To jsou jména mužů, které poslal Mojžíš prozkoumat zemi. Hóšeu, syna Núnova, nazval Mojžíš Jozue. Mojžíš je poslal prozkoumat kenaanskou zemi a řekl jim: „Jděte vzhůru Negebem, vystupte pak na pohoří a zjistěte, jaká to je země a jaký lid v ní sídlí; zda je silný nebo slabý, zda ho je málo nebo mnoho; a zda je země, v níž sídlí, dobrá nebo zlá, též zda jsou města, v nichž sídlí, otevřená nebo opevněná; též zda je země úrodná či neúrodná, zda v ní jsou stromy nebo ne. Buďte odvážní a přineste něco z ovoce té země!“ Byl totiž čas raných hroznů. Šli tedy a prozkoumali zemi od pouště Sinu až k Rechóbu při cestě do Chamátu. Šli vzhůru Negebem a jeden z nich přišel až do Chebrónu, kde žili Achíman, Šešaj a Talmaj, zplozenci Anákovi; Chebrón byl vystavěn sedm let před egyptským Sóanem. Přišli až k úvalu Eškólu, kde uřízli ratolest s jedním vinným hroznem, dva ji museli nést na sochoru, a několik granátových jablek a fíků. To místo se nazývá Eškólský úval (to je Úval hroznů) podle hroznu, který tam Izraelci odřízli. Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země. Ve svém vyprávění mu řekli: „Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci.“ Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“ Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: „Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví.“ Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal. Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?“ I řekli si vespolek: „Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta!“ Tu padli Mojžíš a Áron na tvář před celým shromážděním pospolitosti Izraelců. Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ Celá pospolitost však křičela, aby je ukamenovali. Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva. Num 13, 17 – 33, 14, 1 – 10
Možná jste slyšeli jméno Aaron Beck, který byl zakladatelem tzv. kognitivně behaviorální terapie . Beck rozpoznávat vzorec chování u svých pacientů – způsob, jakým interpretovali události. Dělali to negativním způsobem, který poškozoval jejich sebeúctu, vedl k fatalismu, pocitu bezmoci a strachu. Jako by se myšlenkově uvrhli do stavu, který jeden z Beckových nejvýznamnějších žáků, Martin Seligman, později nazval „naučenou bezmocností“. V podstatě si neustále opakovali: „Nic, co zkusím, nikdy nevyjde. Jsem k ničemu. Nic se nikdy nezmění. To, co dělám, stejně nemá smysl.“
Tyto myšlenky se jim ale neobjevovaly automaticky. Byly výchozí reakcí na jakoukoli nepříjemnost v životě. Beck ale zjistil, že pokud si tyto myšlenky uvědomí, pochopí, jak neopodstatněné jsou a pokud si osvojí odlišné a realističtější vzorce myšlení, mohou se sami vyléčit.
Pokusme se pod touto perspektivou podívat na příběh vyslání dvanácti zvědů.
Mojžíš poslal dvanáct mužů, aby prozkoumali zemi. Byli to vůdci, knížata svých kmenů, vážení lidé. Přesto se deset z nich vrátilo s demoralizujícím zprávou, že země sice je skutečně dobrá a opravdu oplývá mlékem a medem, ale její obyvatelé jsou silní. Města jsou velká a dobře opevněná. Káleb a Jozue se snažili lid uklidnit, ale deset zvědů tvrdilo, že dobýt zaslíbenou zemi možné není. Lidi v ní vnímali jako obry, proti nimž byli Izraelci jen kobylky.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Zrození hrdiny a když je vše jinak, než si představujeme
Výsledkem bylo, že lid ztratil odvahu a dokonce si chtěl za vůdce zvolit někoho jiného. Bůh se na lid rozhněval, chtěl ho vyhladit, ale Mojžíš prosil o milosrdenství. Bůh ustoupil, ale trval na tom, že nikdo z té generace – kromě dvou odvážných zvědů, Káleba a Jozua – nevejde do zaslíbené země.
Pro pochopení této pasáže je zásadní fakt, že zpráva deseti zvědů byla naprosto neopodstatněná. Teprve mnohem později, v knize Jozue, když Jozue sám vyslal zvědy, se dozvěděli od ženy, která je ukryla – Rachab –, co se skutečně stalo, když se obyvatelé země dozvěděli, že Izraelité přicházejí: „Vím, že Hospodin vám dal tuto zemi a že strach z vás padl na nás, a že všichni obyvatelé země se před vámi třesou … Jakmile jsme to uslyšeli, naše srdce se roztavila a nikdo z nás už neměl odvahu kvůli vám.“ Joz 2, 9 – 11
Zvědové se děsili Kanaánců, aniž by si uvědomili, že Kanaánci se ve skutečnosti děsí jich. Jak mohli udělat tak zásadní chybu? Odpověď nám nabízí některé typy zkresleného myšlení, které vidíme v našem oddíle a hlavně které vidíme i dnes, které má obrovský vliv na to jak vnímáme realitu a jak se následně chováme. Jedná se o chování, které nás vede k naučené bezmoci.
Černobílé myšlení. Všechno je buď černé, nebo bílé, dobré, nebo špatné, snadné, nebo nemožné. Takové bylo hodnocení zvědů ohledně možnosti dobytí země. Podle nich nebylo možné zemi dobýt. Jiná alternativa neexistovala. Nebyl zde prostor pro jemné odstíny či další možnosti nebo komplexitu. Mohli říct: „Bude to obtížné, budeme potřebovat odvahu a dovednosti, ale s Boží pomocí zvítězíme.“ Ale neřekli. Jejich myšlení bylo zcela polarizované, buď ano, nebo ne. Prostě nás sežerou.
Negativní filtrování. Diskreditujeme pozitivní aspekty jako bezvýznamné a zaměřujeme se téměř výhradně na negativní. Zvědové začali tím, že uznali pozitivní stránku: „Země je dobrá. Podívejte se na její plody.“ Pak ale následovalo „ale“ a dlouhá řada negativ, která přehlušila dobré zprávy a zanechala převážně negativní dojem. Výsledek byl pochopitelně negativní.
Katastrofizace, tedy očekávání nejhoršího scénáře bez ohledu na okolnosti. Přesně to udělal lid, když řekl: „Proč nás Hospodin přivádí do této země, jen aby nás nechal zemřít mečem? Naše ženy a děti budou vydány jako kořist.“ Co k tomu dodat? Nic, protože dle zvědů katastrofa je jistá.
Čtení myšlenek. Předpokládáme, že víme, co si ostatní myslí, i když ve skutečnosti se často mýlíme, protože jednak druhým do hlav nevidíme a jednak vyvozujeme závěry na základě vlastních pocitů, nikoli jejich. To je přesně to, co udělali zvědové, když řekli: „Připadali jsme si jako kobylky, a také jsme tak vypadali i v jejich očích.“ Jak později vidíme, zvědové se mýlili, protože je naopak obyvatelé země vnímali jako nebezpečí. Zvědové obyvatelům země mylně jim přisoudili pocity vycházející z jejich vlastních subjektivních obav.
Neschopnost přehodnotit své přesvědčení. Odmítáme jakýkoli důkaz nebo argument, který by mohl zpochybnit naše negativní myšlenky. Zvědové jasně slyšeli Kálebovu protinámitku, ale odmítli ji. Už se rozhodli, že jakýkoli pokus o dobytí země by selhal, a jednoduše nebyli ochotni připustit jiný výklad skutečností. Prostě víme, jak to je, a nikdo nám naše představy nebude narušovat. Dodejme, že někdy platí, že ani Pán Bůh.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Co má společného desáté přikázání, Hurvínek a Římanům 7?
Emocionální uvažování. Příkladem je interpretace, kterou zvědové dali skutečnosti, že města byla „opevněná a velmi velká“ (Num 13:28) nebo „s hradbami sahajícími až k nebi“ (Deut 1:28). Proč asi lidé potřebovali velké hradby? Protože se báli! Zvědové dali na první dojem, na svoje emoce a nepřemýšleli o tom, že lidé, kteří potřebují vysoké městské hradby k ochraně, se ve skutečnosti bojí. Kdyby se zamysleli, mohli by si uvědomit, že Kanaánci nejsou sebevědomí, nejsou obři, nejsou neporazitelní. Místo toho však nechali své emoce převládnout nad rozumem.
Obviňování. Zvědové a po nich i lid vinili Mojžíše a Árona: „Reptali proti Mojžíšovi a Áronovi“ (Num 14:1), jako by říkali: „To je všechno vaše vina. Kéž byste nás nechali zůstat v Egyptě!“ Lidé, kteří obviňují druhé, nastoupili na cestu k „naučené bezmocnosti“. Vidí se jako bezmocní vůči změně. Jsou pasivními oběťmi sil, jež nemohou ovládat. Někdy sice ano, ale velmi často nikoliv. Většinou alespoň něco ovlivnit můžeme.
Nechci psychologizovat, ale určitá aplikace naučené bezmoci na příběh zvědů nám umožňuje vidět, jak by tato starověká událost mohla být pro nás dnes relevantní. Je velmi snadné upadnout do těchto i dalších forem zkreslení reality a výsledkem může být deprese, zoufalství, úzkost, pocit bezmoci, nesmyslnosti, kdy realita je jiná, ale my ji nejsme schopni vidět nejen objektivně, ale ani z Boží perspektivy. Výsledkem je naučená bezmoc, v které je, paradoxně, mnohým i celkem dobře, protože z nás snímá zodpovědnost. Bezmoc ale podkopává jak naše životy, tak i sbory. Jenže takto skončit nechceme.
Jenže co s tím? Jak naučené bezmoci zabránit? Jaká je terapie, kterou předpisuje Bible? Nabízí se naučený optimismus, ale o tom v Písmu nečteme. V Písmu čteme o naději.
Určité tajemství je skryto ve slovech, která Jozue dostane těsně před tím, než do zaslíbené země vstoupí: Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš? Joz 1, 8 – 9
Abys nepodlehl, nestačí prostě si poručit, ale přeprogramovat svoji mysl, protože z té vše vychází, ta dává našim myšlenkám a následně chování směr. Základní rada je, hledej moudrost u mě, hledej novou perspektivu u mě. To zní jasně, snadno, jenže ruku na srdce – jak vypadá náš den? Náš život? Často tak, že žijeme s jazykem na vestě a o nějakém nadhledu nemůže být ani řeč. Proto možná musíme přeprogramovat i svůj životní styl.
„Vzhůru! Pojďme!”. (Num 13, 30) Pokud se nerozhodneme, upadneme do rozhodovací paralýzy. Někdy nevíme, ale někdy víme, ale nechceme. Nechceme nic moc měnit, nechceme připustit že chybujeme, nechceme jít do určitého rizika. Někdy je třeba vykročit prostě proto, že je to správné.
Nebojte se, nebojte se (Num 14, 9). Prezident Roosevelt v jeho prvním inauguračním projevu, řekl slova, která jsou relevantní pro příběh zvědů: „Jediné, čeho se musíme bát, je… strach sám – bezejmenný, nerozumný, neopodstatněný děs, který ochromuje nezbytné úsilí proměnit ústup v postup.“
Na závěr uvedu následující verš: „Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať si dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“Num 15, 38 – 41
Modré vlákno připomínalo moře, nebe a Boží trůn slávy. Jako by říkalo neboj se, Bůh je s tebou, nedej se ovládnout emocemi, protože jsi královského původu – jsi dítě Krále. Závěr nutně není dělat si třásně, ale připomínat si Boží věrnost a velikost. Z toho pak plyne závěr, nikdy nedovolme negativním emocím, aby zkreslily naše vnímání. Nejsme kobylka, kterou nepřítel sní. Ti, kdo nám stojí v cestě, nejsou obři. Chceme-li vidět svět takový, jaký skutečně je – a ne takový, jakého se bojíme, že by mohl být – nechme víru, aby zahnala strach.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 3. června 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.