Křesťan dnes

Můj dvojaký svět

„Jsem mladá žena mezi 20. a 30. rokem života. Křesťankou jsem už několik let. Patřím do církevního společenství, kde pravidelně navštěvuji bohoslužby i doprovodné akce. A nejen navštěvuji, mám totiž hodně oblastí služby. V neděli vedu chvály, přes týden mám občas zamyšlení na mládeži, a také se scházím se skupinkou nově obrácených holek, v létě jezdím jako vedoucí na křesťanské tábory. Práce s mladými mě baví. Naplňuje mě zejména to, když můžu naslouchat a pomáhat někomu, kdo pochází z rozvrácené rodiny a má za sebou různá traumata. Snažím se být milá, laskavá, zodpovědná, bezkonfliktní. Když mě někdo o něco požádá, nikdy neřeknu ne. Lidi mi říkají, že jsem „sluníčko“ – možná proto, že se často usmívám.

Občas mívám záchvaty paniky. Nemůžu dýchat, klepu se, cítím strašný tlak na hrudi, hučí mi v hlavě. Hrozně se u toho bojím, že umřu. Nakonec to vždycky nějak přejde, ale pak zase nastane problém v něčem jiném. Třeba že večer nemůžu usnout nebo se v noci často budím. Občas se mi zdají děsivé sny. Bez ohledu na ně ale každé ráno řeším stejný problém: nechce se mi vstát z postele. Nevím, proč bych vůbec měla. Jaký to má smysl? Je ve mně velké prázdno… Když už je toho na mě moc, řežu se. Zalezu si do koupelny a žiletkou projíždím ruce nebo nohy. Uklidňuje mě pohled na vlastní krev. Bolest, kterou cítím, najednou odplavuje ty nesnesitelné psychické tlaky. Dostavuje se pocit, že aspoň něco mám pod kontrolou. Umyju se a pak můžu zase vyjít ven, mezi lidi. S úsměvem.“

Podobně vypadá realita mnoha mladých lidí (ne nutně žen) v našich církevních společenstvích. Žijí v dvojakém světě – jeden jeho obraz je vystaven lidem kolem, druhý přísně střežen v soukromí. To, co tak radikálně rozděluje uvedené způsoby fungování, jsou hluboké vnitřní konflikty a rozpory. Na jedné straně stojí to, co daná osoba chce, po čem touží a co potřebuje. Na straně opačné se nacházejí vnitřní přesvědčení o tom, co vyžadují a co ocení druzí, co je správné, co se má a co se nesmí.

Tento člověk touží po přijetí, bezpečí, blízkosti, lásce, vztahu. Potřebuje být respektován takový, jaký je – i když je smutný a odmítá se vyrovnat se ztrátou, i když pláče nebo se vzteká, i když má jiný názor. Přeje si pochopení, pofoukání ran. Chce mluvit o tom, co zažívá. Rád by někdy odpočíval od jiných lidí, udělal si radost (třeba i něčím nepotřebným), čas pro sebe. Druzí ale podle něj vyžadují, aby byl silný a odolný. Aby se z traumat rychle oklepal a příliš se jimi nezabýval. Aby (nad sebou) nenaříkal a nebrečel. Aby se nerozčiloval. Aby se sebou a svými emocemi vůbec nezabýval, protože to je projev hříšné sebestřednosti. Aby byl praktický, racionální. Aby byl vždy a všude k dispozici a sloužil druhým bez ohledu na to, jak se cítí.

Tomuto rozporu dodává onu radikálnost zoufalý strach z odsouzení, odmítnutí, ztráty lásky a vztahu. Mnoho z těchto lidí má zkušenost s rodičem, který nebyl schopen dostatečně vnímat či dát prostor emocím a potřebám svého dítěte, které byly odlišné od těch jeho. Nějakým (i neverbálním) způsobem dával najevo, že správné je žít podle jeho představ. Jiné projevy hodnotil negativně a „trestal“ mlčením, pláčem, ponižováním, dočasným odchodem. Dítě se tak v zájmu udržení blízkosti s rodičem naučilo být citlivé na přání druhého a chovat se podle nich, ta svoje potlačovat a myslet si o nich, že jsou v zásadě špatná. A vzorec – když se nebudu chovat tak, jak chce druhý, ztratím ho – byl na světě.

Smířit dva popsané světy existence a udělat z nich jeden konzistentní je dlouhá, nelehká a často bolestná cesta – i proto, že výše popsané rozporuplné pocity jsou většinou nevědomé. V každém případě jakékoliv sebepoškozování vyžaduje psychiatrickou péči – antidepresiva nebo léky proti úzkosti pomohou zvládat extrémní zátěžové situace, zmírní negativní vnímání sebe a světa, pomohou s nespavostí apod. Vedle farmakologické léčby je pro trvalejší zlepšení psychického stavu podstatné svému příběhu a své vnitřní dynamice porozumět, a k tomu vede (v těchto případech často dlouhodobá) psychoterapie. A vzhledem k tomu, že se v této mé úvaze jedná o křesťany, a uvedené konflikty a zkušenosti s rodiči ovlivňují i vnímání Boha a prožívání víry, je do třetice potřebná také intenzivní pastorační péče. Možnost v přijímajícím a bezpečném vztahu s duchovním otevřeně mluvit o svém vztahu k Bohu, o představách o něm. Dostat pomoc a inspiraci v tom, jak se Bohu přiblížit, jak s ním komunikovat, nebo jak zdravě přistupovat ke své službě v církvi.

Nabízí se také otázka, jak můžeme pomoci my spoluvěřící, když o podobných problémech často ani netušíme. Možná tím, že se budeme zajímat i o lidi, kteří naši pozornost na první pohled nepotřebují. Že se druhých budeme častěji ptát na to, jak vidí svět, jaké mají názory, co prožívají – a že se budeme snažit tomu více porozumět, než to hodnotit a nabízet rychlá řešení. Že lidi, kteří slouží hodně, budeme povzbuzovat k tomu, aby dostatečně odpočívali. Že tam, kde je to na místě, budeme schopni si vzájemně poděkovat nebo se omluvit. Že mezi sebou budeme více stát o autentičnost, než o milé úsměvy za každých okolností. A že se v té opravdovosti budeme snažit jít příkladem.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Viera Kliszová – psycholožka a terapeutka, psychologicke-poradenstvi.com Ilustrační foto: unsplash.com

Exit mobile version