Křesťan dnes

Lukáš Targosz v sérii Spiritualita: Průsvitná opona

Minule jsme mluvili o vnitřní vložené touze po věčnosti, a o napětí víru redukovat v etický program nebo morální seznam na jedné straně, nebo o ovládání nadpřirozeného světa k duchovním zážitkům (což je definice lidové magie) na druhé straně. Ona touha po věčnosti nás ovšem vede k modlitbám za Boží vůli na zemi, aby byla stejná jako je v nebi. Jsme tedy přímo nabádání, abychom toužili vidět kus nebe na zemi. Co to ale znamená? Jak si to můžeme představit? Jak a kdy tedy můžeme zažít tuto nadpřirozenou dimenzi spirituality? Jsem rád, že se ptáš a doufám, že tě moje odpověď bude motivovat, protože nebeské království je ti na dosah.

Nejprve ovšem musíme pochopit, co nebe vlastně je. Většina lidí mluví o nebi, jako nějaké místě někde ve vesmíru. Podle mě to není nejlepší obraz. Nebe nechápu jako místo, kam lidi jdou, ale mnohem více jako jinou dimenzi časoprostoru, který je velmi blízko, i když je nám dnes neviditelný. Až se Ježíš vrátí (nebo se zjeví z nebe, jak také popisuje Pavel jeho příchod), aby soudil svět a posléze jej smířil se sebou, tato neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Proto autoři Bible popisují toto budoucí místo jako věčné spojení nebe se zemí, jako dokonale novou zemi a nové nebe. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nebe je tedy mezi námi, ale my ho nevidíme ani necítíme, protože je schované za oponou. Nicméně, Ježíš nám do tohoto nebeského království dává nahlédnout a ukotvuje tam naší naději.

Židé věřili, že v nejsvětější svatyni, kam mohl vstoupit velekněz jednou za rok, se nebe se zemí protnulo a proto tam žil – přebýval – Bůh. Skrze Ježíšovu oběť se však symbolicky roztrhla opona, která toto místo oddělovala, protože nyní Bůh žije ve svém lidu, který se tak stává chrámem (jeho přítomností ve světě), a velvyslanectvím (jeho mocí a autoritou ve světě). Proto jsou Ježíšovi následovníci v listech Nového Zákona povzbuzováni svou nebeskou identitou a autoritou, přestože žijí na této pozemské straně věčnosti. Žijeme tedy za oponou. Tato opona mezi dimenzemi jednoho dne padne, ale zatím tady stále je.

Teď se dostáváme k tomu opravdu důležitému. Tato opona se někdy stává průsvitnou (jakoby přes obal). Někdy se zdá, že se cítíme více v Boží přítomnosti než jindy, i když víme, že Bůh je s námi stále stejně. Někdy se zdá, jako bychom zažívali zvláštní chvíle navštívení, i když víme, že Boží Duch žije v nás. To, co doopravdy zažíváme, je průsvitná opona, kdy se stává jakoby z plastu – stále ne úplně průzračná, ale jde vidět velký kus reality za ní. Proto apoštol Pavel píše, že poznáváme Boha na tomto světě částečně a jakoby v mlze, ale jednoho dne ho spatříme tváří v tvář (bez opony). Když se obracíme ke Kristu, tato opona slábne a stává se natolik průsvitnou, že zažíváme dotek nebe. Okamžiky slávy jsou momenty, kdy nebeské království přichází na zem, včetně zázraků, jako záblesků budoucího světa. Zázraky nejsou nápravou tohoto zhrouceného světa, jsou záblesky budoucího světa a reality nebeského království, které se jednou prolne se zemí. Cílem křesťanské spirituality není lepší život v rovnováze. Cílem křesťanské spirituality je zažít průsvitnou oponu, zakoušet záblesky budoucího světa, kde Ježíš vládne, a tento svět odrážet do našeho pozemského světa.

Přesně, jak napsal apoštol Pavel v 2. Korintským 3:13-18 Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí. Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě. Ti z nás, kdo vidíme Boží slávu, odrážíme tuto jeho slávu do našeho světa. To je opravdové křesťanství! Je to úplně něco jiného, než se snažit vytvořit morální pravidla k životu – když totiž odrážíme Boží slávu (a jsme tedy plni Ducha), nechceme ani hřešit nebo konat „žádosti těla“. Cílem je tedy se přiblížit k Bohu, ne se více snažit. Průsvitná opona totiž odpovídá na touhu po věčnosti, kterou Bůh vložit do našeho srdce.

Otázka – velmi důležitá a zcela očekávaná otázka – ale zní: Kdy se opona stává průsvitnou? To je na tom to nejlepší – je to na nás! Opona se stává průsvitnou, když se přiblížíme k Bohu skrze modlitbu, uctívání, krásu, skrze utrpení pro Ježíše, díky službě chudým, studium Bible, a skrze přemáhání zla dobrem. Pokaždé, když děláme tyto věci, přibližujeme se k Bohu, a opona, která nás dočasně od plné reality věčnosti odděluje, se stává průsvitnější, což má za následek více Boží slávy. To vysvětluje, proč cítíme Boha na shromáždění, kam přicházíme s očekáváním; proč prožíváme Boha více při službě na misii; proč cítíme jeho blízkost když vidíme umění zachycující krásu stvoření a moudrost Stvořitele; proč zažíváme jeho blízkost při osobním ztišení; nebo při aktivní víře. To také vysvětluje, proč křesťané, kteří trpěli pro Krista, měli až skoro neuvěřitelný klid. Jen si vzpomeňte na Štěpána, prvního mučedníka církve, který byl pro víru v Ježíše kamenován a krátce před svou smrtí vzhlédl a uviděl Boha a Ježíše, který po Boží pravici povstal, aby mu vzdal čest. Jak to, že je Štěpán viděl? Jak to že jeho tvář zářila jako tvář anděla? Opona se stala natolik průsvitnou, že nejen viděl realitu za ní, ale ta sláva se přímo odrazila na jeho obličeji. Okolostojící otevřené nebe neviděli, ale viděli odraženou slávu ve Štěpánově obličeji. Mladý farizeus Saul to viděl, byl tím usvědčován a tento zážitek později hrál formativní součást jeho vlastního příběhu následování Krista – a proměnu v apoštola Pavla.

To ale také vysvětluje, proč necítíme Boha, když jej nehledáme, nebo jsme kritičtí, rozhádání, nebo reptáme, či se staráme jen o sebe. Děláme si to těžší. Zarmucujeme Ducha. Chápejte mě správně. Bůh tady s námi stále je – koneckonců to slíbil. Jeho přítomnost je hned vedle nás za tenkou oponou, ale vypadá skrytě, protože naše srdce se nepřibližuje k němu, ale spíš se k oponě obrací zády. Bůh s námi není „méně“, ale opona je neprostupná. Na našich konkrétních momentech přiblížení tedy záleží víc, než si myslíš. Aktivita je ovšem na naší straně, Bůh se k nám již natahuje skrze svého Ducha, který v nás působí volání: “Abba, Otče.” Modlitba, chvála, vytváření krásy, utrpení, misie, studium, konání dobra – chceš vidět svou spiritualitu vitální, protože opona bude průsvitnější? Na tvých krocích přiblížení záleží.

 

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: unsplash.com

Exit mobile version