Křesťan dnes

Očekávání Vánoc

Leden pro mě v dětství a mládí býval vcelku temným a nepříliš příjemným měsícem. Zatímco prosinec plynul radostně, v očekávání zimních svátků, leden mi býval spíš protivný. Dlouhé podzimně-zimní očekávání se dovršilo a naplnilo o Vánocích a najednou tu nebylo nic, k čemu by se člověk mohl upínat. Venku vládla zima, často blátivá, bez sněhu a mrazu, a temná část dne nadále hrála prim. Před Vánocemi tma tolik nevadila, protože se v ní přece mělo zrodit nové světlo. Ale po svátcích, přestože toho světla přibývalo, se kupodivu zdálo, že je ho pořád nedostatek. Zima sotva začala a člověk by užuž chtěl jaro, které bylo ovšem ještě daleko. K rozmrzelosti přispíval blížící se konec pololetí, který s sebou nesl velké zkoušení a prověřování znalostí – ústní i písemné. Únor býval už o něco radostnější, ukazovalo se více světla, přestože zima tížila dál. Jaro se však očividně přibližovalo a přinášelo nové těšení se.

Teď máme prosinec. Kruh starého roku se ještě neuzavřel. I když tma je v tomto měsíci nejhlubší a nejdelší z celého roku, snášíme ji často lépe než tmu lednovou, protože něco očekáváme, na něco se těšíme. Někdy se to stává i v životě. Totiž že očekávaná budoucí radost naplňuje člověka více než radost z momentální situace. To, co má jednou proběhnout vně, to my už teď prožíváme uvnitř. Pokud jde o periodicky se vracející událost, je to vcelku pochopitelné, protože k představování si budoucí události čerpáme ze svých vzpomínek na to, co už jsme prožili. Lze pociťovat radost i z budoucnosti, kterou jsme nikdy žádným způsobem neprožili?

SOUVISEJÍCÍBiblické hory

Nedávno jsem četla vyjádření jednoho současného intelektuála o křesťanství. Křesťanství prý lidem přineslo „úprk do budoucnosti“, jímž odsunulo prožívání současnosti na vedlejší kolej. Je to taková ta nietzscheovská kritika, nad kterou můžeme jen mávnout rukou. Nebo se nad ní zamyslet. Popřípadě se zamyslet nad časem a nad jeho prožíváním.

Čas může letět, pádit, může plynout nebo se může vléci. Co to ten čas vlastně je? Je odvozen od pohybů nebeských těles a měří se kalendářem a hodinami? Nebo se odvíjí od stárnutí organismů? Často se mluví o tom, že nám tikají biologické hodiny; nebo o tom, jaký je náš biologický věk (který může být nižší nebo vyšší než kalendářní). Nebudu se pouštět do vysvětlování, protože se dost nevyznám v biologii, ve fyzice ani v příbuzných oborech, které se zabývají časem a jeho měřením, ale vím ze zkušenosti, že subjektivní vnímání času se může u různých osob v různých obdobích lišit. Dítěti obvykle trvá předvánoční čas celou věčnost, kdežto staršímu člověku uběhne velmi rychle.

Aby dětem před Vánocemi čas lépe ubíhal, pořizují jim rodiče „sladké“ adventní kalendáře. Dospělí si stěžují spíše na to, že utíká příliš rychle. Když jsem byla mladá maminka a měla jsem už svou domácnost, také jsem se zpočátku honila za tím, abych před svátky všechno stihla. Abych měla uklizeno, abych měla napečeno, abych sehnala zboží, které jsme k Vánocům „nutně“ potřebovali… Podléhala jsem řečem, co už má která z kolegyň a známých k Vánocům uklizeno, připraveno a nakoupeno a myslela jsem si, že to musím dohnat. Často jsem z toho byla nervózní a následně to pak odnesla rodina. Pamatuji si, jak jsem jednou na Štědrý den ráno zjistila, že je umakartová stěna naší panelákové koupelny ušmudlaná, tak jsem se se vší vervou pustila do čištění a přitom jsem hlasitě dávala najevo, jak jsem přetížená a jak je toho na mě moc. Zasáhl manžel, který mi přišel říct, ať se vzpamatuji a nechám toho, že ta stěna vůbec není důležitá. A měl pravdu. Dnes bych k tomu dodala, že hlavní je mít uklizeno ve svém srdci. Pak nás nemusí rozčílit, když nestihneme uklidit celý byt.

SOUVISEJÍCÍ – Druhý život

K Vánocům i k adventu lze zaujmout různé postoje. Například postoj komerční, při kterém podléháme nákupní horečce. Nebo postoj náboženskomoralistický, kdy nám bude vadit, že se v nákupních centrech už od listopadu stále dokola hrají koledy, zatímco by lidé měli spíš adventně rozjímat. Ale kolovrátkové omílání zesvětštělých vánočních písní a koled doprovázející předvánoční shon v nákupních centrech přece nikomu v rozjímání nebrání – tedy pokud nehodlá rozjímat přímo v některém nákupním centru. A vůbec – moralizovat druhé, že mi kazí mé Vánoce, mi nepřipadá právě křesťanské.

Je možné zaujmout též postoj okrašlovací a vyzdobovací, se kterým souvisí i ten zmíněný horečný předvánoční úklid. Jiný postoj je postoj jehovistický, který Vánoce úplně ignoruje. Občas mu podléhají i někteří křesťané. Potom ještě existuje takový postoj, kdy se dělá z Vánoc „posvátná kráva“. Dospívajícím či dospělým dětem se třeba zakazuje, aby je strávily mimo domov (protože babička by byla smutná). Nebo se jim nedovolí, aby si domů ke štědrovečerní večeři přivedly přítele, protože ten by nám ty čistě rodinné svátky nějakým způsobem „znesvětil“. Proč? Vždyť kdysi bývalo u nás zvykem prostírat jeden talíř navíc pro neznámého příchozího!

Pokud jde o Vánoce, jsem pro postoj „žít a nechat žít“. Slavte je nebo neslavte, záleží na vás. Já je mám ráda. V nákupních centrech ať si klidně hrají, co chtějí. Vždyť já tam netrávím půl života. Dospívající děti už nemám a dospělé nechám, ať si řídí svůj čas samy. Včetně rozhodování, zda chtějí nebo nechtějí strávit Vánoce s námi. A přijmu každého, s kým se mé děti rozhodnou trávit Vánoce. Vánoce tu totiž nejsou jen pro mne, ale taky pro ty druhé. Zejména pro děti. Jejich radost je moje radost. Ano, Vánoce nejsou z hlediska víry nijak důležité, ale nemusíme je ani odmítat. Můžeme si třeba myslet, že Bůh nám dal advent a Vánoce, abychom měli další důvod k radosti. Je to příležitost zažít čas jinak než obvykle. Je krásné uložit si takové okamžiky do paměti a vracet se k nim ve vzpomínkách. Pokud se v našem nitru zabydlila radost, láska a pokoj, pokud nebudeme očekávat od druhých, že nám ty bezpodmínečně radostné Vánoce zajistí oni, můžeme zažívat něco jako Vánoce vlastně kdykoliv během roku a nebude žádnou tragédií, když se některé skutečné Vánoce nevydaří tak, jak jsme si představovali.

O Vánocích bývalo (nebo ještě bývá) zvykem, že se k sobě lidé chovali ohleduplněji než jindy. A kupodivu to často šlo, i když jindy to nešlo vůbec. Člověk, který má ve svém nitru Vánoce – ve smyslu radosti a pokoje – by se snad mohl chovat k druhým lidem ohleduplně během celého roku. Občas se v diskusích řeší, zda vůbec máme právo se radovat, když „svět ve zlém leží“. Myslím, že máme, pokud budeme přát radost a pokoj i ostatním lidem. Třeba jako v básni, kterou přidávám na závěr.

ZIMNÍ PŘÁNÍ

Kéž se snáší sníh na krajinu

jemně jak peříčka

Ne jako vánice v horách

Kéž svítí hvězdy

měkce a pokojně

nad ospalou zemí

Poklidně spěte, unavení lidé

Dlouhé a tmavé jsou noci

Chladné a chmurné jsou dny

Navzdory tomu

kéž ve vašich domovech

rozkvete láska

Vždyť slunce se brzy vrátí

Mráz nebude štípat do tváří

Zas pokvetou louky

Zas budou bzučet včely

a zpívat ptáci

Teď zapalte svíčku

za uplynulý rok

A pusťte ho, ať odpluje

po proudu času

S nadějí se zadívejte

do budoucnosti.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková Datum: 14. prosince 2023 Foto: Pixabay – ilustrační

Exit mobile version