Harut Asatryan: Když je někdo Armén, tak je prostě křesťan (rozhovor)

Harut Asatryan je Armén, vyrůstající v České republice. V rozhovoru pro Křesťan dnes přibližuje mentalitu tohoto nejstaršího křesťanského národa, ale i osobní cestu víry. 

Arménie jako první země na světě oficiálně přijala křesťanství jako státní náboženství. Má tato historická událost nějaký vliv na dnešní duchovní stav země? Jsou na to Arméni hrdí?

Samozřejmě. Duchovní stav země hodnotit úplně nemohu, protože se to ani moc hodnotit nedá, byl by to jen nějaký subjektivní pohled. Nicméně pokud je nějaká společnost více než 1700 let pod vlivem křesťanství, promění ji to radikálně a odliší od všech ostatních. Naše víra je součástí národní identity. Když je někdo Armén, tak je prostě křesťan. Tráva je zelená, nebe je modré a Arméni jsou křesťané. Je to něco, na co je každý Armén náležitě hrdý. Ať už to bude člověk, který bere svou víru vážné nebo člověk, který ji tolik vážně nebere, to, že jsme „první křesťané,“ znamená pro oba něco významného.

 

Podobně jako i jiné postsovětské státy i Arménie byla ovlivněna komunistickou ideologií. Jak se lidé a církev vypořádali s touto minulostí?

Tvoje otázka si žádá odpověď odborníka, což já nejsem. Komunismus jako asi všude na světě udělal spoustu zla a potlačil dílo Boží i lidské, které bylo pro národ důležité. Přední osobnosti, umělci, spisovatelé, tito lidé byli upřímnými křesťany a jejich dílo obsahovalo to, čím žijí, a ovlivňovalo společnost. Což byla samozřejmě konkurenční ideologie pro komunismus, který by nejradši potlačil, shodil a zesměšnil všechny duchovní a duševní hodnoty člověka a který by z něj rád udělal bezcitnou součástku ve velkém stroji.

Vyrůstal jsi ve věřící rodině? Vedli Tě Tví rodiče k víře?

 Ano, vyrůstal jsem v rodině, kde mě rodiče vedli k víře a křesťanským hodnotám, za což jim budu vždy vděčný. Mí rodiče vždy dělali, co mohli. Dávali vždy to, co měli, a často i to, co neměli a obětovali se pro zájmy rodiny a to je láska agapé, kterou nás učí Kristus.

 

Bůh si používá různé cesty, když nás chce najít a přivést k sobě. Jak tomu bylo v Tvém případě?

 Mě si Bůh našel skrze hledání smyslu života. Od cca 12. roku života jsem začal o smyslu života přemýšlet a nebyl jsem spokojený s vysvětlením, že tu jsme jen proto, abychom vyrostli, zplodili děti a pak jednou umřeli. Už jako teenager jsem věděl, ze mě peníze ani kariéra nepřivedou ke štěstí. Říkal jsem si, snad rodina, až budu mít ženu a děti. V arménské rodině se brzy naučíte, že rodina je důležitou hodnotou a toto již bylo ve mně od mládí vtisknuté taky.

Odpověď na svou otázku jsem nějakou chvíli nedostal. Co je smyslem mého života jsem zjistil až v roce 2007, před osmnáctými narozeninami. Tehdy jsem začal navštěvovat shromáždění Křesťanského společenství v severních Čechách. Stál jsem jednou při chválách a najednou jsem to věděl. Nějak mi to došlo. Bylo to ve mně. Smysl života jsem našel – musím sloužit Pánu Ježíši Kristu. Tak jsem našel svou odpověď.

 

Kde vidíš největší rozdíly mezi životem v Arménii a v Česku?

Jelikož jsem vytržen z života v Arménii, opět nejsem asi ten pravý, kdo by to mohl posuzovat. Přesto jsem vypozoroval, že život v Čechách je mnohem klidnější. Je to dáno historií Arménů a tím, že vždy museli bojovat o své místo pod sluncem. Jednak kvůli své víře, potom také kvůli své geografické poloze. V historii Arménie ležela na důležitých obchodních stezkách, a tak se nás snažil vybíjet kdekdo, kdo „šel kolem“. Různé národy. Je jich hodně. Z původní země zbyla dnes jen osmina. Opakované genocidy, které vyvrcholily tou v roce 1915, při níž zahynulo 1,5 milionů Arménů, vyhnaly do světa spoustu lidí a dnes žije v Arménii asi necelé 3 miliony obyvatel, zatímco ve světě přes 7 milionů.

Co tím chci říci? Že tyto extrémní podmínky arménský národ formovaly a udělaly z něj národ silný a houževnatý a takový je i život v Arménii. Je mnohem dravější a společnost se mění rychleji. K tomu musíme více střežit své hranice, tak jak to ČR dělat nemusí, a to prostě udržuje společnost v mnohem pohotovějším stavu. Musí reagovat na aktuální výzvy.

 

Jsou stále po smutné historii zkušenosti s Tureckem vztahy mezi oběma národy napjaté?

 Řekl bych, že nějakým způsobem napjaté jsou a budou. Opět, nejsem odborník a neudělám politický rozbor, jak se věci mají na Kavkazu. To, co se stalo v roce 1915 a nejen v něm, je ale velmi bolestné. Představit si něco tak hrůzného a dokázat odpustit – to je velmi těžké. Přesto jsme k tomu voláni, kéž nám dá Bůh milost.

Jak řešíš svou identitu Arména na jedné straně a křesťana na druhé straně?  

 Zajímavá otázka. Pokud ji čte nějaký Armén, tak si řekne, co je to za otázku, to je jasné, ne? Armén rovná se křesťan přeci, jak jsem popisoval výše. Ale rozumím tomu, kam touto otázkou spěješ. Otázka identity je v mém životě silným tématem. Na jednu stranu vychovaný v arménské rodině, na druhou stranu, žiju od svých 3 let v ČR a pak tě jednou Bůh povolá z nějakého nevysvětlitelného důvodu k důvěrnému vztahu s Ním.

Takže tu jsou vlastně 3 identity a 3 kultury. Kultura arménská, česká a kultura Božího království, ta, kterou nám představuje Bible. A jelikož se před Bohem budu jednou zodpovídat za to, jak jsem žil jako křesťan, dal jsem nejvyšší prioritu tomu poznávat a žít kulturu Božího království. Potom také cokoliv dobrého z arménské a české kultury, co není v rozporu s kulturou Božího království. Abych byl konkrétní, určitě chci ve svém životě rozvíjet pohostinnost. Je to křesťanská ctnost, ke které nás vybízí Bible. Je to také typicky arménská ctnost. Arméni jsou známi svou pohostinností. Dokonce se říká, že když Noe přistál na Araratu, Arméni ho přivítali chlebem a solí! To byl můj oblíbený vtip.

 

Angažuješ se nějak ve své domovském církvi?

Tak snažím se přiložit ruku k dílu a občas pomůžu stavět aparaturu, zvučit apod. Mám tam ty lidi rád a snad i oni mě 🙂 Je skvělé mít místo, kde jste doma, lidi, které můžete nazvat rodina. A tohle může udělat jen Bůh, že jsme se v Kristu stali rodinou, lidé různých národů a lidé, kteří přišli z různých cest, a jednou se ty cesty nějakým způsobem propojily. Jen nezapomínejme na svou rodinu, biologickou ani duchovní. Často dáváme těm vně, ale na vlastní zapomínáme – ale vlastní, jsou důležití.

 

Autor: Michal Nosál  Datum: 20. října 2019  Foto: Facebook – Harut Asatryan

Tags: ,,,,

2 Komentáře

  1. Barev Harujan, děkuji za pěkný rozhovor. Zamýšlel jsem se nadtím, co jsi říkal. V národních církvích, kde víra splynula s etnikem, spatřuji nemalou obtíž. Rodíme se totiž jako křesťané, aniž bychom o tom přemýšleli. Tím netvrdím, že by bylo lépe, kdyby křesťany nebyli. Věřím, že jak u nevěřícího nebo národního svátečního křesŤana, musí dojít k osvícení Kristem.

    Axper

    Odpověď
  2. Barev David jan,

    promin, za pozdni odpoved! Dekuju za Tvuj komentar!

    Ano, mas pravdu. Potrebujeme osviceni Kristem vsichni. U narodnich cirkvi se zda, ze jsme „tak blizko“, na druhou stranu, Zide byli taky velmi blizko a ukrizovali Krista, protoze nepoznali cas, kdy se k nim Buh sklonil.

    Bylo dobre, ze farizeove a jejich otcove chranili narod pred vlivem recke a rimske kultury, ale bylo tragickym omylem ho chranit pred Kristem, Jezisem z Nazareta. Je to past, myslet si, ze cinim Bozi vuli, ale ve skutecnosti cinim opak. Nemusime chodit daleko, krizove vypravy jsou dobrym prikladem podobneho jednani.

    Resumé je vždy stejné – všichni nesmirne moc potrebujeme poznat Boha takoveho, jaky skutecne je a vzdat se svych modlarskych predstav o tom, jaky je a jak ma jednat.

    Harut

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář