Pokusme se podívat na Efez jako na příklad sboru či církve s jeho zápasy, prohrami i vítězstvími.
Pochvala a příklad
Znám tvou službu. Někde jsem četl, že největší úpadek prodělávají církve, které se zaměřují pouze na uspokojování duchovních potřeb svých členů. Jinými slovy církve, do kterých lidé chodí podobně jako do hypermarketu pouze s tím rozdílem, že v hypermarketu za zboží musíte platit, kdežto církev nabízí duchovní služby zadarmo. Z krátkodobého hlediska to snad funguje, z dlouhodobého je to podobné, jako když máte doma dospívající děti a jediné co od nich chcete, je, aby doma přespali a případně se učili. Člověk totiž nebyl stvořen pouze k tomu, aby jen přijímal a konzumoval. Vůbec netvrdím, že církev nemá pomáhat lidem v jejich duchovních zápasech, jen tvrdím, že je správné, když jsou lidé vedeni i ke službě druhým.
Úsilí a vytrvalost. Již ve slově vytrvalost se skrývá myšlenka „to, co trvá“. Mnohem snadněji se pro něco nadchneme, než u něčeho vydržíme. Toto by mohli vykládat nekoneční začátečníci v hraní na nástroj, učení se jazyku atd. Sbor v Efezu dostává pochvalu za to, že snášel útrapy uprostřed těžkých zkoušek. Právě uprostřed nesnází je totiž těžké zachovat věrnost. Konkrétně když se věci hroutí, když se nelze dovolat spravedlnosti, když bolí tělo, když se nedaří… jedna reakce je vzpoura, hádání se s Bohem či s lidmi nebo lhostejnost. Něco ve smyslu dejte mi pokoj a nechte mě, abych si dělal, co chci, abych se uzavřel do svého světa, kde budu sám sobě pánem a hlavně abych do ničeho nemusel investovat úsilí.
Zachoval jsi věrnost poznané pravdě. Do Efezského sboru se dostali tzv. Mikulášenci nebo v jiných překladech Nikolaité, kteří se ukázali jako falešní učitelé. Když falešní učitelé přišli, Efeští jejich učení poměřovali učením apoštolů a nedali jim prostor. Myslím, že nám někdy hrozí, že poměřujeme úspěšnost církve nikoli učením apoštolů, ani věrností, ale tím, zda se nám v církvi líbí, zda nám vyhovuje kázání, zda funguje práce s dětmi atd. Toto vše a mnohé další oblasti jsou důležité, ale neměli by být klíčové.
Výtka
Ale… Jan sboru vyčítá, že opustil první lásku. Všimněme si, že Kristus oceňuje službu, vytrvalost, věrnost pravdě, ale toto jakoby nestačilo. Nepřichází další požadavek, co by Efezští měli dělat a v jaké oblasti by měli přidat. Efeští si vedli dostatečně dobře a dělali vše, co měli. Zřejmě bychom v jejich sboru nenašli žádnou chybu. Obětaví, vytrvalí, písmáci…. Překonali krizi. Žádný velký hřích se mezi nimi nevyskytoval. Odolali tlakům z vnějšku, ale podlehli tlakům zevnitř. Konkrétně řečeno – chybí ti láska a proto připomínáš ozubená kola, která se sice točí, ale chybí jim vazelína. Možná bychom řekli, že láska je neměřitelná, že toto je příliš abstraktní požadavek. Jenže si představte následující věc. Dáte svojí manželce dárek, staráte se o děti, snažíte se dělat, co jí na očích vidíte a ona se vás zeptá: „Miláčku, proč to pro mě děláš“? Vy jí odpovíte: „Protože to je moje manželská povinnost nebo dělám to z hlediska vyššího principu mravního.“ Asi by se jí vaše odpověď nelíbila, protože by chtěla slyšet, že to děláte z lásky. Proč je láska tak důležitá? Protože láska dává všem výše zmiňovaným věcem hodnotu a smysl. Můžete sloužit, ale z pocitu strachu, můžete být vytrvalý, ale abyste sobě nebo druhým něco dokázali, můžete být věrný pravdě, ale jen abyste dokázali druhým jejich nepravdu…
Vidíme, že bez lásky jsou všechny dobré věci, které sbor v Efezu dělal na vodě. Je příznačné, že existuje dost lidí, kteří kdysi byli velmi nasazeni pro službu Pánu a teď nemohou církev ani cítit. Jedni z duchovně „nejzaseknutejších“ lidí mohou být bývalí oddaní služebníci. Jedním z důvodů může být, že svoji službu postavili na lásce k církvi, na pocitu zodpovědnosti, na potřebě seberealizace, nikoli na lásce k Bohu. Několikrát jsem byl svědkem rozhovoru, který se nesl zhruba v dimenzích, je obětavý, pracovitý, nasazený pro Boží království ale je nesnesitelný. Chybí mu láska…
H. Nouwen v knize Život milovaných dětí, popsal svůj vztah s jakýmsi Fredem Bratmanem – redaktorem New York Times, který s Nouwenem přišel udělat interwiew. Po prvním setkání Nouwen vnímá Bratmana jako „vězně za mřížemi společnosti, která ho nutí pracovat na něčem, čemu nevěří. Jak jsem se na něj díval, pocítil jsem k němu hluboký soucit – troufám si říci, že více než to – hlubokou lásku k tomu člověku. Za jeho sarkasmem a cynismem jsem cítil krásné srdce, které chtělo dávat, tvořit, žít plodný život.“ Neskončí však u jednoho setkání a muži se spolu spřátelí. Bratman později prosí Nouwena, aby napsal něco pro jeho přátele o duchovním životě. Nouwen uvažuje, jak by mohl tento požadavek shrnout do několika slov. Nakonec jeho shrnutí vypadá takto: „Od chvíle, kdys mne požádal, abych napsal pro tebe a pro tvé přátele něco o duchovním životě, stále uvažuji, zda bych ti mohl, až si přečteš to, co jsem ti chtěl říci, shrnout všechno jediným slovem. Po celý loňský rok se mi to zvláštní slovo postupně vynořovalo z hlubin srdce. Je to slovo ‚milovaný‘, a jsem přesvědčen, že mi bylo dáno i kvůli tobě a tvým přátelům. Naše četné rozhovory mě vedly k vnitřnímu přesvědčení, že slova ´Ty jsi můj milovaný´ zjevila nejdůvěrnější pravdu o všech lidských bytostech, ať už patří k nějaké zvláštní tradici nebo ne. Frede, chci ti především říci, že jsi milován, a chci především doufat, že ta slova uslyšíš v té něžnosti a síle, jíž je láska schopna. Mým jediným přáním je, aby tato slova pronikla každý kout tvé bytosti: ´Jsi milován´.
Když se tento rozměr našeho duchovního života vytratí, jak toto vymizí se sboru, naše služba a vše další se stane jen dřinou a povinností, která navíc nevydrží moc dlouho.
Přesně tento rozměr se vytratil z Efezského sboru, který z hlediska měřitelného růstu perfektně prospíval, ale z hlediska Boží optiky selhával, protože se vytratila láska. Ježíš říká – obnov svoje zdroje, vrať se k původní lásce. Jenže otázka zní jak?
Řešení
V textu čteme „rozpomeň se, odkud jsi klesl“. Kde bylo jejich původní místo? Jejich první láska? Byl to Kristův kříž. Tam se poprvé setkali s jeho láskou k nim. Znamená to připomenout si, že jsem přijatý a milovaný a zároveň zde zanechat to, co mi brání jít blíž ke Kristu. Mohou to být konkrétní hříchy, ale stejně tak vědomí, že vyprchala moje láska k němu. Že žiju, jako by Kristus nebyl. Že možná propadám do pocitů lhostejnosti. Zajímavé je, že Kristus zde hovoří i o tom, co se stane, když se církev, sbor ale i jednotlivec nevzpamatuje: Pohnu tvým svícnem. Když hoří láska ke Kristu, sbor, jednotlivec dává druhým světlo. Nakonec to je posláním církve – být světlem světa. Pokud Kristus pohne svícnem, znamená to, že sbor, jednotlivec přestává svítit. Sbor funguje, vše běží dál, ale cosi chybí. Zároveň je zde i zaslíbení: Pokud budeš činit pokání, pokud se vzpamatuješ, dám ti jíst ze stromu života. Tedy obnovím s tebou vztah.
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 27. listopadu 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační