Křesťan dnes

Nelichoť! Povzbuzuj!

Žiji na jihu. V našem městě zdobí každou ulici, třídu a alej nějaká církevní budova. Máme mnoho opravdu milých lidí. Jsme zdvořilí, někdy až moc.

Kultura malého města na jihu je příjemná v mnoha směrech, ale může vážně komplikovat sborový život. Ve městě, kde každý chodí do nějaké církve, je těžké rozpoznat, kdo je doopravdy učedník, a kdo ne. Všichni jsou milí, ale jsou znovuzrození? A dokonce, i když se někdo znovu narodí, naše ušlechtilé jižanské způsoby mohou stát v cestě tomu, aby rostl v posvěcení.

Pouhá vlídnost se přeceňuje

Jednu neděli jsem zastupoval kolegu v kázání. Mlhavě si pamatuji, jak jsem sestupoval z kazatelny, skládal rukama text kázání a těžce dosedl se na svoje místo. Právě jsem skončil jedno z nejhorších kázání za poslední dva tisíce let církevní historie. A jako naschvál mi při odchodu několik lidí řeklo: „Díky, bylo to skvělé!“

No popravdě řečeno, nebylo.

Vím, že Bůh si může použít i špatné kázání. Musím ale říct, že to nebylo dobré, nebylo to ani průměrné. Moje kázání bylo hrozné.

Ta zkušenost mě přivedla k přemýšlení: Jak dostat dobrou zpětnou vazbu na své kázání, když se mi nikdo nepodívá do očí a neřekne mi pravdu?! Ať je tvoje kázání jakkoli hrozné, je těžké najít někoho, kdo se nebude jen laskavě usmívat a neřekne jen, že to bylo dobré a díky. Oni to myslí dobře – mají srdce plné vřelosti, lásky a sympatie. Ale je to tak zdravé?

Tvrdím, že ne!

O několik let později jsme měli poradu sborového vedení a diskutovali jsme, co se za ten týden odehrálo, co bychom mohli zlepšit, říkali jsme tomu „přehled služby“. Tehdy jsem poprvé uviděl rozdíl mezi povzbuzováním a tím, když je někdo pouze milý. Lichocení a povzbuzování je každé něco jiného! Povzbuzování je božské, lichocení je hřích.

 

Lichocení, nebo povzbuzení

Lichocení je „přílišná, neupřímná chvála za účelem podpory vlastních zájmů“. Většina toho, co dnes ve sborech vypadá jako povzbuzování, je ve skutečnosti lichocení. I když možná nechceme hned podporovat vlastní zájmy, naše vstřícnost je částečně přehnaná a neupřímná.

Biblicky řečeno povzbuzování není nikdy nepřiměřené a nikdy není neupřímné. Vždycky proudí ze srdce. Poprvé jsem to viděl na našich „přehledech služby“. Jeden z  učitelů nedělní školy dostal zpětnou vazbu (byla to směs kritiky a povzbuzení). Pozitivní zpětná vazba byla vždycky konkrétní. Nikdy to nebylo nějaké „Bylo to skvělé, díky!“ Zpětná vazba zněla vždy asi jako: „Myslím, že s těmi ilustracemi sis dal hodně práce, byly skvělé. Je to fajn, když zohledňuješ, co si tady říkáme. Pro sbor je tvoje služba užitečná.“

 

Definice kapesní velikosti

Myslím, že dobrá definice povzbuzení, která by se vešla do kapsy, by mohla vypadat asi takto: Povzbuzovat znamená ukazovat na Boží milost v životech druhých.

Dalo by se k tomu říct ještě mnoho, ale myslím, že tato věta vyjadřuje podstatu.

Ve Skutcích 11 Lukáš vypravuje o něčem velikém, co propuklo v Antiochii. Mnoho lidí se obrátilo. Když o tom slyšela církev v Jeruzalémě, vyslali tam Barnabáše, aby to viděl a slyšel: „Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni“ (v. 23).

Tady to máte: Barnabáš viděl Boží milost, zaradoval se a řekl jim o tom: „Vidím tady Pánovu ruku, pokračujte!“

To je povzbuzení.

Odolávejme tlaku být milí, ale místo toho se dívejme na skutečné projevy Boží milosti v životech druhých – a poukazujme na ně.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Sean DeMars  Překlad: Jan Vopalecký Člának vám přinášíme ve spolupráci s portálem The Gospel Coalition    Foto: Wikimedia Commons – ilustrační 

Exit mobile version