Měla jsem vážně náročný den. Sešlo se jedno s druhým a nakonec jsem se zhroutila do křesla a rozplakala se. „Co je ti?“ chtěla mě potěšit moje devítiletá pěstounská holčička. „Nikdo mě nemá rád,“ pofňukávala jsem. Podívala se na mě přísně a řekla: „Mami, teď lžeš. My tě máme rádi, táta tě má rád, tvoji rodiče tě mají rádi a Pán Bůh taky.“
Vzalo mě to za srdce. Jsem tolik milovaná, a nevážím si toho. Musela mi to připomenout až holčička, kterou její rodiče rádi neměli a zbavili se jí. Ale přesto kvůli tomu nepláče a užívá si toho, že teď už ji někdo rád má a že někam patří.
Láska je tak vzácná věc. Není to samozřejmost. Je to dárek.
Když umřel můj tatínek, maminka mi dala dopisy, které psal jí i mně do porodnice. „Moc se na vás, moje holčičky, těším a koupil jsem ti tvaroh, co ho máš ráda.“ Láska je tak praktická. Nejsou to jen emoce, není to jen zamilovanost, je to i ochota pro druhého něco udělat, myslet na to, co má rád, čím by se dal potěšit. Jako můj táta potěšil mamku tvarohem.
V šestinedělí u nás bydlela moje pěstounská dcera. Celé těhotenství měla strach, jestli bude dobrá máma. Když v noci podesáté vstávala k brečícímu miminku s něžným tónem pronesenými slovy „Kdopak nám to tady plakánkuje?“, chovala se jako každá milující maminka.
Milovat miminko je snadné. Děti v pubertě jsou větší výzvou. Kdyby jeden z mých pěstounských synů dostal jméno u indiánů, jmenoval by se Testovač hranic. Každému požadavku se zpěčoval, strach a nejistotu maskoval agresí a hrubostí. Náročné, leč čítankově srozumitelné. Podle rad psychologů jsem se snažila ho chválit a povzbuzovat, a v duchu jsem si říkala: „Bez tebe by byl život lehčí.“ Pak mě napadlo, jak bych se cítila, kdyby se ke mně stejně choval Ježíš. Povzbuzoval by mě, a koutkem úst cedil k Bohu: „Raději bych s ní nebyl.“ Někdy je láska věc rozhodnutí. Svého Testovače hranic mám opravdu ráda.
Mám ráda svoje děti víc než věci a peníze. Mnohokrát v životě byl tento výrok podroben zkoušce. Dostala jsem od tchyně vzácnou porcelánovou figurku. Schovala jsem ji do rohu vitrínky a dětem řekla, že mohou rozbít cokoliv kromě této figurky. Odešla jsem na zahradu věšet prádlo, a když jsem se vrátila, přistihla jsem děti, jak figurce přilepují ručičku izolepou. Někdo vitrínku otevřel, a když si mladší syn na staršího otevřel pusu, starší po něm hodil bačkorou. Trefil se do vitrínky a sošku rozbil. Jen jsem k tomu řekla: „Duši to nemá“ – větu své maminky, kterou říkávala, když se rozbila nějaká vzácnost.
Jindy jsem jela autem se svým synem, začínajícím řidičem. Chválila jsem ho: „Fakt ses hodně zlepšil. Jezdíš už hodně dobře.“ Řeč mi přerušila plechová rána. Srazili jsme se s jiným autem. První pocit, který jsem měla, byla hluboká vděčnost a vědomí, že všechno, co lze nahradit penězi, není žádná tragédie. Bouračky mnohdy vypadají i jinak.
V Rakousku a v dešti
Mít někoho rád není jen pocit nebo slova. Znamená to jít s někým v lásce životem, i když mě to něco stojí.
Zamilovat se do manžela bylo pro mě snadné. Hrál krásně na kytaru (to se v manželství neukázalo prakticky žádným přínosem) a snažil se mě okouzlit vtipnými historkami z přebývání v drsné přírodě. Svět byl hned růžovější a myslela jsem si, že růžový svět i vztah vydrží po zbytek života. V manželství se ukázalo, že vztah dvou lidí má i svá úskalí. Například v tom, že každý má jinou představu o životě. Věty „Co bude k obědu?“, „Kdo to uklidí?“ a „Neutrácej tolik!“ už moc romanticky nezní.
Láska v manželství vypadá trochu jinak než v období zamilovanosti. Nedávno manžel na zahradě sestříhával keře a do vázy mi dal pár větví zlatého deště. Každá větev měřila asi metr a půl. Určitě jsem ze všech žen, které znám, dostala největší kytku. Objednal taky opravu plynového kotle a zůstal dopoledne doma, abych nemusela s opravářem nic řešit. Šel na třídní schůzku, i když bylo jasné, že naše dítě tam chválit nebudou. Vyřídil věci na úřadě navzdory obrovské frontě. A když jdeme do lesa, zavazuje mi tkaničky u vysokých bot, protože se mi nedaří zaháknout je za cvočky.
Já při manželovi stojím v dobrém i ve zlém. Před časem mi připomněl jednu událost z dávných rodinných časů: Se šesti dětmi jsme jeli na kolech na týden objíždět hranice. Vzhledem ke kvalitě našich kol jsem ho požádala, ať zůstaneme v Čechách. Slíbil mi to. Na prvním přechodu to střihl do Rakouska. Děti za ním a já jako poslední už jsem je jen všechny následovala. Ujeli jsme kus cesty a začalo pršet, potom lít a nálada v týmu rapidně klesala. Snažila jsem se všechny povzbuzovat a doufala, že se nám podaří vrátit se do Čech, protože… (dokončení v časopise)
Jak dopadla dobrodružná cesta Rakouskem a jak se nejen tam projevila láska, se dočtete v májovém čísle časopisu Život víry s tématem „Co je to láska?“. Všichni o ní mluví a zpívají, ale jak tomu nadužívanému slovu vlastně rozumět? Jak nás vztahy s druhými lidmi mohou připravovat na manželství? Co se v nás při zamilovanosti a lásce odehrává z pohledu neurobiologie? A jak by vlastně měla vypadat láska k Bohu? Tématu se věnují P. Hošek, J. Güttner, M. Bužga nebo L. Pohanková.
Život víry dále přináší rozhovor s britským kazatelem a spisovatelem Petem Greigem.
Je důležitější modlit se společně, nebo o samotě? Co je podstatou modlitby a jak slyšet, co Bůh říká? Modlí se Pete Greig, „expert na modlitbu“, se svou manželkou? Jak bojuje s workholismem a proč mu hoří srdce pro jedno staré anglické opatství?
Ohlédnutí za jarními akcemi přinášejí reportáže z konference s P. Greigem v Praze nebo z odpočinkového víkendu pro ženy.
O tom, jak (ne)bojovat s duchovními pevnostmi, píše M. Klesnil, a zda vadí, když křesťan mluví sprostě, přemýšlí T. Dittrich. Mezi lidojedy vás zavede virtuální rozhovor se skotským misionářem J. G. Patonem. Nechybí ani příběhy čtenářů, knižní recenze (Mozaika víry Dana Drápala), kreslený vtip Pavla Bosmana, zprávy o církvi u nás i v zahraničí nebo oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
Autor: Bc. Jana Frantíková, DiS., pracuje jako klíčová sociální pracovnice v neziskové organizaci Rodinné centrum Routa, věnuje se péči o pěstounské rodiny. Je členkou KS Praha.
Foto: Imke Schulze, Pixabay Datum: 13. května 2024