Rozhodla jsem se letos přestat chodit do sboru. Trochu šokující prohlášení, zvlášť když jsem vyrůstala jako adventistka a jsem v současné době zaměstnankyní této církve. Ale rok 2017 byl pro mě rokem objevování a posunu a já si uvědomila, že chození do sboru nepomáhá mému duchovnímu, emocionálnímu, duševnímu ani fyzickému zdraví.
Toto zjištění se může přihodit i těm nejlepším z nás. V sobotu ráno sami sebe vyháníme z postele a mumláme si, jak rádi bychom ještě dospali. Ukážeme se ve sboru – možná ještě stihneme sobotní školu, pokud máme štěstí – posloucháme, zpíváme, přispějeme do sbírky a skloníme hlavu k modlitbě. Potřeseme pastorovou rukou, možná zůstaneme na jakýsi oběd a jdeme domů. A pak to všechno zopakujeme znovu za týden.
Reklama
Říká se, že opakování je matkou moudrosti, ale tu mou to drtilo. Spolu s břemenem očekávání, že se stanu novomanželkou pastora, byly dny, kdy bych plakala jenom z pomyšlení, že mám jít do sboru. Bylo to se mnou tak špatné, že jsem dokonce začala pochybovat o potřebnosti církve.
V procesu duševního hledání jsem narazila na citát od Charlese Swindolla, který mě utvrdil v rozhodnutí přestat chodit do sboru: „Může vás to šokovat, ale věřím, že skutečně nejdůležitějším rozhodnutím, které mohu učinit každý den, je moje volba postoje. Je důležitější než moje minulost, mé vzdělání, moje úspěchy či neúspěchy, co si o mně myslí nebo říkají jiní lidé, důležitější než má životní situace nebo postavení. Postoj je tím jediným, co podporuje nebo ochromuje můj vývoj. Sám zapaluje můj oheň nebo ničí moje naděje. Když jsou mé postoje správné, není pro mě žádná překážka příliš vysoká, žádný příkop příliš hluboký, žádný sen příliš nesplnitelný, žádná výzva příliš velká.“
Tohle změnilo vše. Víte, přestala jsem chodit do sboru a místo toho jsem začala být sborem (nebo se alespoň snažím).
Přestala jsem vidět sbor jako čtyři stěny a uvědomila jsem si, že jedinou zdí, na které záleží, byla ta, kterou jsem budovala kolem svého srdce. Odstranění této bariéry mi umožnilo být otevřenější, méně upjatá a více se soustředit na to, co je důležité. To je sbor.
Reklama
Začala jsem se starat, opravdu pečlivě, o spolu-členy sboru a jejich životy. Rána, při nichž jsem mívala pocit, že bych nejradši hodila na svůj budík ruční granát, jsou nyní taková, že mě doslova vytáhne z postele vědomí, že Bůh mě může ten den použít pro někoho jako požehnání. Není to snadné, zvláště ve dnech, kdy svou ošklivou hlavu vystrkuje úzkost. Ale víc než často je to právě v těchto dnech, kdy jsem na přijímací straně požehnání – laskavého slova od člena sboru, obejmutí od jednoho z dětí. To je sbor.
Přestala jsem obviňovat. Ukazovat svým prstem na vedení sboru. Místo konstatování „Měli by to dělat lépe“, ukážu prstem na sebe a zeptám se: „Jak bych to já mohla udělat lépe?“ To je sbor.
Změnila jsem jazyk ohledně schůzek mládeže. Tak často mluvíme o těch, kteří odcházejí, ale co o těch, kteří zůstávají? Ano, musíme rozpoznat, oslovit a získat ty, kteří odcházejí. Ale také musíme pochválit, povzbudit a dát za příklad ty, kteří zůstávají. Protože jsme tady a máme na to. Věříme v tuto církev a chceme ji vidět růst. To je sbor.
Rozhodnutí přestat chodit do sboru bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy udělala. Bez ohledu na to, zda jste mladí nebo starší, zvu vás, abyste se zamysleli nad svým postojem ke sboru. Položte sami sobě tvrdé otázky. Modlete se. Spojte se s vedoucími z vašeho sdružení – mívají skvělé nápady, jak na to stát se sborem. Někdy to není snadné, ale s malým přenastavením postoje a s upřímnou modlitbou můžeme žít v církvi tak, jak ji Bůh zamýšlel. Chodit do sboru vyžaduje úsilí, být sborem si žádá srdce. Zkuste to. Nebudete zklamáni.
Zdroj a foto: adialog.eu Přeloženo z Adventist Record (Austrálie)