Když byl minulou sobotu Miloš Zeman znovu zvolen českým prezidentem, vyhrkly mi do očí slzy – a nebyly to slzy radosti. Samotného mě překvapilo, jak moc se mě ta věc dotýká. Sevřel mě mrazivý pocit beznaděje. Politika není mou vášní; králové přicházejí a odcházejí a často je pro klid mysli lepší držet se v myšlenkách více při zemi – blíž světu nás obyčejných smrtelníků – a dál od mocných a důležitých lidí jako je Zeman, jejichž svět je „plný hluku a hřmotu“, který ale, jak výstižně poznamenal Shakespeare, ve skutečnosti „neznamená nic“.
Bohužel to ale přeci jen něco znamená. Znamená to, že moje druhá vlast, země, kterou jsem si zamiloval a věnoval jí sedmadvacet let svého života – země, ve které žiji jako „uprchlík“ – je obluzená a xenofobní. Znamená to, že staří a nevzdělaní lidé jsou (zdá se) připraveni obětovat budoucnost svých dětí a vnoučat, když znovu zvolí opilého, pro-putinovského, postkomunistického populistu, který ve skutečnosti nepředvedl žádnou skutečnou lásku ke své vlasti nebo k lidem, které údajně reprezentuje.
Ano, samozřejmě, že Zeman v určitém smyslu reprezentuje většinu svých spoluobčanů – přibližně 51% z nich. Ale je to opravdu tak? Podařilo se mu nalhat lidem, že jedině on může zadržet vlnu muslimských imigrantů, kteří by „poskvrnili“ české země svou cizí vírou a rasou. Jeho vítězství stojí na klamu a lži (včetně očerňování jeho protikandidáta pomluvami o pedofilii). Nemám to za zlé oněm starším voličům, které Zeman strhl k volbě tím, že v nich rozdmýchal strach. Mám to za zlé jemu. Ti, kdo chtějí stát v čele druhých, nesou nejvyšší morální odpovědnost za své činy a za svá slova. Zeman prokázal nade vši pochybnost, že mu takový charakter a morální síla chybí. Pro svůj vlastní zisk a uspokojení je ochoten manipulovat celým národem. Češi teď budou svým sousedům zase jednou pro smích a smutnou pravdou je, že právě izolace od ostatních může naši bezpečnostní situaci jedině zhoršit, rozhodně ne zlepšit.
Možná si říkáte, že to trochu přeháním, že jsem k Zemanovi příliš kritický nebo že zjednodušuji složité politické a společenské procesy, já ale tuto svou kritiku zakládám na tom, co on sám říká a jak žije na veřejnosti. Proto bych se rád podělil o pár myšlenek k tomu, jak můžeme na takové veřejné jednání reagovat.
Vždycky tu byli a budou lidé, kteří nevolí moudře, a vždycky tu budou lidé, kteří chtějí vládnout nad druhými (a často jsou to právě ti, kdo se k tomu nejméně hodí a jsou k tomu nejhůře vybaveni). To vše by nás nemělo překvapovat. Starost mi ale dělá mnohem zásadnější problém: eroze pravdy a morálky ve jménu křesťanství. Nikde se to neprojevuje ostřeji než v rostoucím proudu křesťanského náboženského fundamentalismu, který se stará o svou moc a vliv, spíše než o pravdu a pokoru – nebo o Krista. Ukazuje se, že v České republice i v Trumpově Americe (a jistě i mnohde jinde) křesťané – často na popud svých duchovních vedoucích – volí morálně prohnilé politiky jen proto, že řekli něco hezkého o Izraeli nebo jsou tzv. „pro život“ (a zároveň pro střelné zbraně) anebo občas utrousí nějaké jiné klišé jako úlitbu těmto fundamentalistickým voličům. Ti jsou ochotni věřit, že taková prohlášení převáží všechnu nemorálnost na druhé misce vah. Jsou ochotni zavřít oči, když někdo lže, když osahává ženy, opíjí se, rozdmychává nenávist k uprchlíkům, kouří jak fabrika, podporuje násilí, šíří pomluvy, uráží spojence atd., jen když je „proizraelský“ nebo něco takového. Nejde o nic jiného než o výprodej základních pravd křesťanství. Vždyť ani Bůh není v Bibli vždycky „proizraelský“. Na jednom místě například o Izraeli říká: „Přestaňte přinášet marné oběti; ta vaše zlá shromáždění nesnáším!“ (Jinými slovy: „Vaše pokrytecké náboženství se mi hnusí!“) A pokračuje dál:
„Proto když ke mně vzpínáte ruce,
zakrývám si oči před vámi;
když své modlitby hromadíte,
neslyším.
Ruce máte celé od krve…” (Izaiáš 1:13–15)
Reklama
Jedním z důsledků takovéto svévolné slepoty a naivity mezi dnešními údajnými následovníky Krista je rostoucí odcizení od Krista. Když ti, kdo nepatří do „tábora víry“ vidí, jak křesťané podporují nemorální politiky, mohou si z toho udělat jen jediný závěr: křesťanům záleží více na moci než na etických hodnotách. Jinými slovy: křesťany nezajímá pravda a spravedlnost jako taková; jediné, co je zajímá, je vliv na světské záležitosti – za jakoukoli morální cenu. Problém je v tom, že takový „křesťanský“ vliv – vlastně pokus o nastolení „křesťanského státu“, kde by menšina věřících mohla diktovat své přesvědčení a hodnoty nevěřící většině – má za následek morální rozvrat křesťanství obdobný tomu, jak fundamentalismus rozvrátil islám. Nejhorší na tom je, že jde o špinění Božího jména. Vypadá to pak, že Bůh klidně může používat nemorální zlo, aby dosáhl svých cílů. Že ho nijak nezajímá etické jednání těch, kdo tvrdí, že ho uctívají. Copak přesně o této falši nemluví Izaiáš?
Každý křesťanský hlas na podporu Zemana či Trumpa, každé oko přivřené nad morální zkažeností, každá pomatenost stojící na pomýlené „teologii Izraele“, každá lež vydávaná za pravdu, každé uprchlické dítě umírající bez naděje, každá „svatá válka“ vyhlašovaná ve jménu Krista – to vše je výsměchem Kristu, který raději zemřel na kříži, než aby se poddal amorálnosti. To vše vytváří další překážky pro to, aby v srdcích lidí kolem nás mohla vzklíčit víra. To vše je potupou Toho, který zemřel, abychom mohli žít ve spravedlnosti. Kvůli tomu všemu je dnes čím dál těžší hlásit se ke křesťanství a mluvit o Kristu. Kvůli tomu všemu se dnes stydím nazývat se křesťanem.
Mohl bych to všechno přejít. Už jsem starší člověk. Mohl bych být zticha a nedělat vlny, konec konců už tady stejně dlouho nebudu. Tohle ale píšu kvůli svým dětem a vnoučatům. Chci, aby věděly, že Bůh je zdroj světla, a ne špíny. Chci, aby věděly, že v Bohu není žádná tma. Mám v této zemi také mnoho duchovních dětí a vnoučat – píšu to i kvůli nim. Třeba kvůli té mladé dívce, která se rozplakala, když zjistila, že bude muset ve škole dalších pět let sedět pod Zemanovým portrétem – zčásti i díky křesťanům.
Je na čase, abychom se my, obyčejní věřící, kteří chtějí následovat Krista v pravdě, pokoji a spravedlnosti, jasně postavili nehoráznostem, které se dnes šíří v Kristově jménu.
Autor: John de Jong Foto: zemanmilos.cz
John de Jong je anglikánský teolog, spisovatel a hudebník žijící v Praze. V ČR je ze známý jako autor řady duchovních písní, např. „Jdu s důvěrou“ a jako zakladatel AMM, neziskové organizace zaměřující se na propojení křesťanské spirituality a světa umění. V posledních letech spolupracoval mj. s Danielem Kyzlinkem jako autor libreta k orchestrální skladbě „Sanctus – Rocková mše“. Vystudoval fyziku a filosofii a nedávno dokončil doktorát z teologie na King’s College v Londýně. Mezi jeho odborné zájmy patří dějiny a psychologie náboženství, vztah romantismu a protestantismu v 19. století a obecně vztah náboženství a kultury. S manželkou Yelly mají tři děti a tři vnoučata; jedno z nich je české národnosti a žije (se svými rodiči) poblíž Ostravy. Více informací o Johnovi najdete na www.johndejong.info