Před mnoha staletími se většina lidí aktivně nevyslovovala k uspořádání společnosti, v níž žijí. Jednak proto, že jej jako prostí poddaní nemohli nijak ovlivnit, ale také z toho důvodu, že ovlivněni středověkou katolickou naukou měli za to za to, že uspořádání světa, který církev duchovně spravuje (papežové potvrzovali volby císařů a králů) je dáno shůry, a člověk na něm nemá nic měnit. Později se sice začaly objevovat určité (i poměrně převratné) představy o tom, jak změnit stávající svět k lepšímu, byly to však většinou nerealizovatelné utopie.
Teprve po nástupu osvícenství, rozvoji vzdělání a vzniku měšťanstva se zásadně změnil přístup širokých vrstev k politice. Už ji neřešila jen vysoká, ale i nižší šlechta a občané. Na salonních setkáních a nejrůznějších veřejných místech se začala probírat obecná politika a zaznívaly názory na to, co a jak by mělo ve společnosti být, a není. Většina takových názorů je kritická (v tomto případě to zdaleka není jen česká záležitost). Je to vlastně zcela přirozené, neboť člověk si ve svém prostředí všímá více toho, co není v pořádku než toho, co je chvályhodné. Na dobré věci si snadno zvykneme a začneme je brát jako samozřejmost, ale naši pozornost přitahují a dráždí nás věci, které nám vadí, které v pořádku nejsou. Dobře to známe, když se octneme v novém prostředí, třeba když se načas přestěhujeme nebo na dovolené. Nejprve jsme nadšeni z toho, co nám toto místo skýtá, a jak je tu všechno bezvadné; po uplynutí pár dní však zjišťujeme, že i zde jsou negativa, kterých jsme si prvně vůbec nevšimli a začnou se nás více a více dotýkat, až jsme někdy rádi, když se vracíme domů. Přísloví, že „sousedův trávník se vždy zdá zelenější“, má stálou platnost. Na vlastním trávníku je vždycky vidět nejvíc nedostatků.
SOUVISEJÍCÍ – Křesťanský pohled na kapitalismus: Jak chudoba a nerovnost vyzývají k lásce a solidaritě
Kritika kapitalistického systému v západní společnosti silně rezonuje zejména od 60. let 20. století, kdy dospěla generace, narozená po válce. V té době se dostavila nevídaná ekonomická prosperita. Rodiče si po prožitém traumatu války a nedostatku utahovali opasky, aby se děti měly líp a dopřáli jim to v hojné míře. Evropa a USA zakoušely netušenou společenskou svobodu, jejíž duch se nakrátko přelil dokonce i přes hranice železné opony a pomohl odstartovat tzv. Pražské jaro. Snaha o změny starého myšlení a řádu, hledání nových cest pro společnost, odsouzení negativ kapitalistického zřízení (v té době se na Západě politicky zformovalo např. zelené hnutí) odstartovalo dosud nejradikálnější i široce rozšířenou kritiku kapitalismu, která se mezi mnoha mladými intelektuály stala široce přijímaným způsobem vidění světa.
Je přirozené, když si všímáme negativ a není ani nic na tom, když zaznívá jejich kritika. Existuje ovšem kritika konstruktivní, jejímž smyslem je náprava stavu věcí, a taková, která v podstatě nepočítá s tím, že by napravovala, nýbrž je nesena znechucením a odmítnutím celého systému. Dokud takový postoj zastává malé procento populace, společnost stále funguje, jakmile však překročí určitou mez (hovoří se o 30%) stává se celý systém nestabilní. Neznamená to, že se ihned zhroutí. Za příznivých podmínek funguje po dlouhou dobu dál, jako by se nic nedělo. Ale jakmile se objeví nějaký vnější tlak, ukáže se, že příliš velká část populace není ochotna aktivně se postavit na jeho obranu, protože daný společenský systém jim není vzácný natolik, aby pro něj přinášeli oběti. Jakmile příliš velké části populace už stávající systém nevyhovuje, nastávají dějinné zvraty a revoluce a společnost přechází k jiným formám uspořádání. Obávám se, že jsme se dnes na Západě tomuto stavu notně přiblížili.
Kroměříž je historické město, které se kromě zámku pyšní dvěma rozlehlými zahradami, lákajícími návštěvníky města k delším procházkám. Jedna z nich je postavena hned vedle zámku v anglickém stylu, druhá, vzdálenější, ve stylu francouzsko-italském. Anglický styl je charakteristický spíše volným uskupením, množstvím vysokých, vzrostlých stromů poskytující v horku stín, vodními plochami s ptactvem a rozsáhlými loukami, kde se v dávných dobách proháněli jezdci na koních. Je podoben okolí feudálních domů a panských usedlostí, jak je známe třeba z filmů o anglické historii. Naopak do zahrady ve francouzském stylu (podobá se zahradám z Versailles) člověk daleko více zasahuje: travnaté plochy vytváří pravidelná schémata, keře jsou zastřiženy do meandrů nejrůznějších tvarů lemujících labyrinty cest, květiny jsou vysázené do pestrých záhonů, které tvoří umné obrazce. Je to ukázka toho, jak si člověk dokáže přírodu uzpůsobit k tomu, aby esteticky odpovídala tomu, co považoval v dané epoše za krásné, jako by její pomocí maloval živý obraz. Je mnohem víc regulovaná, než ve stylu anglickém.
SOUVISEJÍCÍ – Chybějící finance či málo studentů. Od pandemie bylo v USA uzavřeno 18 křesťanských univerzit
Oba systémy správy jsou lidskými výtvory, každý má své plusy i minusy. Bylo by směšné dívat se na ně ideologicky a chtít rozhodnout, zda je jeden z nich správný a druhý ne. Většina turistů, kteří do města přijedou za památkami, navštíví obě zahrady, ale Podzámeckou vnímá spíše jako součást prohlídky zámku, zatímco Květnou zahradu navštěvují záměrně. Přece jen láká vidět neobvyklé výtvory, které člověk v přírodě dokázal vytvořit.
To, že se zdržíme nesmyslného soudu o tom, který z obou parků je ten správnější, však neznamená, že mezi nimi není faktický rozdíl. Ten zde samozřejmě je, a z jistého pohledu dokonce zásadní, hodnotový. Nespočívá nicméně v tom, co je vidět navenek, a o čem si lze udělat zcela osobní názor podle vlastních preferencí. Jde o to, že každý z těchto systémů podporuje růst odlišných přírodních druhů a kultivuje u nich jiné vlastnosti. Ve volném anglickém parku najdete mnoho zvířat, ptáků, kteří milují svobodu a pohyb, protože zde nalézají skrýše a stín stromů. Květná zahrada takové možnosti pro rozvoj přírody nedává, je krásná, ale mnohem více umělá.
Vypůjčil jsem si příklad obou zahrad proto, že i otázku společenských systémů – pravice či levice – nelze na první pohled rozhodnout tak, aby bylo možno říct, který je lepší. Vždy to bude otázka osobních preferencí a nakonec i konkrétního způsobu provedení. Ale přesto je mezi nimi značný rozdíl z dlouhodobého hlediska, a to v tom, k čemu vedou. Stejně jako různě spravované zahrady podporují v lidech rozvoj odlišných vlastností a dovedností.
Levice slibuje společenskou rovnost a sociální spravedlnost, čehož dosáhne přerozdělováním majetku a regulacemi, tedy zásahy státu. To však může logicky splňovat jen tehdy, dokáže-li mít k dispozici moc. (Není bez významu vzpomenout na slavný fejeton Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“, kde si mimo jiné klade otázku, proč komunisté sice hlásají líbivá hesla o pomoci člověku, ale naplnit je hodlají teprve když uchvátí moc, klidně i násilným způsobem. Čapek dochází k závěru, že komunisté ve skutečnosti nemyslí primárně na lidi, ale především na moc samu; kdo má na prvním místě člověka, pomáhá mu vždy, a to nezávisle na tom, zda vládne nebo ne.)
Zatímco pravice podporuje osobní iniciativu a růst, které se projevují vždy, protože přirozeně vycházejí z člověka samého a vedou ho k uskutečnění vlastních vizí ať už v jakkoli nastaveném systému (pokud to ten aspoň trochu dovoluje), levicově smýšlející se orientuje především na změnu pravidel společnosti. Neprosazuje tolik sám sebe; zato však mění pravidla všem. V levicových systémech se do popředí dostávají lidé, kteří dokáží přesvědčovat a aktivizovat masy, což je cestou k získání moci – ostatně i Lenin měl poučku o tom, jak každý bolševik má mít „vždy u sebe leták“, aby přesvědčil nerozhodnuté. Ačkoli mnohé z levicových snažení může být skutečně k lepšímu a vždy jsou na začátku „míněny dobře“, přece historie jako nejlepší učitelka života dokládá, jak mnoho dobrých předsevzetí nakonec vydláždilo velice rychlou cestu do pekel.
Jestliže levice prosazováním svých požadavků mění jakkoli nastavení společnosti všem, je v tom pravice, jakkoli zleva nahlížena jako kruté a odcizené prostředí dravých a silných jedinců, ve skutečnosti mnohem benevolentnější: Nelze zastírat, že samozřejmě i ona usiluje kultivovat společenské prostředí tak, aby vyhovovalo jejím principům, ale ponechává daleko větší svobodu, zda se touto cestou člověk vydá: pokud například otevírá možnosti pro schopné podnikatele, nenutí ty, kdo podnikat nechtějí, aby se museli pouštět do rizika. Rozhodnutí je na každém člověku; levice inklinuje k tomu, aby své dobro vnutila všem. Prezentuje se jako sociální, ale k tomu, aby sociální mohla být, potřebuje vysoké zdanění všech, zejména těch, kdo tvoří materiální hodnoty.
Z hlediska statistického rozložení dnes ve vyspělých zemích převládají příznivci levice, takže se dokonce mluví o konci klasického kapitalismu. Dnes je v ekonomice vyspělých zemí tak velký vliv státu, že už se stěží dá mluvit o svobodném trhu (i v České republice stát přímo a nepřímo rozhoduje o nadpolovičním objemu veškeré ekonomické aktivity). Lidí, kteří na sebe berou riziko a iniciativu, bude početně vždy méně. Jsou to právě tyto vlastnosti, které v lidech kultivuje prostředí pravicové. Nečekat pasivně na pomoc odjinud, ale sám konat, podnikat.
Oba systémy mají ovšem i své negativní stránky. Hříchy pravicově vedených vlád jsou zjevné, kapitál utržený z řetězu se stává krutý k přírodě i ke slabým jedincům a rozevírají se nůžky mezi příjmovými skupinami. Hříchy levicových systémů nejsou tak zjevné, protože navenek prodávají člověku sen o dobru a spravedlnosti. Problém je ale v tom, že ryze levicově řízené společnosti dlouhodobě nikdy nefungovaly. V historii dokázaly vždy jen revolučně převzít vládu a přerozdělovat statky, které vytvořil někdo jiný (nebo které jim darovala příroda třeba v podobě ruské či venezuelské ropy). Ale po určitém času se ukáže, že tento systém je neproduktivní, utlumující aktivitu člověka, podporující především byrokracii s nekonečným růstem počtu úředníků a v konečném důsledku omezující osobní svobodu obyvatel. Naše dějiny jsou toho zřejmým příkladem.
Když do Ameriky připlouvali z Anglie první kolonisté, kladli si otázku, jakým způsobem organizovat život a hospodaření nově vytvářených osad. Byli vrženi do nové situace, v níž se nikdy předtím nenacházeli, a díky přestálému protivenství měli silné vědomí solidarity. Snad proto se rozhodli k levicovému experimentu (který připadá člověku přirozený): budou společně obdělávat pozemky kolem osad a přerozdělovat je rovným dílem. První zimu však mnozí hladověli a trpěli a celá existence budoucího státu byla ohrožena: ukázalo se totiž, že ne všichni přispívají stejným dílem. Někteří měli přirozenou tendenci nechávat více pracovat ty druhé. Takoví měli samozřejmě málo, ale přesto stejně jako ti, kdo se nasazovali hodně. Problém byl v tom, že právě tito schopní ztráceli chuť a energii dále se pro skupinu obětovat. To však vedlo k tomu, že komunita jako celek měla nedostatek a první zimu mnozí trpěli hlady. Bylo jasné, že takto nelze pokračovat.
Museli učinit radikální rozhodnutí, jak situaci řešit. Druhý rok proto od společného hospodaření upustili. Rozdělili si okolní pozemky a každý hospodařil na svém a po svém. Jaký byl výsledek? Druhou zimu nejenže neměli nedostatek, ale dokonce měli přebytky. Nikdo se už nemohl za nikoho schovávat a každý musel udělat svůj díl. Mnozí to dělali s nadšením a dostavoval se úspěch.
Levicové smýšlení se na první pohled jeví jako morálnější, protože zdůrazňuje solidaritu. Zřejmě proto určitá část církve (v Evropě zejména tradiční evangelická) s naprostou samozřejmostí zaujala levicová stanoviska a přijala narativ kritiky západního kapitalismu. Dokonce včetně přesvědčení, že křesťanství samo je díky solidaritě s chudými ze společenského hlediska víceméně levicového charakteru. (Sám fakt, že se církev sama v nějakém názoru na církev shoduje s marxismem, by ji ovšem mělo vést k patřičné obezřetnosti). Tento výklad se zakládá především na historii jeruzalémské komunity, kde měli (alespoň zpočátku) „všechny věci společné“. Nutno však dodat, že to bylo zcela specifické řešení spojené pravděpodobně s proroctvím o konci Jeruzaléma a v žádném jiném sboru už nebyl žádný požadavek na společné vlastnictví vznášen (!).
Ve skutečnosti jsou dějiny Bible dějinami drobných rolníků, pastevců a řemeslníků. Tito lidé byli podnikateli – ovšemže spíše lokálními, nezakládali žádné globální společnosti, dnes bychom je přirovnali nejspíše k dnešním živnostníkům tradičních řemesel. Jejich způsob života se však nijak nepodobal životu dělníků v továrně. Naopak samostatně hospodařili na svém a rozhodovali o tom, kolik práce ale i investic svému podnikání věnují. Byl to ve skutečnosti ryze pravicový (přirozený) způsob života uvažování; nicméně, z toho, co sklidili a vydělali, byli po celou dobu proroky vybízeni k solidaritě s chudými. Takový režim by se dal nejspíše označit jako „kapitalismus s lidskou tváří“. Velmi zajímavý byl v tomto ohledu požadavek na návrat vlastnictví půdy původním vlastníkům při milostivém létě každých padesát let; jestliže se někomu dařilo a jeho vlastnictví půdy (základního výrobního prostředku) se rozšiřovalo, nezůstalo to tak navždy. A naopak rodiny těch, kdo zchudli, tak měly šanci začít znovu. Aspoň jednou za život.
Pravicovost vychází z přirozenosti člověka, který chce uspět, rozvíjet se a dosáhnout a mít více, než má. Pokud se přechýlí do extrému, má ovšem i své nemoci – přehnané ego, přesycené všemi požitky bohatství, snaha ovlivnit a ovládnout politiku nejrůznějšími machinacemi většinou spojenými s černými penězi. Nemoci levice jsou na první pohled méně zřejmé a nebezpečné, vyplývají ze státního aparátu, jsou podpořeny ideově („myslíme to s vámi všemi dobře, ochráníme vás, pomůžeme“). Problém je ale v tom, že člověk obecně neztratí zájem především o své vlastní dobro tím, že přitaká tomu, že solidarita je dobrá věc. V levicovém prostředí se ale začne chovat jinak – namísto hledání vlastních podnikatelských projektů se třeba začne věnovat tomu, na co se dají nejsnáze získat dotace. Intelektuálně smýšlející odborníci publikují do odborných publikací články v souladu s tím, co žádá obecně přijímaný narativ tak, aby dostali grant. Jiné názory se pak objevují mnohem sporadičtěji, což opět vytváří tlak na samozřejmé přijímání toho, co si přece „myslí všichni“.
Stačí se však podívat na minulost objevů a technického rozvoje a je zřejmé, v jakých epochách se rodily zásadní objevy, přínosné pro lidstvo. Z dlouhodobého pohledu levicové režimy naopak rozvoj společnosti utlumují a plýtvají schopnostmi, které by byly v důsledku (někdy jako vedlejší důsledek) využity pro dobro všech. Jakkoli jsou pravicové „hříchy“ na první pohled zjevné, je dobré být obezřetný při jejich prvoplánové kritice.
O vztahu obou systémů k duchovním věcem by vlastně nemělo být nutné psát, ale bohužel to dnes vzhledem k převládajícímu narativu nutné je. Ano, pravicová hnutí se v historii prohřešila diktaturami v symbióze vlády („trůnu“) a oltáře; ale pokud se někdo někdy rozhodl vymazat Boha ze světa a vedl pronásledování křesťanů na státní úrovni, byly to především režimy a hnutí levicová.
Autor: Josef Mačák Datum: 1. září 2023 Foto: Wikimedia Commons – Podzámecká zahrada
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.