Křesťan dnes

Dan Drápal: Změnil jsem názor

Možná bych měl spíše napsat „Trochu jsem změnil názor“, protože nejde o klíčovou změnu. Někdo by ale mohl bít na poplach: „Dane, to je velice vážná věc! Tady nejde o žádné ‚trochu‘!“

Oč jde? Jde o pohled na členství ve sboru. 

Když jsme v 80. letech minulého století prožívali na Maninách duchovní obživení, měli jsme jako vedoucí jasno a jednotu, jakou cestou by se měli nově obrácení křesťané ubírat. Na počátku byla „modlitba přijetí“, kdy člověk přijímal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Pak logicky následoval křest ve vodě, pak křest v Duchu, pak oficiální vstup do sboru. Pán Bůh to někdy udělal trochu jinak, a tak se občas stalo, že někdo byl pokřtěn v Duchu dříve než ve vodě. Pro to jsme viděli jasný biblický precedens ve Skutcích 10 (obrácení Kornéliovy rodiny), takže jsme s tím žádný zásadní problém neměli. Křest v Duchu rovněž nebyl podmínkou vstupu do sboru. 

Bylo nám jasné, že vstup do sboru není v Písmu předepsán. Církev novozákonní doby ještě nebyla rozdělena na denominace, a tak křest byl automaticky vstupem do církve. I když jsme lidi ke vstupu do sboru vedli, neopomněli jsme je upozornit, že vstup do sboru není akt na stejné úrovni jako křest. Je to věc, která dává smysl v našich podmínkách, podobně jako se lidé žení a vdávají před úřady nebo ve sboru, ačkoli v Písmu se nikde nepraví, že u svatby musí být přítomen nějaký úředník či kněz. 

Evangelium samo je nadčasové – evangelium, které kážeme my, by mělo být totéž, které hlásaly generace před námi. Obsah se nemění; liší se ovšem forma. Ta musí nutně reagovat na myšlení, chování a představy lidí. Pokud se domníváte, že by se neměla měnit ani forma, zkuste se naučit zpaměti Petrovo letniční kázání z 2. kapitoly Skutků a někde ho kázat. Na Petrovo kázání tehdy reagovalo na tři tisíce lidí. Garantuji vám, že na vašem kázání se neobrátí nikdo. Přitom evangelium je stejné: Ježíš zaplatil za naše hříchy, díky jeho oběti se můžeme smířit s Otcem, byl ale vzkříšen, a my dostáváme od Otce nový život – začíná pro nás život věčný. 

Ve svém mládí jsem při vysvětlování evangelia často používal ilustraci mostu. Na jedné straně svatý Bůh, na druhé straně hříšný člověk, mezi nimi propast hříchu. Člověk vlastními silami tuto propast nepřekoná – jediným mostem přes ni je Ježíš. 

Zdá se mi, že i když této ilustraci rozumí lidé i dnes, nemá už stejnou sílu jako před třiceti nebo dvaceti lety. Začal jsem praktikovat jiný způsob, který jsem před nějakou dobou popsal v článku „Tři základní potřeby člověka“. Vycházím z toho, že každý člověk, věřící i nevěřící, má tři základní potřeby: Potřebu vědět, že nás má někdo rád, potřebu vědět, že náš život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. A tato třetí potřeba souvisí s členstvím ve sboru. 

Potřeba někam patřit je dle mého názoru silnější, než byla dříve. Z čeho tak soudím? Především z rozhovorů s lidmi. Rodiny se mnohdy rozpadaly i v osmdesátých letech, ale teď je situace výrazně horší. Takové drsné „vynálezy“ jako je střídavá péče sice učiní zadost „právům“ rodičů, ale pro děti často (ne nutně vždycky) znamenají další ránu. Jako kdyby rozvod rodičů nestačil. Pendlující dítě, které nemá jeden svůj pokojíček, má opravdu velké problémy ujasnit si, kam vlastně patří. Pro mnohé dospívající, ať už z bohatých nebo chudých rodin, je často řešením parta. Záleží pak na její kvalitě, jak se bude jejich další život odvíjet. Mnozí – a je jich stále více – ale nemají ani tu partu a kontakt s lidmi mají pouze přes sociální sítě. Se všemi důsledky, které to nese. Asi pětina mladých dospělých v rozvinutých zemích neuvažuje o založení rodiny, ba ani o skutečném sexu ne. Vystačí si s pornem na monitoru. 

K tomu se připojují „výdobytky“ globalizace. Ruší se pobočky bank – vše řeší automaty. Vás nefrustrují telefonní rádci? „Máte-li zájem o hypotéční půjčku, stisknete trojku.“ Často musím nechat telefon běžet desítky minut, a telefon se mi omlouvá, protože všichni operátoři vyřizují požadavky lidí, kteří se dovolali přede mnou. Ruší se pobočky české pošty. Pro zboží si stále méně chodíme do obchodu a stále více do výdejen. 

Ano, když jsem byl malý a nebyly samoobsluhy, byly fronty v obchodech někdy frustrující. V obci, kde máme chalupu, jsou už obchody dávno zrušené. Vzpomínám na šedesátá léta, kdy cesta do obchodu – a hodinová fronta v něm – byla společenským setkáním. 

Toto vše jsou různorodé faktory, které omezují sociální vazby. Ve výdejně si podle kódu vyzvedneme zboží, lidský kontakt ale chybí. 

Lze namítnout, že čas, který ušetříme v obchodě, můžeme strávit s přáteli v nějakém klubu. Námitku přijímám – svoboda shromažďování je úžasná věc, a ta byla v dobách komunismu značně podvázána. Přesto je ale kolem nás spousta lidí, kteří nemají přátele.

Tady má církev co nabídnout. Víme, že patříme do Boží rodiny, a z toho mimo jiné vyplývá, že můžeme vytvářet společenství, které je malou částečkou Boží rodiny. A pro mě jsou důležití i lidé, kteří se ještě nerozhodli pro křest, ale o nichž jsem si jist, že už k nám nějak patří. Ano, i nadále kážu křest, ale změnil jsem názor na to, jestli člověk může přijímat Večeři Páně a považovat se za člena společenství, i když ještě není pokřtěn. 

Většinou lidé někam směřují – k Bohu (a na této cestě se dříve nebo později dají pokřtít) nebo od Boha (a pak jim není nic platné, že byli pokřtěni). Byl jsem v posledních letech několikrát svědkem, jak někdo objevil obecenství a opravdu hodně to pro něj znamenalo. Slyšel jsem i větu: „Nevím, co bych si bez vás počala.“ Jsem moc rád, že jsme lidem poskytli možnost „někam patřit“. A věřím, že patří do Boží rodiny, přestože spoustu věcí z věrouky ještě nevědí. Setkal jsem se s lidmi, kteří nepochybují o Ježíšově uzdravující moci – často ji zakusili na vlastní kůži. Ale dosud by asi měli problémy s vyznáním, že Ježíš je jediná cesta k Bohu. Moc mě to netrápí – vím totiž i o lidech, kteří se vroucně modlili k Bohu (byl jsem u toho a modlil jsem se s nimi) a až po dalších zhruba dvou letech dospěli k přesvědčení, že skutečně není jiného jména pod nebem, daného lidem, ve kterém bychom mohli být spaseni. 

Máme takovým „nehotovým“ lidem říkat, že do našeho společenství ještě nepatří?  Dospěl jsem k názoru, že ne. Že už nějak jsou členy Boží rodiny. Nedostanou se ale při tomto přístupu do církve lidé, kteří mají ve věcech víry guláš? Asi ano. Ale jsem přesvědčen, že církev je unese. Právě proto, že je to Boží rodina. Proto bych na formálním členství tolik netrval. 

Když vznikala Křesťanská společenství, nechtěli jsme ve statistikách uvádět „mrtvé duše“. Proto jsme zavedli pravidlo, že když někdo dva nebo tři měsíce nemá žádný kontakt s obecenstvím, má ho navštívit někdo ze starších či z vedení skupiny a zeptat se ho, zda chce i nadále zůstat členem a proč. Někdo to považuje za prostředek nemístné kontroly. Záleží ovšem na motivaci. Někteří lidé naopak čekají, že je někdo vyhledá a zeptá se jich, jak se mají a zda pro ně může sbor něco udělat. Pokud ovšem člověk ztratí o obecenství zájem, je vyškrtnut, nikoli vyloučen. 

Při svém „novém“ přístupu vidím řešení asi takto: Po Novém roce můžeme nechat ve sboru papír, na který se podepíše každý, kdo se považuje za člena naší Boží rodiny. Papír by byl k dispozici po dobu šesti týdnů (lhůta může být o něco kratší nebo o něco delší, to už není podstatné). Předpokládám, že tito lidé by se při sčítání lidu přihlásili k Církvi Křesťanská společenství. Jako „počet členů“ by pak bylo možno uvádět počet podepsaných. Při tomto přístupu bychom žádné „mrtvé duše“ neměli a bylo by jasné, kdo se na životě sboru podílí. 

Ano, vím, že je to novota, která možná nebude přijata. A není to věc, kvůli které bych šel na barikády. Rozhodující je naše motivace a náš přístup k lidem. Berte tento článek jako příspěvek do diskuse. 

 

Autor je teolog a publicista  Datum: 20. listopadu 2019  Foto: Pixabay – ilustrační

Exit mobile version