Křesťan dnes

Daniel Kvasnička: Manželství – od složitosti ke kráse

 

Josef s Marií jsou zasnoubeni. To je v Palestině té doby forma manželství v podobě zásnub, která ještě není zpečetěna smlouvou, kterou předává muž ženě. Podle pozdějších pravidel rabínského židovstva a možná i podle zvyků v době Josefa a Marie docházelo k zásnubám už ve velmi ranném věku. Už po dvanáctém roku věku byli chlapci a děvčata zasnubováni a manželství obecně začínalo dříve. Také se dříve umíralo. Josef, který malému chlapci dal jméno a přijal jej tím za svého, je malován jako starý s představou, že brzo umřel. Mohl být stejně tak dobře mladý. Tradicí je Josef nazýván tesařem, ale po pravdě je to tektón a to spíš ukazuje na kameníka, určitě na stavebního dělníka na Herodových stavbách blízko Nazareta. Dřívější smrt, pokud je tradiční doměnka správná, se dala připočíst zaprášeným plícím či nedostatku bezpečnosti práce.

Ještě jednou: Teprve po smlouvě, kterou dá manžel nevěstě, spolu manželé začínají žít. Jinými slovy teprve tehdy začíná plodné období jejich svazku a mohou se jim rodit děti. Ale u Marie se najednou objeví těhotenství! Jak se k ní Josef zachová? Bude vědět „čí je“ a komu patří? Nebo se propadne do zoufalství či do běsu? Zvládne to? A jak bychom se zachovali my?

Josefovi a Marii přicházejí potíže ještě dříve, než manželství začalo. U nás se nevěsta ponoří do krásy bílých šatů a předpokládá se rozkošný začátek. To je ale přání doby. A nebylo to tak vždy. Je známo, že v polovině šestnáctého století se Marie Stuartovna oblékla do bílých šatů na svatbu ve Francii, což do té doby byly smuteční šaty a dodnes se to připomíná. Sama Marie špatně dopadla. A opět na Ostrovech – anglická královna Viktorie se v devatenáctém století opět oblékla do bílého a vzala si závoj. Dodnes se podle toho zvyku řídíme a hledáme nevěstu podle té princezny v bílém. Máme rádi pohádku.

Nicméně, jaké mají začátky dnešní snoubenci? U svatby se leccos zamlčuje a přikrývá, proto je svatba uspořádána podle zákona o rodině, který jasně stanoví, že je třeba mluvit pravdu. Jenže ono se stále lže. Někdy záměrně a někdy bezděky. Záměrně? Nikomu nedoporučuji vědomě zamlčovat pravdu a lhát. Dělat se tím, kým nejsem. Tvrdit, že jsem zdráv a nebýt. Dělat, že nevidím, kým je ten naproti mně. To se rovná podvodu. Přesně to Josef udělat nechtěl. Mohl dělat, že mu to ujelo a malého zplodil on. Mohl by to být galantní krok vstříc Marii. Jenže, pokud by si na Marii dělal nárok někdo jiný a nebo Maria měla ráda někoho jiného a měla by dítě s tím, koho miluje, Josef by Marii poškodil.

Josef chtěl být spravedlivým, nebyl vzteky „bez sebe“ a proto dobře spal a ve snu k němu přišel anděl… Věděl, že se nemá smyslu trápit. Marii miloval a proto na ni bral ohled. Nevyšetřoval příčiny, neponižoval ji výslechem. Byl přesvědčen, že je dobré Marii potajmu propustit. Rozvést se – doslova v textu řečeno. První skutečnost, kterou si musíme připustit: Láska se projevuje pravdou, nikoli zamlčováním a strojenou velkorysostí. Láska miluje spravedlnost. Musíte být k sobě rovní.

Jak to, že se v církvi nedělá kázeň. Vždyť je při svatbách tolikrát tato spravedlnost pošlapána. Je třeba to potom také trestat! Vždyť lidé kalkulují, více, než milují. Ale právě toto kázání je kázní, právě to, když rodiče vedou k spravedlivé otevřenosti. Ne až když vezmeme vařečku a „nevíme čí jsme“…

Být k sobě rovní, to znamená, vyřídit si věci, které by mi vadily na mně samém, před svatbou. Toho druhého měnit nemohu. Připravit se na svatbu, to znamená pracovat na sobě. A nebo neříkat „Ano!“, když to říct nechci a žít se svým protějškem vlastně neplánuji. Nepříst tajně léčky na svůj protějšek a nedomnívat se, že věci zatajím a později vyřídím. Však zkrotne, podřídí se – ještě rád či ještě ráda. Proč to říkám? Ještě jednou: Protože se pořád lidé navzájem obelhávají. A pak se diví!

Řekl jsem záměrně a nebo bezděky. Co je to bezděky lhát? A kdy lžou snoubenci aniž si to uvědomují? Je jim třeba pomoci, jako anděl zapracoval ve snu, my můžeme v bdělém stavu říci pravdu. Rodiče, přátelé, církev. Mají říci: „Synku, děvenko, takhle bys to moc dlouho v manželství neuhrál či neuhrála. Zapracuj na sobě!“ Nebo: „Tohle je pravda, ale neboj se, pokud si to přiznáš, zvládneš to! Vždyť nikdo z nás není dokonalý!“

Josef Marii přijal. Vůbec nevíme, kdy byla svatba. Možná to byl okamžik svatby. A nebo teprve někde cestou při tom vandrování si vzal Marii za manželku. Jisté je, že Josef přijal nečekané obtíže za své. A nepřidával k nim žádné pikle, které by se později vymstily. Na radu anděla udělá to, co by nikdy před tím nechtěl udělat. Začíná manželství komplikacemi, připočítejte k tomu ještě hrozící putování z Nazareta do Betléma. Skončí ale v Egyptě. Jejich manželství nese požehnání zvládnutých nepředpokládaných potíží a zvládnutých vzájemných střetů. Od složitostí ke kráse. U nás to bývá od krásy k trapným koncům.

Daniel Kvasnička

Dnes si lidé stále hledají poradce a mám někdy pocit, že je to taky proto, aby si prosadili svou, našli víníka třeba u svých předků nebo označení svého problému v nějakém odborném pojmu. Manželství považují za bitevní pole a pro všechny možné střety hledají spojence. A už jsem taky slyšel, že je manželství výmyslem osmnáctého či devatenáctého století, že je lépe se neženit – ale
ne s důvodem,který má apoštol Pavel, ale s pocitem, že není dobré si zbytečně komplikovat život. Nechci vás dusit čísly, takže nebudu uvádět, jak moc se manželských párů rozvádí a jak vzdávají společný život se všemi potížemi a komplikacemi, které manželství přináší. Josef se nerozvedl na začátku, neutekl, a taky se nevíme o tom, že by se rozvedl později.

A díky Ježíši,tedy klukovi svěřenému Josefovi,který měl předepsáno,co bude dělat, víme,že se  dá žít od složitostí ke kráse. Díky tomu, o kterém bylo řečeno Josefovi: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Matoušovo evangelium 1:21), díky tomu synu víme, jak se dá manželství ustát. A to i se vším, co se v něm může objevit jako očekávané či neočekávané.

Díky životu toho kluka víme, co je to láska. Ač jsme třeba měli divoké dětství a dokonce jsme ani otce či matku neznali, či pro nás byli přesně opakem toho, co by měli být, víme, že jsme milované a chtěné děti. A to díky tomu klukovi! A apoštol toho kluka, tedy Ježíše, pak ze své zkušenosti píše: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá…“ (Dopis Efezanům 5:1n) A následují pravidla společného života, která jsme nečetli, a vrcholí ve verši 5:21 slovy velepravidla: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.“

Následující slova o manželství pak jen vykreslují, jak to vzájemné podřizování vypadá mezi mužem a ženou v manželství. A to přes všechny alternativy soužití, přes všechny doby a právní systémy. Ať byla rodina v podstatě zemědělskou skupinkou uzemněnou na statku povinnostmi či žila ve městě povinnostmi zaměstnance či podnikatele. Ať jde o přirozené prostředí matriarchátu (tedy v místech, kde přirozeně hraje maminka první roli) či patriarchátu (to je tam, kde rozhoduje tatínek), v době moderní i postmoderní, prostě všude.

Zdroj a foto 2: Blog Daniela Kvasničky
Foto 1: unsplash.com

 

Exit mobile version