Komunistická strana Čech a Moravy už není dávno organizace třídní, ani marxistická, ale nostalgická a kapitalistická; je to zahraniční agentura Ruské federace, což není stát dělníků a rolníků, nýbrž úředníků a oligarchů; partnerem českých komunistů v Rusku není tamní komunistická strana, umírněně opoziční, nýbrž Jednotné Rusko, tamní strana vládní.
Je to jasné?
Těžko to může být nejasné…
Řadoví členové KSČM žijí vzpomínkami na mládí, voliči vyjadřují svým hlasováním protest proti současné společnosti; politická špička sbírá pozice a majetek a plní rozkazy z Moskvy.
Rozhovor předsedy KSČM Vojtěcha Filipa pro internetovou verzi britského listu The Guardian nebyl určen pro české čtenáře. Guardian je list levicový, hodně levicový – a podle všeho v něm už dlouho pracuje silná proruská lobby.
Tvrzení, že okupaci Československa v roce 1968 nespáchali ani tak Rusové, jako Ukrajinci, zní v Česku trapně a komicky; v Británii však je součástí boje o zlepšení image Ruska a poškození obrazu současné ukrajinské vlády v očích britské veřejnosti. Filip je v podstatě takový lepší, prominentní ruský troll.
Když byl pozván, aby své vývody vysvětlil a obhajoval v pořadu České televize Události, komentáře, Vojtěch Filip to odmítl. Představa, že Sovětský svaz byl tvořen patnácti republikami a že tedy vinu za okupaci Československa nesou všechny jejich nástupnické státy a nikoli výhradně Rusko, je skutečně tak legrační, že by se u nás dala jen těžko obhajovat. Země Ruskem okupované už před Československem, jako Estonsko, Lotyšsko a Litva, země ve střední Asii? Jistě. Ale především Ukrajina, tvrdí Vojtěch Filip – většina vojáků, kteří okupovali Československo, prý nebyli Rusové, nýbrž Ukrajinci. Že vojáci v uniformách Sovětské armády nebojovali v roce 1968 za samostatnou Ukrajinu, nýbrž hájili mocenskou nadvládu Moskvy, to už Filip britským čtenářům nepřipomněl. Ani to, že jediným povoleným jazykem v Sovětské armádě, a to i v hodinách volna, byla výhradně ruština,
Důležitý bod Filipovy guardianské argumentace tvořilo tvrzení, že Leonid Iljič Brežněv, generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1968, byl – Ukrajinec. Velmi zajímavé tvrzení! Zápasí s ním i česká Wikipedie, která nakonec Brežněva označuje jako „ruského Ukrajince“; píše: „Brežněv se narodil ve městě Kamjanske, tehdy úředně Kamenskoje (Каменское), u Dněpropetrovsku na území dnešní Ukrajiny. Jeho dědeček Jakov, otec Ilja i matka Natalja Děnisovna Mazalovová se přestěhovali ze zemědělské vesnice Brežněvo, která leží v Kurské oblasti v Rusku. Ačkoli byl tedy po rodičích etnický Rus, narodil se a vyrostl na Ukrajině a většina dokumentů uvádí jeho národnost jako ukrajinskou, ale některé ruskou.“ K tomu bych dodal, že jako generální tajemník Brežněv sice ve svých – výhradně ruských – projevech říkal ukrajinské „h“, kde má ruština „g“ (kosmonaut Haharin, kupříkladu), ale svoji národnost uváděl už výhradně jako ruskou. A rusky napsal i své paměti, což je geniální literární dílo, jak plyne z toho, že za ně dostal Leninovu cenu za literaturu, a ta se udělovala jen vrcholným výtvorům sovětské literatury. Leonid Brežněv byl nejen geniální spisovatel, byl to i jeden z největších hrdinů celých sovětských dějin: titul „hrdina Sovětského svazu“ obdržel celkem čtyřikrát (v letech 1966, 1976, 1978 a 1981); byl to i jeden z největších hrdinů celých českých a slovenských dějin, titul „hrdina Československé socialistické republiky“ mu českoslovenští komunisté udělili třikrát (1970, 1976 a 1981). Hrdina na sedmou! A nejvyšší československé vyznamenání, Řád Klementa Gottwalda, dostal Brežněv třikrát a zařadil se i po bok Benita Mussoliniho či íránského šáha Muhammada Rezy Pahleviho i tím, že dostal, aby mu nechyběl ve sbírce, taky starý prvorepublikový Řád bílého lva 1. třídy s řetězem; ten sice za komunistů nebyl nejvyšším vyznamenáním, ale udržoval se právě proto, aby bylo co dávat potentátům z nekomunistických států.
Ale zpátky k Brežněvově národnosti: možná, že to byl Tatar. Jméno Brežněv, na „zvěčnění“ jeho památky neslo od roku 1982 půlmilionové průmyslové město Naberežnyje Čelny, druhé největší město Tatarské republiky.
Věčnost ovšem netrvala dlouho: už v roce 1988 se Naberežnyje Čelny s úlevou navrátily k původnímu názvu.
Věci věčné jsou zkrátka na planetě Zemi vzácností. Ale, jak se zdá, všestranná nestydatost komunistů mezi ty věčné věci patří.
Autor: František Schildberger Zdroj: Skleněn=y kostel Foto: Wikimedia Commons, Vojtěch Filip