Provizorium (1848–1861)
Českomoravské církvi konečně nadešla toužebně očekávaná doba rozvlažení před Pánovou tváří, jak ji prorockým duchem předpovídal patriarcha Komenský. Revoluční rok 1848 otřásl evropskými říšemi v samotných základech, národy strhávaly pouta nevolnictví, jež je tísnila celá staletí, absolutistické státy se změnily v konstituční a rolnický stav byl zproštěn roboty i poddanství a propuštěn na svobodu. Touha po svobodě rezonující celou Evropou přinesla i rakouským evangelíkům vysvobození z jejich nedůstojného tolerančního postavení.
25. dubna 1848 byla v Rakousku vyhlášena konstituce, tj. říšská ústava, která v 17 říká: „Všem poddaným se povoluje úplná svoboda vyznání i osobní svoboda.“
Toto prohlášení vyvolalo v českomoravské církví horečnatou činnost, kazatelé i zástupci sborů zasílali vládě žádosti, aby se toleranční zákony úplně zrušily a evangelium získalo stejné právní postavení s katolíky. V červenci roku 1848 se zástupci obou vyznání sešli v Praze na poradu o svých požadavcích a v srpnu se ve Vídni sešla synoda všech superintendentů a zástupců obou vyznání, která po ministerstvu a říšské radě požadovala úplnou rovnoprávnost evangelíků.
Zejména žádali, aby se vyznavačům evangelia už neříkalo „akatolíci“, ale „evangelíci“, aby měli evangeličtí kazatelé stejné postavení jako katoličtí faráři a mohli samostatně vést matriky, a aby byly zrušeny veškeré poplatky, které museli evangelíci odvádět římskokatolickým kněžím. Dále aby bylo možné svobodně přestoupit od jednoho vyznání k druhému, aby vyznání dětí určovali jejich rodiče a aby směl smíšené manželství oddat i evangelický farář. Co se týká unie neboli spojení obou evangelických církví, bylo domluveno, že se na tom bude pracovat. Za tímto účelem se v listopadu roku 1848 sešlo asi padesát kazatelů z Čech a z Moravy do Kšel pod předsednictvím moravského superintendenta Samuela von Nagy.
Zatímco se evangelíci radili o svých zájmech, císař Ferdinand se vzdal vlády a na rakouský trůn 2. prosince 1848 usedl současný slavný císař František Josef I., za jehož panování zažila evangelická církev v Rakousku nejradostnější časy. Dne 30. ledna 1849 vyhlásilo ministerstvo (jež k tomu zmocnil císař) takzvané Provizorium, které obsahovalo následující články:
1. Rakouským protestantům už se nemá říkat akatolíci, nýbrž evangelíci helvétského či augsburského vyznání.
2. Šestitýdenní cvičení končí. Kdo dosáhl osmnácti let, může přestoupit k evangelické církvi. Jen má v průběhu čtyř týdnů svůj úmysl dvakrát oznámit v přítomnosti dvou svědků před katolickým farářem, a evangelík totéž naopak.
3. Evangeličtí duchovní smějí vést církevní knihy s tímtéž oprávněním jako katoličtí faráři.
4. Veškeré poplatky, které evangelíci odváděli římskokatolickým kněžím za církevní služby, budou zrušeny, pokud tyto služby nevykonali kněží osobně.
5. Evangelíci nemusejí platit žádné poplatky katolickým učitelům, pokud jejich evangelické děti navštěvují evangelickou školu.
6. Ohlášky evangelických snoubenců se ohlásí jen v evangelickém kostele, snoubenci smíšeného vyznání se ohlásí v obou kostelech.
Převzato z knihy Dějiny křesťanské církve. Vyšlo v nakladatelství Didasko.