Právě sedím v autobusu a projíždím svou zemí. Jeho kola mě vezou z krásné Prahy až do města kdesi v pohraničních horách. Jezdím tuto trasu často. Tedy ne každý týden, ale aspoň jednou za tři měsíce. Vše jde jako obvykle, krátká zastávka v jednom z měst na cestě a potom už opět výhled na sluncem zalité pole, kam člověk dohlédne.
Dvě staré a elegantní paní na sedadlech přede mnou si povídají, myslím že se předtím neznaly, a přes uličku ještě před chvílí spal syn na rameni své matky. Sluncem zalitá krajina brzkého února občas skrývá kupičky sněhu, ale někde je zelená tráva. Jako kdyby mělo jaro brzy přijít. Západ slunce je tu krásná záležitost. Dívám se z okna a obdivuji svojí zemi. Zemi, kterou nám Hospodin dal do dědictví abychom se o ní starali. Vždycky jsem ji miloval, i když jsem procestoval přes třicet zemí na čtyřech kontinentech, Afrika, Asie, Amerika, Evropa… Tady bylo vždycky doma. Dívám se z okna a snažím se to znovu prožít, znovu prožít to, že tohle je země, odkud vzešla moje rodina a už stovky let tu žije, stará se o pole, zúrodňuje zemi…
Moje maminka přednášela na vysoké škole a táta tu vybudoval aspoň část Boží církve. Tohle je země, kterou moji předkové vždy udržovali, milovali a pro ni se vydávali. A přesto mi to tentokrát nejde tak dobře. Nejde mi tak dobře prožít ten pocit sounáležitosti, jaký normálně zažívám. Věřím, že až se přiblížím horám, bude to lepší, ale přesto. Nemůžu se s tím smířit. Nechápu, jak to že můj národ, tak dlouho toužící po nezávislosti a bojující za svobodu může teď jednat tak krátkozrace a pomýleně. Zhruba 51,2% občanů této země si radši zvolila za prezidenta nemocného alkoholika než mezinárodně uznávaného profesora. Třetina volících v této zemi si zvolila muže, jenž byl v době voleb trestně stíhán.
Dívám se na svou zemi a říkám si, jak je to možné, proč, jak to že můj krásný a silný národ si volí takto krátkozrace. Nepředpokládám, že by všichni byli hloupí nebo zlí lidé, jak se někteří možná domnívají. Viním z této tragédie neinformovanost, nebo spíše velmi zdařilou práci ruských dezinformací a jejich trestuhodné překrucování pravdy, nebo vyloženě lhaní. Občas některý z mých přátel na facebooku sdílí nějaké video, buď protiamericky nebo protievropsky naladěné. Často mi zrak sjede na malou zelenou ikonku v levém dolním rohu, hrdě se tam vyjímají písmena “RT”. Russia Today…
Reklama
Ne, nejsem “liberál” jak by mě mnozí už v tuhle chvíli s rozhořčením nařknuli. Ani nejsem milovník Spojených Států, rok jsem tam žil a stačilo mi to, co tam oni mají tady nechci. Zdravotnictví bez srdce, kvůli kterému tam miliony rodin skomírají pod hranicí chudoby a statisíce umírají… Pro nic. Ne, to není to, co tady chci. Ale v historii hledám a hledám napojení na onoho velkého ruského bratra, a nemůžu ho najít. Mluvíme slovanským jazykem, to ano… To je tak jediné. Kulturou jsme krásné spojení starých keltských zvyklostí, germánské šikovnosti a ano… i slovanské krásy, ale Rusko pro nás až do konce světové války nebylo spřízněným národem. Kdybyste se tehdy zeptali Rusa, co si myslí o Češích, řekl by že to nejsou Slované. Jsou to Němci, jen s trochu sparchantělým jazykem. To je pro mě pohrdáním naší národní svébytnosti, která jde nazpět daleko přes tisíc let. My sami jsme se označili za Slovany, abychom se vymezili proti Rakousku za jeho nadvlády, když se tehdy řeklo “Slovan”, znamenalo to často spíš “příslušník jednoho z národů, co trpí pod Rakouskem”. Ale Rusko, které tu páchalo zločiny a svrhlo naši demokracii, kterému jsme bezdůvodně odváděli uran z dolů, jež vydolovali lidé, kteří pouze nesdíleli stejnou ideologii… To nejsou moji bratři. Nejsou to moji přátelé, i když se do Ruska zrovna chystám. Je to pro mě exotická a vzdálená země, ale nikdy to pro mě nebyl přítel nebo bratr….
Lidé se nechávají vystrašit zvěstmi o lidech co pro Alláhovu slávu uříznou ti hlavu, a kvůli tomu odmítají tisíce lidí, ano, mezi kterými jsou i lidé špatní a zamýšlející islamizaci, a ano, nevím kolik z nich skutečně uprchlo před válkou… Ale vím že mnozí z nich uprchli před nesvobodou vyznání, před svou rodinou, jež je chce zabít, protože islám pro ně není to jediné správné, lidí, kteří potřebují pomoc a tu pomoc jim můžeme poskytnout my v Kristu… Radši jsme si ale zvolili strach.
Ve Švédsku, když jsem tam minulý rok měsíc pracoval, jsem poznal malý sbor. Potom co jsem tam přijel (konec roku 2016), sbor vyrostl o více než čtyři stovky lidí, jež tamní křesťany svými konverzemi obrovsky povzbudili a znovu zapálili oheň evangelia, který tam předtím sami našli. Ne, neříkám že bychom měli brát všechny bez rozmyslu, a to, že kvóty byly povinné, je pro mě urážka. Ale Kristus sám říká, že kohokoliv bychom napojili a ošatili, i kdyby to byl z jeho nejmenších, jemu jsme to udělali. A pokud to neděláme, neděláme to Kristu.
Už přijíždím do hor, a přestávám být tolik rozrušený. Miluji svou zemi. I když mi teď láme srdce. Nehodlám ji opustit. Ne, to ne… Ale je mi tu úzko. Připadám si, že za projevení soucitu, o kterém čtu v Bibli, budu lynčován, a od těch, kteří si říkají křesťané, nejvíce. Žasnu, kam až dezinformace moji zemi zavedly. Děsí mě, kam až to možná zajde a obávám se. Ale teď už nadchází další zastávka, a já přestanu psát, Modlím se za svou zemi. Doufám v ní. Doufám že Boží milost a soucit zde nezemře. Snad nebudu zklamán. Pokud ano… Bůh nám pomáhej.Stejně tady bude vždycky doma.
Autor: Benjamín Drápal Foto: CC Search