Před pár dny jsme si připomínali kulaté výročí konání konference ve Wannsee v lednu 1942, kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, které mělo za následek smrt miliónů evropských Židů. Z čeho ale jde mráz po zádech, je fakt, že více než polovina všech účastníků této konference měla doktorský titul. Buď se jednalo o držitele doktorátu nebo o lékaře. Jinými slovy jednalo se o intelektuální elity tehdejšího Německa a tedy i světa. Jakkoli víme, že vzdělání z nás nedělá lepší či morálnější lidi, přesto nás tato čísla zřejmě překvapí.
G. Steiner v eseji Řeč a mlčení napsal, že „člověk dokáže večer číst Goetha a Rilkeho, hrát Bacha a Schuberta a ráno si jít po své každodenní práci v Osvětimi“. Možná víte, že J. Mengele byl držitelem dvou doktorátů, a to z filozofie a medicíny. O jeho pokusech na lidech není třeba psát… Podobných příkladů bychom našli mnoho a to nejen mezi nacisty. Výše popsané nic nevypovídá o vzdělání jako takovém ani o Němcích, ale o člověku a o nás. Ano, o tom, čeho jsme schopni, když naši mysl zatemní… a teď co?! Nenávist? Propaganda? Demagogie? Rasismus? Davová psychóza? Možná od každého kousek. Pokud něčemu z uvedeného člověk podlehne, pak mu vzdělání nepomůže, a zároveň nikdo není vůči uvedenému imunní.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Touha po spravedlnosti a odplatě
Vzdělání z nás totiž neudělá lepšího, moudřejšího, vyspělejšího ani morálnějšího člověka. Je hodnotou, nikoli ale hodnotou mravní. Dokonce bych řekl, že bez pevné mravní zakotvenosti je vzdělání nebezpečné, protože dává tzv. vzdělancům nad jinými lidmi pocit převahy a moci. A zvládnout moc není snadné. Navíc k zvládání této převahy vám vzdělání nepomůže. Na vzdělaných lidech bývá provokující, pokud na základě své vzdělanosti hovoří o tom, co by se mělo. Pokud radí v ekonomice, politice, medicíně, literatuře, teologii a dalších oborech, kde jsou znalí, nemusíme či můžeme s nimi souhlasit, ale neprovokuje to tak, jako když radí ve věcech morálky a etiky a prosazují to, co sami nežijí.
Možná jste četli knihu Intelektuálové od P. Johnsona. Autor sleduje životy mnoha slavných vzdělanců a srovnává je s tím, jak se chovali ke svým přátelům, kolegům, a především ke svým rodinám. Asi netřeba dodávat, že srovnání je tristní. Johnson v závěru knížky píše, že pozoruje nedůvěru veřejnosti k tomu, když intelektuálové vystoupí, aby kázali. V kontextu knihy je ona nedůvěra dána jejich pokleslou morální integritou. Pochopitelně tomu tak není u všech, ale když už ve věcech morálky, etiky a pravdy vystoupí, není nic divného na tom, když tuto integritu veřejnost hodnotí.
V životě jsem pracoval s lidmi vzdělanými i nevzdělanými a pochopitelně mnohé poznal. Když zpětně hodnotím, kdo byl slušnější, poctivější, moudřejší, pak je to zhruba jedna ku jedné. Nesmírně mi to pomohlo v tom, abych akademické úspěchy bral se stejnou vážností, jako třeba řemeslnou zručnost, abych to, co jsem vystudoval nebo napsal, nebral příliš vážně a nakonec abych svoje děti nevedl k tomu, že musí mít vysokou školu, ale jen mohou. Je to osvobozující. Jak pro mě, tak pro moje ratolesti.
Ono totiž v životě jde především o důvěru v Pána Boha, charakter, moudrost a to vám vzdělání, jakkoli může být pomocí, dát nemůže.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 4. února 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.