Křesťan dnes

Michal Apetauer: Kamenujeme lidi pravdou, nebo k nim přicházíme jako Ježíš?

Jak jste prožil povolání ke službě v církvi?

Když se mě někdo zeptá, jak se ve mně to anebo to zlomilo, tak prostě nevím. Vnímám život jako proces, ve kterém je každý den jeden krok – někdy dopředu, občas i dozadu. Zlomy a „momenty“ moc nemívám. Pamatuju si ale moment, kdy jsem pochopil, že mám založit sbor. Pán Bůh mě na to vnitřně dlouho, dlouho připravoval. A pak jsem to najednou uviděl.

 

Kde a jak se to stalo?

Byl jsem zrovna v autě a jel jsem domů po dni, který jsem celý strávil se svým mentorem, který je z Austrálie a který je pro mě v posledních letech jedním z nejdůležitějších lidí. Přemýšlel jsem, co po mně Pán Bůh chce. Vedl jsem tehdy poměrně velkou mládež a myslel jsem si, že všechny věci, které mi Pán Bůh ukazoval a potvrzoval skrze různé lidi, se týkají mládeže. A najednou jsem pochopil, že se to netýká mládeže, ale že po mně Pán Bůh chce, abych v Brně založil další sbor. Zlomilo se to během několika sekund, najednou jsem jasně věděl, co mám dělat. Jako by spadla nějaká opona, kterou jsem měl před očima. To odstartovalo celý proces zakládání nového sboru.

 

S jakou vizí jste sbor zakládal?

Chtěl jsem, aby to byl sbor otevřený lidem z městské společnosti. Aby byl pro lidi, kteří navenek možná nevypadají, že potřebují pomoc nebo něco hledají. Ti totiž potřebují Boha stejně jako lidé, na kterých je to vidět na první pohled. Brno je specifické město, hodně studentské, kulturní, umělecké. Chtěli jsme vytvořit místo, kam tihle lidé budou moct přijít, místo bez přílišného důrazu na tradici a formu. Místo, které mezi nimi a Bohem bude bořit bariéry, bude srozumitelné, relevantní a zároveň postavené na zdravém biblickém základu.

 

Co si pod tím můžeme konkrétně představit? Odráží se vaše zacílení nějak v tom, co jako sbor veřejnosti nabízíte?

Jsme ještě celkem malý sbor a razíme zásadu dělat málo věcí, ale dobře. Myslím si, že se to určitě odráží v tom, jakým způsobem biblické pravdy a evangelium komunikujeme. Klíčový je pro nás respekt k lidem, k jejich životním příběhům, k tomu, čím si prošli a čemu věří. Prvoplánově lidem neříkáme, co mají v životě dělat, ale chceme jim nabídnout to, čemu věříme my, inspirovat je. Ukázat jim, že to, co říká Bůh, a to, kým je Ježíš, je aktuální i pro dnešní dobu a společnost. A respektovat, že rozhodnutí je čistě na nich.

Samozřejmě hodně používáme multimédia a současnou hudbu, ale to je jen forma, která vychází z toho, jak o tom přemýšlíme. Zaměřujeme se na to, aby lidé, kteří Boha neznají, k němu mohli přicházet. To je náš cíl. Nesloužíme sami sobě, ale snažíme se sloužit lidem ve městě.

 

Podle vás by tedy církev měla formu přizpůsobovat současným trendům?

Jednoznačně. Jsem přesvědčený o tom, že forma by se měla neustále měnit podle aktuálního kulturního kontextu. Poselství musí zůstat stejné, protože je Boží, neměnné, nejlepší, jaké může být, ale forma se musí měnit. Apoštol Pavel říká, že pro Řeky byl Řekem, a dokonce že lidem bez zákona byl jako bez zákona, byť jeho zákonem je Kristus. To je velmi radikální prohlášení na dobu, v jaké žil. Dodnes je pro nás tahle představa těžká – pro Čechy bychom měli být Čechy, pro město městskými lidmi, pro umělce umělci atd.

Pro mnohé církve a zejména lidi ze starší generace je ale forma a tradice důležitá…

To je ale naprosto v pořádku. Myslím si, že není potřeba, abychom si navzájem vždycky ve všem rozuměli a snažili se být stejní. Důležitější je, aby nám záleželo na tom stejném – na Božím království. Někdo do Božího království přijde raději v prostředí s tradicemi, proto je dobře, že je církev tak rozmanitá.

Naše společnost je dneska rozvrstvená, je v ní mnoho subkultur. Ani náš sbor není pro všechny. Žádná církev není pro všechny. Zasáhnout celou společnost se nikdy nemůže podařit jedné církvi. Myslím si, že mnohem důležitější je, abychom se navzájem respektovali, než abychom spolu vždycky souhlasili. Vzájemný respekt odráží i něco z Božího charakteru.

 

Mluvíte o tom, že církev by měla být pro lidi zvenku hlavně srozumitelná a lákavá. Nehrozí pak ale, že se zaměříte jenom na tu lákavou stránku evangelia, tedy na milost? Nevytrácí se důraz na pokání?

Mám za to, že pravda a milost se nevylučují. V Bibli se píše, že Ježíš byl ztělesněním plné milosti a plné pravdy. Jedno musí fungovat s druhým. Možná mám potřebu mluvit o milosti, protože jsme v církvi nahnutí spíše k té pravdě. Rád milost zdůrazňuju, protože s pravdou lidé, kteří jsou delší dobu v církvi, většinou až takový problém nemají.

Ježíš lidem většinou prokázal milost a teprve potom je konfrontoval s pravdou. A tak to většinou bývá i dnes – Boží dobrota nás dovede na místo, kde jsme konfrontováni s pravdou a jsme ochotní se měnit. Záleží, jestli chceme nejdřív lidi kamenovat pravdou a někam tam potom vsunout Boží milost, nebo jestli k lidem budeme přicházet jako Ježíš, který je nejprve miloval. Nádherně je to vidět na příběhu Zachea. Ježíš mu řekl: „Zachee, pojď dolů, dnes budu tvým hostem.“ A poté, co strávil čas s Ježíšem, Zacheus říká: „Všem, které jsem okradl, to čtyřnásobně vrátím.“ Ježíš s ním šel domů, strávil s ním čas a prokázal mu lásku. A výsledkem byl Zacheův změněný život. Myslím si, že tohle se jako církev potřebujeme učit.

 

**************************

autor: Lucie Vlasáková

foto: Marek Dušek

 

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v listopadovém čísle časopisu Život víry (2018/11). Hlavní téma čísla tentokrát zní „Můžu být mužem“. Co potřebuje syn od svého otce? Co může pro svého muže udělat manželka? Jak sloužit mužům v církvi? Co jsme zdědili po Adamovi a Abrahamovi? Na tyto otázky hledají odpovědi např. Dave Patty, David Novák nebo James Cecy.

Číslo dále přináší reportáž z Konference ohně v Budapešti, komentář k 80. výročí Křišťálové noci, vzpomínku na Pavla Smetanu, rozhovor s Jakubem a Dagmar Güttnerovými nebo virtuální historický rozhovor s Lukášem Pražským. Také příběh čtenářky, zprávy a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Více informací najdete na www.zivotviry.cz.

Exit mobile version