V loňském roce se ve slovním duelu střetly dvě významné osobnosti politicko-kulturní scény: Slavoj Žižek a Jordan Peterson – zjednodušeně řečeno – jeden levičák a jeden pravičák. Nebo jeden individualista a jeden kolektivista, popřípadě jeden moralista a jeden šoumen? O jejich střetnutí pak vyšly články v různých internetových denících, ať pravicově či levicově zaměřených. Namátkou například zde a zde:
Texty se zabývají jak tématy onoho mediálního dialogu či duelu, tak stylem vystupování obou mužů. Svým způsobem se prý oba, přes všechny protikladné názory, na mnoha věcech shodli. Oba jsou proti politické korektnosti, oba kritizují ideologii LGBT+ a oba se proto cítí jako oběti levicových liberálů, kteří na ně útočí. To, že Žižek sám sebe nepovažuje za liberála, neznamená, že by se považoval za konzervativce. Daleko raději by působil dojmem radikála. Proto ty jeho časté provokace (jako například „sejdeme se v pekle nebo v komunismu“).
Hlasů ozývajících se proti kulturnímu liberalismu si v poslední době se zájmem všímá i filosof Václav Bělohradský. Vnímá to tak, že levicový liberalismus se historicky rozmělnil a levice se ocitá na křižovatce dějin. Levice se kamsi posunula, naznačuje Bělohradský. Už není tou politickou sílou, který stála na straně pracujících a nemajetných, jejichž postavení ve společnosti se snažila zlepšit. Její místo teď zaujala „campusová levice“ americké „zlaté mládeže“, která není vychovaná historickou odpovědností vůči společnosti. Je to levice salonní. Tato levice se z Ameriky „úspěšně“ šíří do Evropy a stává se fanatickou sektou, která neusiluje o společenský konsensus. (https://denikreferendum.cz/clanek/30862-vyluxovany-levicovy-diskurz-ne-levicovy-liberalismus ) Přitom podle Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci, již vykonává prostřednictvím volených orgánů. Jestliže je však společnost rozdělená v takové míře, jako je dnes, jak může Ústava vycházet z vůle lidu? Toto je velmi závažná věc! V.B. tvrdí, že každé lidské společenství vyžaduje minimálně společnou řeč a sdílený horizont očekávání.
Odkazovaný článek zmiňuje Žižeka jen okrajově. Text vznikl vlastně jako reakce na kritickou reakci vůči eseji V.B., která vyšla v Právu pod názvem „Konzervativní socialismus?“ V ní si autor všímá publikace Jeana-Claude Michéy Tajnosti levice, která na současné levicové scéně vzbudila mnoho kontroverzních postojů právě pro svou kritiku levicového liberalismu. Možná by bylo zajímavější srovnávat s Petersonem nikoliv Žižeka, nýbrž Michéu. Podle Michéy, kritizujícího liberální přístup „no limit“, bude liberál, který si nestanoví vůbec žádné hranice, nakonec „jíst své vlastní děti“. Protože všechno přece musí být dovoleno.
Jean-Claude Michéa je bývalý komunista, syn někdejšího francouzského komunistického novináře a odbojáře Abela Michéy. J.-C. Michéa vystoupil z komunistické strany v polovině sedmdesátých let, zklamán sovětskou politikou. Původně pracoval jako středoškolský profesor, v současné době je v penzi a žije na venkově, kde se zabývá ekologickým farmařením. Spolu se svou manželkou se snaží o samozásobování. Vše, co snědí, si hledí sami vyprodukovat. Michéa se nikdy nesnažil najít cestu do pařížského politicko-kulturního prostředí, sází spíš na kontakty s obyčejnými lidmi, a doufá v jejich spolupráci i v obnovu venkovských společenství.
Příznivci „konzervativního socialismu“ odmítají moderní pokrok a místo něj volí v jistém smyslu návrat. Pokrok prý směřuje proti lidskosti. Chtěli by oživit starou společnost návratem k místním samosprávám, komunitám, družstvům (která nejsou komunistickým vynálezem) a přivodit tak „milión poklidných revolucí proti kapitalistickému megastroji“, který vede planetu do zkázy. Už před sto lety prý byla vynalezena žárovka, jejíž životnost přesahuje délku lidského života. Nikdo však nemá zájem takové žárovky vyrábět, protože by na tom nic nevydělal. A tak se dává přednost plánovanému zastarávání zboží a výchově k umělým potřebám. Lidé jsou reklamou záměrně vedeni k tomu, aby toužili po stále novém a novém zboží.
Jako obranu proti tomuto destruktivnímu směřování kapitalismu vyzvedává Michéa tradice a obyčejnou slušnost, schopnost se navzájem domluvit. Michéa v knize vzpomíná staré společnosti, které fungovaly bez peněz, jen na základě „cti a daru“. Tvrdí například, že středověk neznal absolutní vlastnictví. Že bylo možno pást dobytek na společných pastvinách a ke konci sklizně i na soukromých, ať patřily komukoliv. Teprve s rozvojem kapitalismu a liberální ekonomie se začala pole ohrazovat a vlastnictví se absolutizovalo, což se bralo jako svoboda majitelů. Při čtení těch řádků mě napadlo, že podobně se v Bibli mluví například o právu chudých paběrkovat na polích těch bohatších. Bohatí a chudí se zkrátka vždycky nějak porovnali, aby společnost jakžtakž fungovala. V případě, že ne – tedy když bohatí začali chudé příliš utiskovat – přicházely pravidelně na řadu sociální bouře a s nimi špatné časy.
Michéa varuje před přílišným zasahováním státu do mezilidských vztahů. Ukazuje, co by mohlo nastat, jakmile „abstraktní logika liberálního práva začne pohlcovat všechny oblasti ne-práva“. Jinými slovy, kdyby zákony chtěly zcela nahradit oblast přirozených vztahů. Jak by asi vypadalo, kdyby rodiče vychovávali děti nikoliv ze srdce – protože je mají rádi, nýbrž proto, že na to mají děti zákonný nárok? Kdyby se lidé žijící v manželství důsledně řídili právy a povinnostmi, jaké jim ukládá zákon? Co by to byl za svět? Tady vlastně sdílí s křesťany společné obavy ze zasahování státu do soukromí.
Michéa ironizuje pokusy kulturního liberalismu zavést „úplnou rovnost“ a práva „všech na všechno“ jako nerealistické (i nemarxistické), nejen kvůli tradičním rolím a zvyklostem, ale protože v každé společnosti se uplatňuje princip zásluhovosti.
Zesměšňuje například nedávný pokus švédského socialisty o prosazení jistého způsobu vykonávání potřeby na veřejných městských toaletách https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/hezky-napad-ze-svedska-muzi-mocte-vsede.A130525_222403_pozice_128061 Ukazuje také, jak si liberální diskurs vzájemně protiřečí: Na jedné straně je snaha mužům něco nařizovat (přičemž se chtě nechtě berou v potaz anatomické detaily) a na druhé straně je zde genderová teorie, která tvrdí, že neexistuje nic, na základě čeho by mohl být definován „muž“.
Tento článek jsem napsala, protože někteří křesťané hledají obranu proti kulturnímu liberalismu u Jordana Petersona. Naposledy David Floryk. Jordan Peterson však není křesťan, ačkoliv prý bere náboženství vážně, nýbrž vychází z Nietzscheovy filosofie. Ani Jean-Claude Michéa není křesťan. Je ateista.
Peterson údajně hájí morální hodnoty muže – jedince, který má s nápravou začít u sebe, má přijmout realitu, odpovědnost za sebe, za rodinu a stát. Michéa také volá k přijetí odpovědnosti, ale hájí spíš kolektivní morální hodnoty ve stále individualističtější a liberálnější společnosti. Člověk podle něj není individuum, ale součást společnosti a společenství. Podle toho se má chovat. Člověk má spolupracovat s druhými.
Nemyslím si, že má být Peterson dáván za vzor křesťanům, nemyslím si to ani o Žižekovi nebo o Michéovi. Spíš chci poukázat na to, že i levice může mít jinou než liberální tvář, a když už se o inspiraci obracíme k nekřesťanům, kteří volají po odpovědnosti, proč ne taky k Michéovi?
Ondřej Slačálek v A2larmu píše, že už neexistuje žádné autentické „společenství“, k němuž se lze podle Michéova návodu vrátit. Lidé už jsou individualizovaní a nedá prý se s tím nic dělat. Nevím, co myslí tou autentičností, ale na venkově jistá neformální spolupráce trvá, i když v menší míře než kdysi. Sousedé si stále ještě navzájem směňují produkty (například vejce, ovoce, zeleninu), ať už za peníze nebo „jen tak“. Pokud by nastala nějaká komplikovaná ekonomická situace, spolupráce by se patrně znovu prohloubila. Představa, že by formy spolupráce mohly být řízeny „shora“, je podle mého názoru zcestná. Ale Michéa nic takového na mysli neměl.
Pokud však měl Michéa, když psal o místních samosprávách, komunitách a družstvech, na mysli něco jako kibucy, pak je to myšlenka, která by mohla být inspirativní právě pro křesťany. Neměli původní křesťané podle Skutků „všechno společné“? A řeč může být také o jiných formách spolupráce. Proč si vlastně nebrat příklad z podobenství o nepoctivém správci (Lk 16)? Vždyť „synové světla“ by měli být prozíravější (a vůči sobě navzájem vstřícnější), než „synové světa“.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 13. března 2020 Foto: Wikimedia Commons – Jordan Peterson