Včera dopoledne se u nás zastavil jeden známý. Přišel, aby něco pomohl mému muži s počítačem. Pracoval, konzultoval, a když se přiblížilo poledne, zeptala jsem se, jestli jej mohu pozvat na oběd. Vděčně souhlasil. Já jsem se honem trochu zamyslela, jestli bude dost jídla pro všechny, ale pak jsem hodila starosti za hlavu. Nastavování oběda o jednu porci patří k malé násobilce každé hospodyňky, ne?
Ještě jsem od plotny dirigovala dceru, mou domácí žákyni, jak má dokončit svou školní práci, ale taky škrábala brambory, pekla ryby a čistila zeleninu. Společně jsme pak prostíraly na stůl, chystaly šťávu k pití a čechraly zeleninovou oblohu na talíře. Při obědě jsme si jen tak zlehka přátelsky povídali, a když byl oběd u konce a dohadovali jsme se, jakou kávu si dáme, náš známý pronesl: „Vy se máte, že takhle můžete spolu obědvat. My se ženou vlastně spolu skoro nikdy nejíme.“ „A kde tak obědváváš?“ zeptala jsem se v představě, že jeho pracovní doba možná postrádá pravidelnost, v jaké žije naše rodina.
„No tak různě. Ona se Andrea zlobí, když jí přijdu v poledne domů a chci oběd.“ „Tvoje manželka je doma?“ užasla jsem. „Jo jo. Máme Pepíčka – půl roku mu bude. Tak je manželka doma.“ Na mém obličeji byl asi patrný výraz údivu, i když jsem nic neříkala. Honem jsem se to snažila zamaskovat další otázkou: „A co třeba večer? Nebo o víkendu? To nebýváte nikdy spolu u stolu?“ Skoro se mi zdálo, že muž zrozpačitěl. „Ne to ne. Večer si každý jen tak něco vezme z ledničky a o víkendech? To někdy vařím i já. Ale já jím rád u televize, tak si beru jídlo do obyváku k televizi.“
Zdvihla jsem se od stolu a sbírala jsem špinavé nádobí. Nevěděla jsem, co na to říct. „To víš, nejsme ze staré školy…“ dodal ještě známý, když jsem nádobí odnášela a rozloučil se.
Ta jeho poslední věta mi nešla z hlavy. Jak ze staré školy? Co tím chtěl říct? Že nejsou staromódní rodina? Tak to my potom jsme strašně staromódní. Trváme na denním společném jídle, o svátcích a oslavách si užíváme až obřadného stolování. Užíváme si to a chybí nám, když spolu nemůžeme jíst. Taky zveme ke stolu hosty a tím jim projevujeme přijetí. Máme se rádi, chceme spolu být. A společné jídlo je přece tak příjemná příležitost… Ale možná se to do dnešní moderní doby už nehodí. Třeba se to už má dělat nějak jinak, třeba tady otročíme nějakým starým zvykům…
Seděla jsem zamyšleně na židli u kuchyňského stolu a přemýšlela. Trochu se mě to dotklo. Je to dobře nebo špatně být ze staré školy? Najednou jsem nevěděla, jak to všechno je. Potřebovala jsem najít nějakou normu, nějaký opěrný bod, něco nepodléhajícího módám. Vzpomínala jsem na svou babičku, ženu nade vší pochybnost ze staré školy, představovala jsem si domácnosti mých kamarádek, ale nic z toho nebylo tím ujištěním, jaké jsem hledala.
Když jsem sahala po Bibli, připadala jsem si hloupě. Copak pro takové věci jako je společné stolování mohu najít oporu v Božím slově? Nesnažím se přehnaně zduchovňovat běžné praktické záležitosti? Ale už jsem tu tlustou knížku držela v ruce, a tak jsem ji otevřela. Jen tak náhodně, jak se to nemá dělat a jak to přesto dělávají bezradní.
Musela jsem se smát, když jsem se začetla a hned první verš odpovídal na mou nevyslovenou otázku. Jak to tak bývá, Bůh se neobtěžoval řešit, co je módní nebo staromódní. Nezajímalo ho, co dělala moje babička, jak se zařídily moje kamarádky nebo co si myslí známí. Ukázal mi z nadčasového hlediska na univerzálně platnou pravdu, která rozčísla mé plané mudrování a oddělila pochyby od víry. Víte, co jsem to četla? Všecko, co není z víry, je hřích.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 7. září 2020 Foto: Unsplash – ilustrační