Asi každý z nás se někdy setkal s tvrzením, že Vánoce jsou pohanským svátkem, že se jedná o oslavu slunovratu. Ježíš se nemohl narodit 24. prosince, neboť v tu dobu jsou v Palestině dlouhotrvající deště, kdy jsou ovce uzavřeny a volně se nepasou. Proto příběh s pastýři musí být jiného data než v zimě. To, že jsou Vánoce slaveny na konci prosince, je proto, aby se tyto svátky spojily s římskými slavnostmi zimního slunovratu zvanými Saturnálie. Stejně jako Římané i Babylóňané slavili v této době narození boha slunce.
Pro některé je toto znamením, že celé křesťanství je podvrh. Pro některé křesťany tato zpráva znamená závěr, že slavit Vánoce je chybou, protože slavíme pohanské svátky a proto je neslaví. Jiní – a těch je asi většina, podobné věci neřeší a jsou rádi, že jsou Vánoce – pohanství nepohanství. Jak to ale je? Komu patří Vánoce?
Je jisté, že Ježíš se 24. 12. nenarodil a dále je jisté, že přesný datum jeho narození nevíme. Zajímavé také je, že naši slavnost Vánoc 24. prosince křesťané v prvních třech stoletích neznali. Až do začátku 4. století byl tento den, později jedno z hlavních dat církevního roku, zcela opomíjen. Nepřipadala na něj žádná zvláštní bohoslužba ani nebylo zmiňováno Kristovo narození. Ještě dříve, než se na Západě začalo slavit Kristovo narození, na Východě se slavilo 6. ledna. Zpočátku nebylo důležité spojovat tuto slavnost s nějakým konkrétním datem, a to z prostého důvodu: ačkoli se objevily mnohé pokusy spočítat datum Kristova narození, církev byla prakticky zajedno, že tento den je neznámý. Vánoční stromek a tradice jeho zdobení stromku, jak ji známe dnes, pochází z německých měst z protestantského prostředí. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. Do soukromých prostor začal pronikat až v polovině 17. století. Německé prostředí opouští až v 19. století.
Katolická církev považovala zpočátku zdobení stromů za pohanský zvyk. V mnohém měla pravdu, protože to byly prý germánské kmeny, které kdysi o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana. Podobně i Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce.
Proč o tom ale píšu? Znamená to, že máme Vánoce přestat slavit? Nebo je slavit máme, ale alespoň s pocitem viny?
Když čteme betlémský příběh, pak se nám v něm stejně jako v otázkách okolo Vánoc míchají dva světy – svět andělů, duchovního svět a zároveň svět náš, svět pastýřů, jeslí, ale i svět, který je někdy krutý a má daleko od ideálů. Tyto dva světy zde byly, nadále jsou a prolínají se. Důležité je, že onen svět duchovní, neviditelný ovlivňuje svět, který vidíme. Bůh nás nevede k tomu, abychom ze světa utekli, nebo vymysleli vše jinak, ale abychom světu kolem nás dali nový význam, novou náplň.
S datem 24. 12. přišli pohané, stejně tak vánoční stromeček nemá opodstatnění v Bibli. Jenže i mnoho jiných zvyků, které dnes děláme, přišli nevěřící. Ale jak bylo napsáno, my těmto zvykům můžeme dát jiný význam nebo obsah. Je to jako se svatebním prstenem. Ani na něj nepřišli křesťané a zcela jistě se o něm nepíše v Bibli. Ale přesto ho nosíme a jako křesťané dáváme manželství a tedy i symbolu prstenu nový význam.
Otázkou je, jaký význam tedy mají Vánoce? Co je na nich pro nás mimořádného? Jistě – to, že se narodil Ježíš, že se mocný Bůh snížil a stal se člověkem. Ale co ještě dalšího? Jaký jim dát význam?
Pro mnohé židy bylo nepředstavitelné, že se jejich král narodí v cárech. Nás může tahat za uši to, že král ke svému narození využije zcela pohanské zvyky a že s tím pohanským svátkem nějak nezakročí. Když už ne proti stromečku, tak nám alespoň mohl dát vědět, kdy se narodil. Nějaký přesný datum a nespojovat Vánoce se slunovratem. Alespoň bychom měli pokoj před všetečnými otázkami. Jenže Bůh nám život v tomto a v mnohém dalším neusnadňuje. Nenechá nás spolehnout se na nějaký přesný datum, na nějaké číslo, místo a tak nás nakonec nechá napospas jen jemu. Zároveň když se mu vydáme napospas, můžeme mnoha věcem života dávat nový význam a smysl.
Pokud se z vánoc vytratí Ježíš, pak se skutečně jedná jen o pohanské svátky, o nic víc než svátky slunovratu a o uctívání bohů, kteří se pouze jinak jmenují. Není to sice starogermánský Wotan ale konzum. B. Manning to popsal takto: Jak se blíží vánoce, měli bychom si položit upřímnou otázku: chci být křesťanem nebo chci pouze vypadat jako křesťan? Cokoli o Vánocích, co se nesoustředí na Krista – stromeček, ozdoby, kapr, vyměňování dárků ba i zpívání, jsou jen prázdná gesta. Požehnaní jsou ti, kdo vidí Boha přes všechny vánoční nástrahy a zakoušejí radost, které tento svět nerozumí. Jak někdo řekl: Ježíš nehraje žádnou roli, pokud nehraje hlavní roli.
Jedno ze jmen, které Ježíš dostane je Immanuel, tedy Bůh s námi, Bůh je na naší straně. Nesprávná interpretace je, že Bůh je s námi, protože dělá, co chceme, že nám plní naše přání, že nám snad někdy i ulehčí život a odmete nějakou tu větev či kámen z cesty. Někdy jistě ano, ale vždy ono Bůh s námi znamená, že je s námi nebo na naší straně když ho následujeme. Když se Ježíš a náš život dostávají do průsečíku. A tak nakonec je jedno, kdy se Ježíš přesně narodil. Klíčové je, jaké místo dáváme Kristu. Pokud žádné, minimální, pak jsou Vánoce jen pokračováním starých dobrých pohanských svátků. Klíčový je totiž obsah a to jak v našich životech, tak v nakonec i o Vánocích.
Pastýři jsou u stáje před Ježíšem uchváceni obrovskou radostí a údivem. Na betlémském poli našli úžasný poklad, perlu, která je zabalená do plenek a leží v jeslích. Najednou vše ostatní jsou jen levné, barevné, falešné cetky. Když budeme rozbalovat dárky, možná si budeme říkat, rád bych spatřil to či ono. To je v pořádku, zároveň bych nám moc přál a to nejen o Vánocích, abychom dokázali spatřit Ježíše. Abychom byli jako Řekové z Jana 12 kapitoly, kteří přišli za Filipem a řekli mu: Chceme spatřit Ježíše. O něj totiž běží…
Ještě jednou B. Manning: Církev se nemůže obejít bez ztroskotanců u stáje. Ti totiž zachraňují Spasitele a já bych dodal i církev z tenat konvence a sevření organizovaného náboženství. Slouží tím, že jsou tiše přítomni a jejich služba není poznamenána soutěživostí či potřebou vítězit. Dokonce si sami mohou připadat jako ti, kdo prohrávají. Kdyby světu poklonkovali, pak by je svět možná uznával, ale mínění světa je nezajímá. Existence tohoto malého stádečka ztroskotanců má jediné zdůvodnění: Ježíšovu osobní přitažlivost.
DavMoc bych nám všem přál, abychom tuto přitažlivost, skrytou ve slovech Bůh je s námi mohli zakoušet nejen tyto Vánoce. Ježíš se nenarodil 24. 12., stromeček nemá oporu v Bibli, stejně tak i ozdoby, ani dárky, nemají oporu v Bibli, ale pokud Vánoce spojíte s Kristem, dáte tomu všemu nový obsah. A o to běží především…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 22. prosince 2020 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.