Kdysi dávno před mnoha lety jsem se zúčastnila jedné křesťanské konference zaměřené na vize a životní cíle. Celé to bylo velice povzbuzující, motivující a plné naděje. Všichni tam mluvili o velkých vizích a životním poslání, divech a zázracích, dost se tam tehdy i prorokovalo.
Tehdy mne to trochu zklamalo, čekala jsem něco významnějšího, důležitějšího, možná okázalejšího, co by vypadalo víc duchovně, ale pamatuju, že moje srdce jen tak uspokojeně vzdychlo. Brzy jsem na tohle proroctví zapomněla. Po mnoha letech od té události jsem vyklízela zásuvku v psacím stole a objevila jsem krabici od bonboniéry plnou různých papírků a sešitků. Mé zápisky, poznámky a vzkazy z hluboké minulosti. Zvědavě a trochu dojatě jsem se tím probírala a mezi náčrtky recenzí na zajímavé knihy, jedním receptem na ovocné knedlíky a poznámkami z nějakých přednášek jsem nalezla zápis právě toho proroctví o dětech se zavázanýma očima a nůžkami v rukou, sladkostech na šňůrkách a mé pomoci. Došlo mi to. Vždyť já jsem dokonce napsala tři knihy přímo o potěšeních a jejich hledání, nacházení a vychutnávání! I když jsem na slova proroctví zapomněla, ono se stejně naplnilo. Jak skvělé, že Bůh má dobrou paměť.
Autor: Hana Pinknerová
Foto: Pixabay