Křesťan dnes

Jiří Dohnal: Překvapení na svatbě Beránkově

 


Před časem se mi stala taková nemilá věc. Byl jsem pozván na slavnostní otevření nového sboru EPC v Poreči.  Měl jsem ten den dost nabitý program a jak se říká, lítal jsem jak hadr na holi. Byl jsem s manželkou na návštěvě u našich nevěřících přátel a počítal jsem, že se z tého schůzky ještě stavím domů a převléknu se do vhodnějšího oblečení. Nicméně schůzka se protáhla a já byl před volbou, buď se jet domů převléct a pak přijet pozdě, nebo jet rovnou, přijet na čas, ale v kraťasech a tričku.

Po poradě s Kačenkou jsem jel rovnou do Poreče. Přijel jsem sice včas, ale po celou dobu bohoslužby jsem se ošíval, jako bych seděl nahý v trní. Byl to tam samý oblek, kravata a naleštěné boty.  EPC není nijak upjatá a šrobená denominace, nemáme „předpisy” v čem mají pastoři chodit a většinou se nikdo nepohorší nad civilnějším oděvem. Přesto jsem se cítil jako černá ovce.

 

A přitom jsem si vzpomněl na tyto texty Písma:

Lk 14:7-11

Pozvaným, když pozoroval, jak si vybírají přední místa, pověděl podobenství: „Když by tě někdo pozval na svatební hostinu, neuléhej na přední místo, aby snad nebyl pozván někdo vzácnější než ty. Když pak přijde ten, kdo tebe i jeho pozval, a řekne ti: `Dej tomuto své místo´, potom s hanbou zaujmeš poslední místo. Ale když jsi pozván, jdi a ulehni na poslední místo, aby ti ten, který tě pozval, až přijde, řekl: `Příteli, postup dopředu.´ Pak budeš poctěn před všemi tvými spolustolujícími. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Mt 25:11-12  Později přišly i ostatní panny a říkaly: `Pane, pane, otevři nám!´ Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´

Mt 7:22-23  Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevyháněli démony a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy jim vyznám: `Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti.´“

Mt 22:1, 11-14

A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích: „Království Nebes je podobné člověku králi, který vystrojil svatbu svému synu… I naplnila se svatební síň stolovníky. Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam člověka, který na sobě neměl svatební šat.  I řekl mu: `Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?´ A on oněměl. Tehdy řekl král služebníkům: `Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.´ Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných.“

Všechny tyto texty popisují tutéž událost – svatbu a překvapení. Z Ježíšových podobenství vyplývá, že na jeho svatbě čeká některé nemilé a jiné milé překvapení. Někteří najdou zavřené dveře. Ty dveře, které byly přece vždycky pořád otevřené! Jiní se budou odvolávat na své skutky a zázraky činěné ve jménu Ježíše, ale Ježíš se na ně bude dívat jako na cizí a vyžene je ven ze své přítomnosti se slovy, že je nezná. Přitom je ale zná natolik, aby o nich prohlásil, že jsou „činitelé nepravosti.“

Jiným se, jak se zdá, dokonce podaří dostat až na svatbu v nevhodném oblečení. A takové tam pak čeká šok. Oněmí ve chvíli, kdy je Ježíš osloví: „Příteli, jak jsi se sem dostal bez svatebního roucha?“ a pak je nechá spoutat a vyhodit do místa, které popisováno jako místo nejzašší temnoty, pláče a skřípotu zubů. Není pochyb, že jde o peklo.

Když přemýšlím o tomto nevhodně oblečeném člověku, nezdá se mi, že by byl tak drzý a vědomě přišel na svatbu nenáležitě oblečen. Spíš mu asi nedošlo, komu to vlastně jde na svatbu a co má na sobě. Proto ten šok. Tento druh lehkovážnosti a nedostatku sebereflekce mu zajistilo vstupenku do pekla. Tak závažné je v Božích očích to, jestli víme, komu jsme pozváni na svatbu a jsme si vědomi toho, co máme na sobě, co jsme si oblékli.

A jiní se na svatbě budou cpát na přední místa a Pán je pošle s hanbou do poslední řady. Ti vyhnáni sice nebudou, ale jistou míru nemilého překvapení zažijí. Jen si to představ. Přijdeš na svatbu svému dobrému příteli (vždyť na svatbu se zvou jen dobří přátelé). Všude plno lidí, hlasů, smíchu a hluku. Sál je vyzdobený a plný světel. Stoly se prohýbají jídlem a ty vidíš, že židle vedle tvého dobrého přítele je prázdná. Propleteš se davem k němu, srdečně se na něj usměješ a pozdravíš se s ním i s jeho nevěstou. Sedneš si automaticky na prázdnou židli po jeho levici, protože komu jinému toto čestné místo patří, než tobě – jeho nejlepšímu příteli. A ani sis nevšiml, že ženichovi povadl úsměv. V tu chvíli se ve dveřích objeví člověk, který ti je povědomý. Podobně jako ty, se rozhlíží po sále, než si sedne na volnou židli na opačném konci stolu, vzpomeneš si, kde jsi ho už viděl. Je to zahradník tvého přítele. Nepoznal jsi ho hned, protože na sobě neměl montérky, ale smoking. A najednou slyšíš, jak ti tvůj přítel říká: „Uvolni toto místo pro něj.“ Žádné citlivé: „Nezlob se, ale tohle místo je pro tohoto člověka, mohl by sis sednout jinam, prosím tě?,“ jen holá věta. Tak holá jako tvoje zviditelněná domýšlivost, tak holá, jako tvoje veřejné zostuzení a bolestivé pravda, že tvůj přítel považuje svého zahradníka za bližšího přítele než tebe, tak holá jako skutečnost, že jsi svému příteli nestál ani za to, aby ti sdělil, že si máš sednout jinam nějak taktně, aby si toho ostatní nevšimli, tak holá, jako fakt, že tvůj přítel kašle na tvůj image před lidmi.

 

 

Oči všech přítomných jsou upřeny na tebe a ty cítíš, jak rudneš. Pomalu se zvedáš ze židle, pokoušíš se o ležérní úsměv, ale tvář se ti zkroutila v nervózní škleb. Po zádech ti stéká studený pot a celý sál ztichl a sledoval tvůj vrávoravý krok. Než jsi došel k místu jež ti náleželo, přáls sis, aby ses probudil doma v posteli hrůzou celý zpocený… Ale to se nestalo. Nespal jsi. Byl jsi bdělý a při vědomí jak nikdy v životě.

A pak budou mnozí překvapení mile. Budou to ti, kteří sedávali v posledních řadách, neohýbali své hřbety proto, že ohnutým hřbetům se v církvi tleská, ale prostě proto, že chtěli JEN sloužit Pánu a jeho Nevěstě. Budou to ti, kteří nesledovali své vlastní cíle pod rouškou zbožnosti; nedělali jen to co je výhodné pro ně. Jednoduše, budou to ti, kteří se ponižovali. Ti uslyší od svého Pána: „…posedni blíže“  a „…dobře, služebníku věrný a dobrý, vejdi v radost svého Pána…“ a budou mile překvapeni. A já dám všechno za to, abych tuto větu uslyšel z úst svého Pána. Nic na světě nemá takovou cenu, jako tato jediná věta.

 

Autor: Jiří Dohnal
Foto: Flickr

Exit mobile version