Očitý svědek, který pronásledování v Lyonu a ve Vienne přežil, podává živý obraz toho, jaké zacházení mohli křesťané od římských úřadů očekávat. Sledujme, co se stalo křesťanské otrokyni Blandině:
„Rozzuřený dav, místodržící a vojáci udeřili drtivou silou na Sancta, děkana z Vienne, na Matura, nedávno pokřtěného křesťana hrdinsky nesoucího svůj úděl, a na Attala, který byl vždy sloupem církve ve svém rodném Pergamu, jakož i na Blandinu, skrze níž Kristus prokázal, že věci, které lidé považují za ošklivé, nevzhledné a opovrženíhodné, považuje Bůh za hodné veliké slávy kvůli její lásce k němu, zjevené v moci, a ne v tom, jak se věci na první pohled mohou jevit. Všichni jsme se báli a Blandinina pozemská paní (sama vystavena mučednické zkoušce) prožívala muka při představě, že by nebyla schopna hrdě vyznat Krista kvůli své tělesné slabosti. Avšak Blandina byla naplněna takovou mocí, že ti, kteří se při jejím mučení střídali od rána do večera, byli vyčerpáni tím, co prováděli, a na další již neměli sílu. Byli překvapeni, že Blandina ještě dýchá, neboť celé její tělo bylo znetvořené a pokryté otevřenými ranami. Prohlásili, že jediné z těchto mučení by stačilo, aby duše opustila tělo, přičemž v tomto případě neobyčejně surová mučení následovala jedno za druhým. Ovšem tato požehnaná žena bojovala obdivuhodně, posilovala se, když vyznávala svou víru, a nacházela posilu, klid a lhostejnost ke svému utrpení, když říkala: ‚Jsem křesťanka. Neděláme nic, zač bychom se měli stydět.‘
Blandinu pověsili na kůl jako potravu pro divoké šelmy vpuštěné do arény. Vypadala, jako by visela na nějakém kříži, a její vroucí modlitby vzbuzovaly nadšení u ostatních mučedníků, kteří měli stejný úděl. Zdálo se, že ve svých mukách viděli ve své sestře toho, kdo za ně byl ukřižován a kdo může přesvědčit ty, kteří v něj věří, že každý, kdo trpěl pro Kristovu slávu, má na věky společenství s živým Bohem. Protože žádná z šelem se Blandiny nedotkla, sňali ji ze sloupu a vrátili do vězení, aby čekala na další utrpení.
Poslední den této ‚zábavy‘ opět předvedli Blandinu a s ní Pontika, chlapce ve věku asi 15 let. Den po dni je úřady nechaly přivádět, aby se dívali na ostatní, kteří byli trestáni, a pokoušeli se je přimět, aby přísahali na pohanské modly. Když se pevně drželi a na tyto snahy reagovali pohrdáním, dav se rozzuřil. Chlapcův nízký věk nevzbuzoval lítost, ženino něžné pohlaví nebudilo respekt. Oba byli zase vystaveni všem hrůzám a trestům. Dav se opakovaně snažil, aby přísahali na pohanské bohy. Avšak marně. Pontikus byl povzbuzován svou sestrou v Kristu, pohané viděli, jak jej nabádala a posilovala jeho vzdor, a on statečně snášel veškeré krutosti, až nakonec poručil svého ducha Bohu. A potom, jako vznešená matka, která podpírala své děti a poslala je před svým vítězstvím ke Králi, prošla požehnaná Blandina sama veškerým utrpením svých dětí a připojila se k nim radujíc se a jásajíc při svém odchodu, jako by byla pozvána na svatební hostinu, a ne předhozena divokým šelmám. Když ji zbičovali, předhodili šelmám a pálili rozžhaveným železem, římští představitelé ji dali do koše a předhodili ji býkovi. Zvíře ji opakovaně bodalo svými rohy, ona však byla naprosto netečná k tomu, co se s ní dělo, a to dík naději a pevnému zakotvení ve víře a svému společenství s Kristem. A pak byla i ona obětována. I sami pohané připouštěli, že nikdy předtím nepoznali ženu, která by tolik či tak dlouho trpěla.“
Raná církev chovala ke svým mučedníkům velkou úctu. Viděla je jako křesťany, kteří v plnosti následovali Krista tím, že jej napodobili v jeho smrti. Církev proto nakládala s tělem zemřelého mučedníka (nebo s tím, co z něj zbylo) se zvláštním respektem a citlivostí. Např. po mučednické smrti biskupa Polykarpa ze Smyrny v roce 160 po Kr. (viz jeho List Filippanům v části 1) se křesťané ze Smyrny postarali o uchování jeho ostatků: „Shromáždili jsme jeho kosti, které jsou pro nás cennější než drahé kameny a lepší než to nejčistší zlato, a uložili jsme je na vhodné místo, kde nám Pán dovolil shromáždit se s potěšením a radostí, abychom oslavili den zrození jeho mučednictví.“ Z tohoto citátu vidíme, že věřící ve Smyrně konali každoročně zvláštní bohoslužbu, a to toho dne, kdy byl Polykarpos vydán na smrt, aby ve svém srdci uchovali vzpomínku na svého velkého biskupa a mučedníka. Křesťané po celé římské říši činili totéž na památku svých místních mučedníků.
Z knihy 2000 let Kristovy moci,
1. díl:doba církevních otců,
autor Nick R. Needham Zdroj: Poutníkova četba Datum: 29. května 2025 Foto: Pixabay
.