Křesťan dnes

Hana Pinknerová: Dětská vzpomínka na Boží Tělo

Před mýma očima na psacím stole pomalu odkvétaly jeden za druhým nádherné květy pivoněk. Postavila jsem si vázu tak, abych o ni zavadila pohledem, kdykoli se budu dívat z okna. Legrační koule, které teprve dávaly tušit barvu květů, se postupně rozvíjely do bílých, růžových a tmavorudých květů. Vydávaly sytou omamnou vůni. Jejich hebké, lesklé okvětní plátky lákaly k pohlazení, přivonění, mnutí v prstech, zkrátka pořád jsem se jich chtěla dotýkat. Hladila jsem se jimi po tváři, do květů jsem nořila nos a snila.

Něco mi ta nádhera připomínala. Něco krásného, něco důvěrného, něco dávného. Během pracovního nasazení jsem neměla příliš prostoru na nějaké vzpomínání, ale později navečer jsem na to přišla. Ty pivoňky mi připomínaly krásný zážitek z dětství. Byla jsem ještě malá, nemohlo mi být víc než pět let. V našem městě se slavil svátek Božího těla a poprvé po mnoha letech bylo možné uspořádat slavnostní průvod městem. Všechny holčičky, co chodily do kostela, mohly jít za družičky. I já jsem toužila jít. Strašně moc jsem si to přála. Pořád jsem se vyptávala, kdy už to bude a jestli vážně budu smět. V noci se mi o tom zdálo a kreslila jsem si na to téma spoustu obrázků. Jít za družičku totiž znamenalo především mít krásné šaty. Potom nést košíček s okvětními plátky. Taková družička totiž musela krásně vypadat a jejím úkolem bylo sypat z košíčku okvětní plátky v průvodu. Nechápala jsem tehdy, proč se to dělá, nerozuměla jsem symbolu Božího těla, ani jsem si nedokázala představit, význam toho gesta. Jen se mi to zdálo nějak významné a krásné.

Mé nádherné šaty byly světle růžové s širokou krajkou a velkou mašlí vzadu. Babička je ušila z maminčina parádního hedvábného kombiné. Na hlavě jsem měla malý věneček. A můj košíček? Úchvatný! Tvořily ho plátky průsvitného celuloidu sešívané růžovou saténovou stužkou. Abychom ho naplnili okvětními plátky, musela maminka otrhat květy všem pivoňkám v zahradě. Cítila jsem se strašně důležitě a samou nedočkavostí jsem ani nemohla dospat.

Z průvodu si toho moc nepamatuju. Spousta lidí, horko, vůně květin a kadidla, barevné korouhve, bolest otlačené paty z nového bílého střevíčku, řady družiček, nervózních a krásných stejně jako já a pak vznešený baldachýn, který nesli vážení muži. Ve stínu pod baldachýnem to bylo. Tam nesli to Boží tělo. Neviděla jsem tam pořádně, a tak jsem nevěděla, jak vypadá. Nevím už, co jsem si tenkrát představovala. Byla jsem tak zaujatá rovnoměrným házením pivoňkových lupínků, bála jsem se totiž, aby mi zbyly až do konce, že jsem se na nic moc jiného nemohla soustředit. Možná jsem myslela, že tam nesou sošku malinkého Ježíška jako o Vánocích. Snad jsem se spokojila s představou, že pan farář drží v náručí malou sošku ovečky, toho beránka s vítězným praporkem, jako stával o Velikonocích na oltáři. Třeba jsem vůbec neuvažovala takhle konkrétně a jen jsem předpokládala, že tam někde vedle pana faráře nebo snad za ním jde sám Pán Ježíš. V takových těch dlouhých šatech a sandálech, s dlouhými vlasy a vousy, jak jsem ho znala ze svatých obrázků. Rozhazovala jsem z košíčku voňavé hebké lístky, aby měl měkko pod nohama, aby se mu dobře šlo. Jestlipak už se mu úplně zahojily ty rány na nohou? Byl to silný zážitek.

V následujících letech se už průvody venku dělat nemohly a v kostele to přece jen nebylo úplně ono. Vzpomínky vybledly, až teprve nyní se mi díky jemné vůni pivoněk a chladivé hladkosti jejich okvětních plátků znovu vybavil ten den, má tehdejší nálada, to krásné tajemné slavnostno. Hladila jsem opatrně jeden z květů a kochala se tou vůní. Jak rozumím té slavnosti dneska? Koho bych si představovala pod baldachýnem? Malé děťátko ani beránka jistě ne. Barvotiskového Pána Ježíše určitě taky ne. Koho tedy? A napadlo mě, že bych si vlastně mohla představit téměř kohokoli, máme-li v každém vidět Krista. O tom, co by mohly symbolizovat hebké voňavé lupínky házené pod nohy jako pocta, projev úcty a něžné pozornosti, o tom přemýšlím dosud.

 

 

Autor: Hana Pinknerová  Foto:Wikimedia Commons

Exit mobile version