Rozhovor s Davidem Novákem o studijním pobytu ve Spojených státech.
Jaký byl hlavní důvod vaší cesty do Spojených států?
Jednalo se o studijní pobyt na Wheaton College. Dopisoval jsem zde knihu o vedení v křesťanském kontextu a pak Biblická studia vycházející ze seriálu Choosen (na Netflixu se seriál jmenuje Ježíš). Dále jsem se mohl zabývat otázkami souvisejícími s ekleziologií a dílem židovského myslitele J. Sackse. Absolvoval jsem i zajímavé přednášky, rozhovory a promýšlel svojí budoucnost. Je mi 57 a tak nějak se smiřuji s tím, že už nestihnu v životě všechno. O to více si kladu otázku, na čem skutečně záleží a jak moc tomu podřídit svůj život. Součástí každého amerického kempusu je i sportovní areál a pochopitelně řada sportovních oddílů. Do jednoho jsem se mohl zapojit, konkrétně jsem mohl trénovat s místními běžci a nahlédnout do jejich běžecké „kuchařky“. To ale pochopitelně nebyl důvod mojí cesty do USA, uvádím to jen jako zajímavost.
Během jara se hodně psalo o vylití Ducha svatého na Asbury University. Byla tato událost tématem nějakého vašeho rozhovoru s tamními křesťany?
Jen okrajově, myslím, že to byla občas větší událost u nás než v USA. Tím tuto událost nechci bagatelizovat, ale USA je velká země a co se děje na jednom konci není nutně tématem na druhém konci. Vlastně mě tento fakt překvapil a to nejen kvůli této události.
SOUVISEJÍCÍ – Jiřina Gina Čunková: Služba smíření mezi katolíky a protestanty byla silným momentem celé akce
Odnášíte si nějaké nové poznatky o fungování církví v USA?
Úplně nové ne, protože jsem v USA byl vícekrát, ale přesto mě vždy znovu osloví řada věcí. Během svého pobytu jsem nejen studoval, ale byl i v řadě církví, mluvil s některými pastory, měl možnost strávit nějaký čas s předsedkyní Evangelical Covenant Church, která má asi 300 000 členů. Navzdory nejrůznějším zápasům, chybám a kritice se stále máme od amerických evangelikálních církví mnoho co učit (s jinými jsem nehovořil). S tím jsem do USA i přijel. V něčem mě inspiruje jejich pragmatismus. Moc dobře vím o slabinách tohoto směru (filozofii jsem studoval a dlouho učil), ale pokud je moudře praktikován, má i svoje silné stránky. Konkrétně v tom, že si klade otázku, zda to, co děláme, má smysl, zda naše služba přináší ovoce, co vůbec považujeme za ovoce. Jasně, že Duch si vane jak chce, že Bůh je svrchovaný, to si ale neodporuje s tím si jisté konkrétní otázky pokládat, nebát se podívat pravdě do očí a je-li to třeba, čas od času něco změnit. Když někdy v naší zemi vidím některé prázdné kostely či modlitebny, církve a sbory, které vymírají a zároveň bohorovný klid těch, kteří jsou v čele těchto církví či sborů, pak jim moc nerozumím. Mě by to nejen znepokojovalo, ale přemýšlel bych, co dělám špatně a co je třeba změnit.
Inspirovalo mě, kolik peněz věnují na misii, jak se snaží pomoci lidem na okraji společnosti. Když jsem viděl, jak některé církve pracují s černošskou komunitou v Chicagu, musel jsem je obdivovat. Vlastně jsem v Americe neslyšel slabé kázání, stejně tak slabou hudbu. Vím, že to není vždy a všude, ale hovořím o svojí zkušenosti. Asi je to dané i tím, že Američané nemají problém sebrat se a když je slabý kazatel, špatná služba dětem, slabá hudba, tak jít jinam. Je to zákon poptávky a nabídky. Vím, že to má své slabiny, že to může vést ke konzumnímu křesťanství a asi někdy i vede, ale u nás je někdy zase druhý extrém. Někdo to vyjádřil slovy „mému kazateli v neděli nikdo nerozumí a přes týden ho nikdo nevidí ale lidé to trpělivě snášejí a chodí dál“. Pochopitelně je to nadsázka, ale snad mi čtenář rozumí. Určitý tlak na kvalitu by našim církvím prospěl.
SOUVISEJÍCÍ – Tomáš Kolman: Při zakládání sboru potřebujete lidi se srdcem toužícím sdílet evangelium
Zároveň vím o mnoha zápasech, kterými americký evangelikalismus prochází. Zápasí stejně jako mnoho jiných církví ve světě s rozdělením, a to kvůli politice, LGBT otázkám, velkou zkouškou byl Covid-19, zápasí s materialismem, různými skandály atd.
Přesto evangelikalismus, jako jediné z náboženských uskupení v Americe roste (Keller T., Dává Bůh smysl? s. 43) Především církve liberálního střihu prožívají v USA značný úpadek, což je ale realita nejen v USA.
Jak se vám zpovzdálí sledovala diskuze kolem „manželství pro všechny“?
Těžko… mám nějaký postoj, jako předseda Rady CB nemohu a ani nechci hrát mrtvého brouka, a o to více mě mrzelo, že některé moje postoje a názory byly překrouceny. Vše začalo peticí, která se snažila vyloučit Alianci pro rodinu „ze struktur státu“. Už ten název „vyloučení ze struktur státu“ byl nesmyslný, stejně tak nesmyslné a hlavně nepravdivé byly některé body v petici uvedené. Překvapilo mě, s jakým nadšením tuto petici někteří kriticky myslící křesťané přijali. Nešlo mi až tak o petici, tu si může psát každý jak chce, ale o nepravdy v ní obsažené a ničím nepodložené. ALipro vlastně moc neznám, ale obecně se mi nelíbí, když je někdo z něčeho nespravedlivě nařčen nebo dehonestován. Mnoho lidí se v této atmosféře začalo ptát, jaký názor na problematiku LGBT mají představitelé jejich církví. Osobně jsem svoje vyjádření napsal, je na Krestandnes i jinde, ale mnohem silněji vyznělo jiné prohlášení, kam jsem se podepsal. To vyvolalo jistou vlnu nevole, někdy až hysterie, jindy naopak vděčnost. Začaly se psát další otevřené dopisy, prohlášení, články, podsouvaly se nám výroky, které jsme nikde nenapsali. Časem jsem to přestal evidovat, nechtěl jsem si zkazit studijní pobyt. O to více jsem si vážil těch, kteří mi napsali a ptali se mě osobně, někteří mě i povzbudili, abych to všechno ustál. V prohlášení zřejmě měla být i pastorační stránka celé problematiky, možná mohlo být v něčem kratší, nevím… Zároveň prohlášení nebylo psáno proti homosexuálním občanům ale proti označování jiných vztahů, než je heterosexuální manželství, slovem manželství. Na slovech záleží, slova tvoří to, jak vnímáme realitu. Zároveň minimálně signatáři prohlášení z CB podporují rozšíření partnerství stejnopohlavních svazků tak, aby jim bylo legislativně ulehčeno jejich soužití.
Vše bylo pro mě paradoxní v tom, že jsem byl v USA, kde jezdí autobusy pomalované duhovými barvami, mnoho velkých měst má svůj pochod hrdosti, na ulicích často jsou vedle amerických vlajek duhové vlajky a vy čtete o pronásledované menšině. Jasně, bylo to v USA, ale stejně. Ten spor je mnohem více ideologický než pastorační nebo teologický. A to je špatně. Postupně jsem pochopil, že nemá cenu stále dokola vysvětlovat totéž a vlastně se ani bránit. O homosexualitě jsem napsal a na podcast nahrál dost na to, aby si každý udělal obrázek, jaký je můj názor. A pokud mě navzdory tomu někdo zařadil mezi homofoby a necitlivé lidi, pak jakákoliv další diskuse nemá smysl. Zároveň drtivá většina lidí okolo mě má svoje názory na tuto problematiku utvořené a nedovedu si představit argument, který by je přesvědčil o opaku. Když jsem se vrátil domů, uvědomil, jsem si, že mnoho lidí tím vůbec nežije. A jedná se o lidi s obrovským přehledem, lidi vzdělané a chytré. Mají svoje starosti, zápasy, radosti a strasti a i když mají konzervativní postoje, k LGBT se chovají jako k jiným lidem. Co je komu do jeho orientace? Není důvod LGBT protežovat ani ponižovat. A zároveň všichni LGBT, které znám (nyní píšu o svojí zkušenosti) se chovají normálně směrem k většinové populaci. Když přemýšlím nad LGBT a církví, napadá mě krásná věta D. Hirsche: „Vítejme druhé otevřenou náručí, ne teologií.“ To neznamená na teologii rezignovat, stejně tak rezignovat na hledání pravdy, ale přijímat se navzdory tomu, že něco vidíme jinak. Ano, mnozí se se svojí sexualitou trápí, ať jsou homo nebo hetero a těm je třeba v maximální možné míře pomoci počínaje modlitbou, přes pastoraci po odbornou pomoc. Jenže sociální sítě vytváří někdy jinou realitu, mají tendenci vybičovávat emoce. Pak mě překvapila ještě jedna věc. To, jak někteří katoličtí intelektuálové veřejně na sociálních sítích tvrdě šijí i kvůli problematice LGBT do svých představených. Pokud věříme, že ve vedení této církve jsou Bohem vyslaní a pomazaní lidé, tak mi to přijde divné, neuctivé a být na místě těchto kritiků, ubral bych plyn. Máme být vůči vedoucím kritičtí, nakonec to cítím na vlastní kůži, ale je třeba kultivovat způsoby, jak svoje frustrace vylévat.
Co pro vás osobně bylo nejvíce inspirující na pobytu v USA?
Čas od času se v našich kruzích setkávám s posměšky na adresu amerického evangelikalismu. Je to buď ubohost nebo neznalost těch, kteří se posmívají. Zvláště mě to mrzí u těch, kteří od amerických evangelikálů přijímali nejrůznější pomoc a teď paušalizují, kritizují nebo dokonce zesměšňují. Jasně, že evangelikalismus v USA je široký, jedná se o velkou zemi a mnoho církví, ale kritizovat podle některých úletů, které se nepochybně dějí, je podobné, jako posuzovat katolicismus podle nasládlých svatých obrázků, které se prodávají na katolických poutích. Když jsem se setkával s profesory na Wheaton College a viděl jsem jejich publikační činnost, univerzity, kde studovali nebo kde hostují, jejich jazykovou vybavenost, pak je to úplně někde jinde, než to, co máme v Česku. A to je jen jedna univerzita… Zároveň se jednalo o lidi pokorné a zbožné. Vlastně jsem americkým evangelikálním křesťanům záviděl, že mají ve svém středu výrazné osobnosti, které se nestydí jít s evangeliem před sekulární veřejnost a jasně, inteligentně a erudovaně hovoří o Ježíši, evangeliu a nemají potřebu mlžit rádoby filozofickými hlubinami, kdy obyčejný člověk nakonec neví, v co nebo v koho dotyčný křesťanský intelektuál (a někdy rádoby intelektuál) věří. Tedy abych to zkrátil – inspirovali mě konkrétní lidé, jejich autentický zápas o živou víru a otevřenost svoji víru předávat dál. Protože rád studuji a přemýšlím, inspirovala mě i vzdělanost těch, se kterými jsem se setkal, propojená v tom nejlepším smyslu s dětskou (nikoli naivní) vírou. Inspirativní je i to, že Američané nejsou tak kritičtí jako my, a to jim dává mnohem větší pocit sebevědomí, než máme my. Vím, že to má svoje limity, že existuje zakrývání pravdy, povzbuzování tam, kde je lepší mlčet, ale to je extrém. Třeba i proto jsem neměl problémy trénovat s běžci, kteří byli mnohem rychlejší než já (a mladší) a necítit se u toho trapně. Prostě vás neřeší a ještě vás pochválí, že jste přežili další trénink. A to platí je nejen ve sportu.
Jak moc mě to, co jsem přijal, inspirovalo, se ale ukáže v dalších týdnech a měsících.
Každopádně jsem rád že v USA nebydlím, mnoho věcí by mi tam vadilo a v lecčem je mi jejich kultura cizí. Ale o tom tento rozhovor nebyl a navíc jsem se chtěl především něco naučit a přijmout.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 9. srpna 2023 Foto: archiv Davida Nováka