Křesťan dnes

Hana Pinknerová: Být přitom

Většina lidí je jako já. Většina lidí je zvědavá. Většina lidí je ráda přitom, když se děje něco významného, důležitého, něco, co podstatně ovlivňuje chod světa. Strašně mě lákalo jít se nenápadně projít po náměstí, když jsem si v novinách přečetla, že v našem městě bude na oficiální návštěvě prezident naší země. Zajímalo by mě vidět ho doopravdy. Jestlipak vypadá z deseti kroků stejně jako v televizi nebo na fotografiích v tisku? A jestlipak se bude chovat mile, usmívat se na hostitele i obyčejné lidi, co je cestou po městě potká? Nebo bude poučovat a povýšeně si měřit malost všech kolem? To ale ještě nic není.

Při takové návštěvě se vlastně o nic významného nejedná. Daleko víc by mě zajímalo, jak to vypadá u důležitých politických jednání, kdy skutečně o něco jde. Třeba bych moc ráda byla přítomna rozhovoru dvou prezidentů nejmocnějších zemí světa o podpisu nějakého dějinného dokumentu. Co si tak povídají? Hledají třeba v textu na poslední chvíli hrubku nebo překlep? Je jim to jedno nebo prohánějí úředníky, aby to rychle opravili? Poznají to vůbec? Nikdy jsem se ovšem u ničeho takového nevyskytla, tak to nevím. Ale těšilo by mě to sledovat.

Včera jsem si však uvědomila, že se pravidelně vyskytuju u událostí patrně daleko důležitějších nejen pro mne, ale i pro běh celého světa, a vlastně si to skoro neuvědomuju. Seděla jsem ráno u okna v kuchyni a koukala jsem ven. Popíjela jsem svou ranní nedělní kávu. Zbytek rodiny ještě sladce spal, a tak jsem mohla nerušeně přemýšlet. Zálibně jsem si prohlížela rozvíjející se jaro. Raná meruňka přímo před naším kuchyňským oknem tu stála v plném květu, za ní zářil keř zlatého deště, po zemi tu a tam rozkvétaly červené tulipány a žluté narcisy. Mohutné vysoké lípy, které tvoří přirozený předěl mezi naším a protějším domem a v létě jsou jako neprůhledná zelená stěna, byly ještě holé. Jenom při pozornějším pohledu bylo zřejmé, že jejich větve jsou plné nalitých pupenů, a ty se co nevidět rozpuknou. Takové to stádium, kdy strom vypadá, jako by byl zahalen v zelenkavém závoji. Ještě ne plášť, jen závoj. Jasný příslib, že v příštích dnech to propukne. Co dnech?! V příštích hodinách se z pupenů vyklubou lístky a ty se každou minutou budou rozvíjet do svého tvaru a velikosti. Co by se stalo, kdyby se nerozvinuly?

Kdyby se na celé zemi nerozvinuly listy stromů, svět by měl potíže s kyslíkem, řekla bych. Stromy by nevykvetly a většina včel by zahynula hladem. Nebylo by ovoce. Bylo by smutno. Nejsem biolog, ale to je možná dobře. Kdybych si dovedla představit tu katastrofu, která by nastala, v celé její hrůze, asi bych se pořádně vyděsila. Není to vlastně dějinná událost, tohle rozvíjení pupenů? A já jsem u toho! Mám to přímo před očima a málem bych si ani neuvědomila, jak důležitou událost mohu sledovat v přímém přenosu. Zítra, pozítří nebo nejpozději ve středu budou stromy plné listů a já si je budu prohlížet s novým potěšením. Byla jsem přitom, když se to rozhodlo. Svět je zase na jeden rok v bezpečí. Listy se rozvily.

 

Autor: Hana Pinknerová, Foto: CC Search

Exit mobile version