Křesťan dnes

Hana Pinknerová: Kamarádky navždy

Četla jsem to už mnohokrát a na různých místech. V rubrikách barevných ženských časopisů i na stránkách odborných psychologických publikací se o přátelství píše totéž. Je nesmírně důležité. Zatímco u životních partnerů se jejich střídání bere jako hotová věc, kamarádky by měly zůstávat. O střídání partnerů si myslím své, ale s věrností kamarádkám bez výhrad souhlasím. My holky, co spolu kamarádíme, si to myslíme všechny. Ale pak se stane taková věc.

Moje kamarádka Dana je krásná ženská. Vdala se v osmnácti, ne protože by musela kvůli těhotenství, ale protože ji její muž strašně chtěl. Po pár letech mu ovšem v žebříčku hodnot klesla na nějaké třetí čtvrté místo. Práce, práce, práce a pak Dana. Nebo práce, práce, počítačové hry, Dana. Tak nějak. Stěžovala si, že s ní nemluví, nikam nechce chodit, opustil sporty a tloustne. Ona chtěla ven do přírody, povídat si, sportovat, diskutovat o amazonských pralesech a ekonomické krizi, prostě znáte to. Byla z toho smutná. Pak po pár letech otěhotněla. My všechny kamarádky jsme si říkaly, že to je dobře, že je dítě zase stmelí. Tak trochu se to i stalo. Manžel byl z dítěte celý pryč. Nějakou chvíli to vypadalo vyloženě dobře a my jsme jásaly. Ovšem pak to prasklo. Vyšlo najevo, že pravým tatínkem děťátka je někdo jiný. Náhodou zrovna manžel Evelíny, jedné z nás, z holek, co jsme spolu léta kamarádily a myslely jsme si, že je to navždy.

 

Je pravda, že Evelína je protivná semetrika. Je pravda, že jsme jejího manžela všechny litovaly, protože ona ho proháněla opravdu strašně. Je pravda, že kdyby jí byl nevěrný s kýmkoli jiným, ani bychom se tomu vlastně nedivily. Ale ukrást manžela kamarádce? To se nedělá. Ohromeně jsme probíraly při mnoha kávičkách a dvojkách bílého jak to, že nikdo neměl ani tušení. Ještě déle jsme řešily, co teď. Jak se zachováme? Protože bylo nad slunce jasnější, že o jednu z nich v naší partě přijdeme. Otázka stála: O kterou? Přirozeně jsme všechny utěšovaly zuřivě štkající Evelínu. I přesto, jaká byla hrozná, jsme ji litovaly. Dobře víme, že žádná z nás není dokonalá a taková věc se může docela dobře stát každé ženě. Nevěra ponižuje, pokořuje a bolí. Pak ale některé holky začaly zmatkovat. Zavětřily nebezpečí. Cítily se Danou osobně ohrožené a kdykoli ji potkaly s kočárkem v parku, chytly svého muže za ruku a táhly ho pryč. Zrušily se dvě oslavy narozenin, protože bylo trapné Danu požádat, aby nechodila. Všichni se jí vyhýbali, jako by byla prašivá. Trpící Evelína okamžitě zorganizovala pomocné manželské skupinky, odborné psychologické konzultace a vítězně shromáždila ke své podpoře celou širokou rodinu, protože manžel se kál a chtěl samozřejmě zůstat. Od Dany se všichni odtáhli. Jí nikdo pomoc nenabízel, ani rodina se kolem ní a dítěte nesemkla v ochranném kruhu. Manžel překonal šok, že nevychovává dítě vlastní ale kamarádovo, a po pár bouřlivých scénách usoudil, že je má natolik rád, že si je i s manželkou nechá. Krátký čas se snažil být s rodinou častěji, ale pak byly ve firmě reorganizace a práce bylo moc a tak se všechno vrátilo do starých kolejí. Až na to, že Dana byla sama. Obranné hradby kamarádek před potenciální škůdkyní zůstávaly pevně zavřené.

A já? Taky mě to celé šokovalo. I já jsem nechápavě zírala na tu spoušť v obou rodinách a žasla, že jsem neměla ani tušení, co se pod povrchem děje. Litovala jsem Evelínu, plakala jsem s její bolestí. Ale bylo mi líto i Dany. Ne že bych neviděla její chyby, ale její zoufalství a osamělost mi trhalo srdce. Bylo mi jasné, že když se budu chtít stýkat s ní, možná přijdu o ostatní kamarádky, protože ty se tvářily nesmiřitelně. Jenže ona byla sama. Zeptala jsem se jako vždycky, když si nevím rady: Co by dělal Ježíš? Odvrhl by kající se nevěrnici? Nikdy! Tak jsem jí zavolala. „Ty se mě neštítíš?“ ptala se překvapeně. „Ne,“ ujistila jsem ji. „Udělalas kravinu, ale jsi má kamarádka. Navždy. Pojď na kafe. Můžeš zítra?“

 

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Flickr

 

 

Exit mobile version