Bez nadsázky můžeme říct, že na žádnou záhadu nevynaložili teologové tolik úsilí jako na otázku existence zla. A tím nechci říct, že záhada je vyřešena, že se nakonec teologové shodli na jejím vyřešení. A také tu nemluvím o tom, proč jsme svědky zlých věcí kolem nás. Zlí lidé konají zlé věci. Problém je v tom, proč jsou lidé zlí, jak se stali zlými lidmi? Pokud byl na počátku pouze Bůh – tak jak jsme o tom hovořili v předchozí úvaze – kde se tu najednou vzalo zlo? Pokusme se najít odpověď stylem detektiva, který hledá viníka.
Zahrada Eden – nebo ráj – to bylo místo, kam Bůh postavil stvořeného člověka, Adama s Evou. V tomto poměrně omezeném prostoru vystupuje pouze několik málo aktérů: Adam, Eva, Satan, Bůh… a příroda kolem. Dříve než se objevilo jakékoli zlo, Adam s Evou prožívali dokonale harmonický vztah jak s Bohem, tak mezi sebou a také s celou přírodou. Byl to skutečný „ráj na zemi“. Nikdo se nikoho a ničeho nebál, panoval pokoj a mír, shoda, naprostá pohoda. A najednou je tu hřích. Kde se tu vzal? Kdo se provinil?
Můžeme začít Evou. Eva je tu, je na místě zločinu, je jedním z podezřelých. Přichází za ní Satan a navazuje rozhovor: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Eva namítá, že Bůh jim dovolil jíst ze všech stromů, kromě jednoho, a chybně dodává, že se nemají ovoce toho jednoho stromu ani dotknout – to Bůh neřekl. Satan pak přímo napadá Boží slovo a říká Evě: „Nikoli, nepropadnete smrti.“ A tak Eva rozvažuje, a když vidí, že ovoce zapovězeného stromu je líbivé pro oči, že je jedlé, a že ji snad může učinit moudřejší, bere a jí. Pamatujme, že Eva byla součástí Božího stvoření, o kterém Stvořitel sám prohlásil, že je dobré. I Eva byla tedy dobrá, bez vady, dokonalá. Může někdo, kdo je dobrý, jednat špatně, zle? Filosofové nám, říkají, že člověk jedná vždycky podle svých momentálních sklonů. Mohla Eva, která byla dokonale dobrá, prožít momentální sklon ke konání zla? To není logicky myslitelné. Zřejmě tu musel být nějaký vnější agent, vnější popud k tomu, aby ve své dokonalosti zvolila zlo.
Takže Eva to není, Eva na svět zlo nepřinesla. Co Adam? Byl v zahradě, měl nad Evou autoritu, měl příležitost ke zločinu. Problém je v tom, že i on byl součástí dokonalého Božího stvoření. I Adam měl přirozené sklony ke správnému, dobrému jednání. Adam nemohl mít ani důvod, ani sklon k tomu, aby nějak ovlivnil Evu ke hříchu, ke zlu. A tak i Adama můžeme vyškrtnout ze seznamu podezřelých.
Příroda kolem, zvěř a rostliny, kamení a stromy? Vesmír? Nevíme toho moc o tom, jak první lidé komunikovali s přírodou, ale nemyslím, že by příroda měla moc ovlivnit lidské sklony, a navíc i příroda a celý vesmír byly součástí Božího dokonalého stvoření.
Takže se dostáváme k tomu podezřelému, na kterého bychom to všechno rádi svalili. Byl na místě zločinu, měl k němu motiv a měl příležitost. Problém spočívá v tom, že i Satan je jen stvořením. A jako stvořená bytost může svádět a pokoušet, ale nemá moc podstatně změnit lidské sklony. Svým sváděním a pokoušením pouze apeluje na naše pokroucené a pokažené sklony a tím nás dostává ke konání zla. Důkazem toho, co tu říkám, je v Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí. Problém se satanem pro nás spočívá v tom, že i on byl součástí Božího dokonalého, dobrého stvoření. I on byl stvořen dobrým a zpočátku byl v dokonalém vztahu se svým Stvořitelem Bohem.
A v tomto okamžiku si dáváme ruku před ústa: pokud satan není viníkem, pokud ani on nepřinesl na svět zlo, kdo nám ještě zbývá? Odvážíme se to vůbec říct? Nic jiného nám nezbývá. Bůh tam byl, Bůh měl moc změnit sklon člověka – Evy – my víme, že Bůh má tuto moc i dnes, když skrze víru v Ježíše Krista proměňuje lidi se zlými sklony v lidi s dobrými sklony. Otázka je: jaký měl Bůh motiv k tomu, aby změnil přirozeně dobrý sklon Evy jednat správně ve zlý sklon jednat proti Boží vůli? Na to není snadná odpověď.
Jediným vysvětlením nám může být Boží hněv. My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska. Je to nesmírně těžké, abychom si to představili. Ale tak, jak je Bůh dokonalý ve své lásce a milosti, je stejně dokonalý i ve svém hněvu. Hněv patří k Jeho slávě stejně jako všechny ostatní Jeho vlastnosti. Poslechněte si, co píše apoštol Pavel ve svém listu Římanům: „Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli Jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů?“ (9,22-24). To jsou možná jedna z nejtěžších slov Bible. Máme však skutečně jen dvě možnosti: buď se to všechno vymklo Bohu z rukou a Eva narušila Boží plán, anebo Bůh nejen věděl, jak to bude, ale dokonce měl v plánu, aby to dopadlo, jak to dopadlo.
Boha nemůže nic překvapit nebo zaskočit. Bůh má moc, aby zabránil tomu, čemu zabránit chce. Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny. Nikdy si nemůžeme dovolit obvinit Boha z hříchu. Bůh nemůže zhřešit. Ale můžeme z našich úvah na podkladě Božího slova vydedukovat, že Bůh „stvořil“ hřích, že způsobil existenci hříchu. A že to udělal pro dobro, že to udělal proto, aby zjevil svou moc a slávu svému stvoření, včetně člověka.
Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 5. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.