. – může zasáhnout proti tomu, kdo se nějaký čin chystá spáchat, přestože jej dosud nespáchal.
Jeden z čtenářů vznesl dotaz, zda byla špatná i preventivní šestidenní válka, kterou vedl Izrael se svými sousedy v červnu roku 1967. Je tato situace srovnatelná? Mělo Rusko „právo“ zasáhnout? Nebo jednal neoprávněně Izrael?
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Otázky kolem Ukrajiny
Domnívám se, že situace srovnatelná není. Zatímco ruská agrese začala 24. února, válka mezi Izraelem a jeho sousedy nebyla zahájena v červnu 1967, ale 15. května 1948, den po vyhlášení nezávislosti státu Izrael. (A nutno zmínit, že tato válka byla řádně vyhlášena. Ruská válka proti Ukrajině nikoli.)
Tato válka nebyla nikdy ukončena; Izrael byl ve válečném stavu po celou tu dobu. Arabští nepřátelé se netajili tím, že jejich cílem je naprostá anihilace izraelského státu a zahnání Izraelců „do moře“. O určitém, byť částečném ukončení války lze hovořit až po uzavření smluv s Jordánskem a s Egyptem. Tato válka v podstatě trvá dodnes, o čemž nás čas od času znovu přesvědčí rakety vystřelované z Gazy.
„Šestidenní válka“ byla tedy epizodou velké války, trvající v té době již 19 let. Této epizodě předcházel zákaz plavby izraelských lidí Suezským průplavem a uzavření Tiranského průlivu, a tedy i přístupu k jedinému izraelskému přístavu v Rudém moři. Izrael předem avizoval, že uzavření této úžiny bude důvodem k obnovení bojů. Mnozí historici považují toto zablokování Tiranského průlivu za první výstřel šestidenní války.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ovce a kozli
Lze argumentovat, že válka Ruska proti Ukrajině začala už v roce 2014 obsazením Krymu a podporou povstalců v Doněcké a Luhanské oblasti. Ale i v tomto případě je agresorem Rusko.
Kromě těchto formálních (byť velmi důležitých) skutečností je tu ještě jeden aspekt, který mezi ně nelze zahrnout. Tou je skutečnost, že pokud Izrael prohraje jedinou válku, přestane existovat. Arabské státy mohou prohrát celou řadu válek. Židé jejich obyvatele do moře zahánět nebudou. V tomto smyslu má Izrael skutečně jedinečné postavení. To ho pochopitelně neopravňuje k páchání válečných zločinů. Ty se dějí ve všech válkách a nelze zcela zabránit tomu, aby je páchali i vojáci z té „kladné“ strany. Zabránit tomu nelze, omezit to na minimum lze, nebo se lze o to alespoň snažit.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Druhá otázka: Někteří lidé zpochybňují tvrzení, že NATO je obranná organizace. Důkazem má být bombardování Jugoslávie od 24. března do 10. června 1999.
Zatím všichni mí čtenáři, kteří takto argumentovali, nikdy nezmínili okolnosti a důvody tohoto bombardování. Mělo zabránit genocidě kosovských Albánců. Musíme si uvědomit, že letos uplynulo už 27 let od masakru v bosenské Srebrenici, kde bylo postříleno osm tisíc bezbranných chlapců a mužů, ačkoli v oblasti bylo 560 vojáků OSN. V roce 1999 to byly pouhé čtyři roky. Mnozí Evropané byli traumatizováni skutečností, že tomuto masakru nezabránili. Nadto jeho strůjci čile běhali po svobodě, a dokonce se účastnili srbského politického života a byli mnohými považováni za hrdiny. Lze nesouhlasit, ale nelze se divit evropským politikům, že když došlo k incidentu v Račaku, při němž se zdálo, že hrozí další podobný masakr, rozhodli se zasáhnout. Organizaci NATO přitom nešlo o zisk nějakého území. Šlo o to, aby se předešlo dalším masakrům.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Otázky, které řešíme
Ano, později vyšlo najevo, že incident v Račaku byl Kosovany „přifouknutý“. Tehdejší představitelé kosovských Albánců byli „vynalézaví“. Nutno ale zmínit jednu důležitou skutečnost: Byl umírněný kosovský politik, vyznávající nenásilí, který se mnoho let snažil s vládou v Bělehradu jednat. Nicméně jugoslávská vláda ho deset let totálně ignorovala. Kosovští radikálové mohli říkat: „Vidíte, po dobrém ničeho nedosáhnete. Musíme na to násilím.“
Ten muž se jmenoval Ibrahim Rugova.
A konečně ještě třetí srovnání, naznačené již v první části. I ukrajinští vojáci někdy páchají válečné zločiny.
Je mi to líto, nesouhlasím s tím, a přesto považuji konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou za černobílý. Podstatný rozdíl je v tom, zda jsou pachatelé těchto zločinů voláni k odpovědnosti (např. v USA, Izraeli, nebo i Češi v Afghánistánu), nebo zda jsou vyznamenáváni. Zvěrstvům ve válce zabránit asi nelze. Lze ale proti nim bojovat a omezit je na minimum. Někteří čtenáři mě zásobují informacemi o zločinech Ukrajinců. Většinou jsou to fejky, ale těžko to s naprostou jistotou rozeznat. Pro mě je důležité, že se o tom píše (jednoznačně kriticky) v našich i ukrajinských médiích. Ve válce o Ukrajinu proti sobě nestojí andělé a démoni. A nutno počítat s tím, že čím déle bude válka trvat, tím bude více válečných zločinů. Doufám, že ukrajinská vláda proti nim nepřestane bojovat. Co se týče Ruska… stačí se podívat, s kým se spojili. Terorista Kadyrov, Wagnerova armáda, osvědčení zabijáci ze Sýrie. Troufnu si předpovědět, že nikdo z nich souzen nebude.
Leda až na tom soudu posledním.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 13. dubna 2023 Foto: Wikimedia Commons – Memorial masakru v ve městě Srebrenica