Daniel Vetter se narodil roku 1592 v Hranicích na Moravě jako nejmladší syn Jiřího Strejce (Vetter je německý ekvivalent tohoto jména, který Strejcovi synové přijali za svůj). Jiří byl místním kazatelem a členem Úzké rady Jednoty bratrské. Byl to známý překladatel, podílel se na překladu Bible kralické, přeložil do češtiny Kalvínovu Instituci a některé z jeho přebásněných žalmů dodnes najdeme v nejednom evangelickém zpěvníku. Brzy po Danielově narození Úzká rada přeložila Jiřího do Židlochovic na Moravě. Stalo se tak poté, co byl synodem kázněn, protože nedbal řádů Jednoty a „chodil svou cestou volněji, než Bratři mohli snésti“. Jiří Strejc se s kázní smířil a v Židlochovicích se již choval rozumněji. Nedlouho poté roku 1599 ve věku 62 let zemřel.
Kromě Daniela po sobě zanechal čtyři syny a dvě dcery. Nám je známý především Jan, který se po návratu ze studií v zahraničí stal rektorem bratrské školy v Mladé Boleslavi a o němž již v minulosti článek v Jbulletinu vyšel. Ostatní sourozenci také byli různými způsoby spojeni se službou v Jednotě bratrské, ale jejich stopa v dobových záznamech je buď bohužel velmi nezřetelná, anebo zemřeli v mladém věku. Daniel Vetter následoval příkladu svého staršího bratra Jana a zapsal se roku 1611 na univerzitu v Herbornu v Hessensku. Odtud pokračoval na brémské gymnázium a v této době také podnikl svou dobrodružnou cestu, ke které se ještě vrátíme. Po návratu jeho stopa na pár let mizí a roku 1618 jej nacházíme v evidenci teologické fakulty v Heidelbergu. Teologické studium pak dokončil na univerzitě v severoholandském Leidenu.
„Mladá krev činí mladé lidi odvážnými…“ Gabriel Hevenesi
I přesto, že je Daniel Vetter autorem ojedinělého islandského cestopisu, zůstává nad samotnou cestou jistý příkrov nezodpovězených otázek. Především Daniel nikde nezmiňuje, proč se vůbec se svým spolužákem Janem Salmonem Podhorským na Island vypravili. A když se jej na důvod zeptá samotný dánský hejtman, Daniel jednoduše napíše „důvod jsme mu sdělili“, se čtenářem svého cestopisu se však o něj nepodělí. Někteří badatelé věřili, že oba studenti museli mít nějaké pověření Jednoty bratrské, všechny okolnosti ale daleko spíše nasvědčují tomu, že se jednalo o obyčejný dobrodružný podnik dvou mladíků.
Dvojice vyplula 16. května 1613 z Brém na obchodní lodi. Cesta trvala necelé čtyři týdny a poklidná rozhodně nebyla. Posádka během ní čelila snad všem nebezpečím, která otevřené moře skýtá, od několik dní trvající bouře až po setkání s pirátskou lodí. Boží milostí však přečkali bez úhony a 7. června otiskli Daniel Vetter a Jan Salmon první české šlépěje do islandské pevniny. Prvních pár nocí přespávali na lodi, která kotvila v západní části ostrova pod horou Helgafell. Během noci přišla znenadání silná bouře a posádce se jen tak tak podařilo udržet loď na kotvách, aby se neroztříštila o útesy. Dvojice studentů se po tomto děsivém zážitku rozhodla vydat raději do vnitrozemí.
Měli štěstí, že se na pevnině seznámili se synem místního rychtáře, který je nadšeně přijal, zapůjčil jim koně a vypravil se s nimi na tradiční a nejdůležitější islandský sněm Althing, v němž zasedal jeho otec. Během cesty mladí dobrodruzi zjistili, že islandská pevnina si v nehostinnosti s mořem nezadá. Vetter popisuje, jak byli vyděšení, když projížděli kolem vyvěrajících gejzírů a dýmajících sopek. Místní strava v podobě sušených ryb a syrovátkového nápoje tento zážitek ještě umocnila.
Když dorazili na planinu Thingvellir, kde se sněm konal, přijal je muž, kterého Vetter v cestopise nazývá „hejtman“ (patrně to byl Herluf Daa, zástupce dánského krále) s určitou nedůvěrou. Mezi účastníky sněmu se dokonce našli i lidé, kteří české cestovatele považovali za špehy. Zřejmě nemohli uvěřit tomu, že by se do jejich nehostinné země někdo vypravil na vlastní náklady jako cestovatel. Hejtmanovu důvěru si však nakonec získali a přátelsky je přijal i luterský biskup Oddur Einarsson. Ten je pozval do svého sídla ve Skálholtu, kde strávili několik dní. Biskup je pak s doporučeními a mnoha dary vypravil do Hafnarfjörduru, kde se měli nalodit spolu s hejtmanem Herlufem na královskou loď, která je měla dopravit na evropskou pevninu. Hejtman na své lodi už ale místo neměl, rozhodl se tedy zaplatit mladým cestovatelům, se kterými se během jejich krátké návštěvy nakonec spřátelil, místo na obchodní lodi plující do Hamburku.
Po návratu z Islandu trvalo ještě dlouhých 25 let, než Daniel Vetter sestavil svůj cestopis. Z nějakého důvodu neměl potřebu to udělat, nicméně vyprávění o tajuplné zemi se ostatním tak líbilo, že Daniela nakonec přesvědčili. Cestopis tedy vyšel roku 1638 v Lešně, nejprve v polštině, poté i v češtině a němčině. Vetter v knize krátce popisuje své putování a doplňuje jej informacemi o samotném ostrově, jeho geografii a zvycích místních lidí. Dodnes jej islandští historici oceňují pro jeho kvalitní faktografické zpracování.
„Člověk od přírody touží po vzdělání…“ Aristoteles
Ze studií v Heidelbergu se Daniel v roce 1619 odebral do Prahy. Českými stavy zvolený český král Fridrich Falcký jej totiž pozval na svůj dvůr a svěřil mu do učení svého nejstaršího syna Jindřicha Fridricha. Stalo se tak nejspíše na doporučení české bratrské šlechty. Vyhlídka poklidného života vychovatele na královském dvoře však vzala za své s prvními výstřely mušket na Bílé hoře. Král Fridrich se svým dvorem utekl do Nizozemí a Daniel Vetter jej následoval.
Roku 1623 se zapsal na teologickou fakultu univerzity v Leidenu, aby dokončil studia, která v Heidelbergu opustil. Život vyhnance nebyl jednoduchý, nedostatek prostředků se nezřídka dotýkal i samotné královské rodiny. Uprchlíci byli odkázáni na dary nizozemských věřících a studenti, jakým byl i Daniel Vetter, si sháněli obživu porůznu. Roky míjely, ale naděje na návrat exulantů do vlasti nerostla. Proto také Vetter zůstával na leidenské univerzitě. Studoval zde i Danielův bývalý svěřenec Jindřich Fridrich Falcký, který snad již jako jediný nějakým způsobem pojil Vettera s královskou rodinou a dvorem. Když pak roku 1628 mladý následník tragicky zahynul ve vlnách moře nedaleko Haarlemu, byl veškerý kontakt přerušen. Vetter však v Nizozemí zůstával dál a pomáhal exulantským studentům při hledání podpory a obživy.
Ve svých osmnácti letech nastoupil na univerzitu v Leidenu také Adam Jaroslav z Bubna, syn významného velitele stavovských vojsk na Bílé hoře Jana Varlicha z Bubna. Daniel Vetter nastoupil do jeho služeb jako vychovatel a učitel spolu s jiným členem Jednoty bratrské Janem Litomilem. Služba u pánů z Bubna jim zajistila celkem slušné živobytí, pustili se tedy také do literární a vydavatelské činnosti. Roku 1630 vydali v tiskárně Ludolfa Breckefelda v Haagu knihu Žalmů v překladu Danielova otce Jiřího Strejce. Kniha měla mezi nizozemskými exulanty ohromný úspěch a Vetter s Litomilem neúnavně pracovali na dalších a dalších publikacích. Toto jejich „zlaté období“ však netrvalo dlouho, jelikož služba u rodu Bubnů oběma mladým mužům skončila a samotná tiskárna na obživu nestačila. Daniel Vetter se v té době rozhodl po letech Holandsko opustit.
„Způsob našeho života určí podobu našeho stáří…“ Paolo Coelho
Jeho cesta tentokrát vedla do bratrské exulantské kolonie v polském Lešně, kam se odstěhoval roku 1632. Ještě týž rok byl vysvěcen do kněžské služby a vzal si za manželku Komenského schovanku Kristinu Poniatowskou. Ta byla známa svými vizemi, které Komenský bral velmi vážně a všechny je písemně zaznamenal. V době uzavření sňatku bylo již období těchto „vytržení“ minulostí a Daniel s Kristinou byli dle dobových svědectví příkladným párem dvou církevních služebníků. Manželství však trvalo pouhých dvanáct let, neboť roku 1644 Kristina zemřela na tuberkulózu.
Daniel Vetter nebyl pouze duchovním služebníkem, ale především měl na starost bratrskou tiskárnu, kterou se podařilo po Bílé hoře zachránit a odstěhovat do Lešna. Využil svých zkušeností z Nizozemí a tiskl jednu knihu za druhou. Tam také dal do tisku svůj cestopis Islandia. V Lešně pobýval až do roku 1656, kdy město zcela zničil mohutný požár. Poté se s mnoha ostatními sousedy přemístil do jiného polského města – Břehu. Komenský dlouho uvažoval o tom, že by Vettera povolal jako svého nástupce. Od nápadu však upustil, jednak proto, že Daniel ani ve stáří patrně neztratil nic ze své dobrodružné a trochu dětinské povahy, a zejména také z důvodu Vetterova věku (oba muži se narodili ve stejném roce 1592) a zdravotního stavu. V tomto ohledu se Komenský nemýlil, neboť nakonec Vettera přežil, byť jen o jediný rok. Daniel byl ve svých 71 letech jmenován konseniorem Jednoty a staral se o sbory ve Slezsku. Tuto službu vykonával až do své smrti v roce 1669.
Autor: Vojtěch Černý Datum: 19. listopadu 2022 Foto: Petr Hihlán
Článek vyšel v časopisu Jednot bratrské – Jbulletin, č. 3/2022. Toto vydání dále obsahuje:
– Připomínku výročí 160 let od návratu Jednoty bratrské do země svého původu
– Aktuality ze života Jednoty bratrské doma i ve světě
– Zprávy o tom, jak se žije ukrajinským uprchlíkům, o které se JB stará
– Příběh Johanna Teltschika, který odhaluje, že Jednota bratrská v Británii nese výraznou českou stopu
– Vzpomínky na Jiřího Bíbu, věrného přítele a Božího služebníka, který nás náhle opustil o letošních Velikonocích
– Objev, že první varhany přišly do Ameriky s Jednotou bratrskou a seznámení s jejich nejvýznamnějšími výrobci
– Představení sboru Jednoty bratrské v Lomnici nad Popelkou
Časopis najdete na stránkách www.vydavatelstvijb.cz.