Občas ke mně dolehne nějaký ohlas sporu o vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí – sloupu strženého protihabsbursky naladěným davem v roce 1918. Ač původně vychovaná v ateismu, stavěla jsem se dřív jednoznačně na tu reformační, protikatolickou stranu, doba pobělohorská pro mě byla dobou temna a jezuité pro mě byli symbolem zla. Teprve v pokročilejším věku jsem nabyla schopnosti podívat se na věc i z trochu jiného úhlu. Více z nadhledu. Ale pokusy o obnovu sloupu mi přese všechno zprvu vadily. Dnes vnímám spor o sloup stále víc jako nesmyslný.
Část křesťanů, hlásících se k římskokatolické, k českobratrské nebo k husitské tradici, vede boj o výklad minulosti. Jako by věřili s Orwelem: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Nejsou schopni se odpoutat od toho, co bylo. Naproti tomu řada jiných křesťanů, hlavně ti z menších denominací, vědí o historii často jen pramálo, jak čas od času zjišťuji. To taky není dobře. O dějinách bychom měli mít určitý přehled. Jak kvůli všeobecné vzdělanosti, tak s ohledem na to, že my křesťané nežijeme v žádném „bezčasí“, ale v dějinách. Křesťanství užívá pojem dějiny spásy. Bůh promlouvá v dějinách, zasahuje do dějin. Křesťané by měli znát aspoň dějiny církve, aby se z nich poučili.
Od svého počátku se církev snažila bojovat za jednotu, proti různým odchylkám, jakými byly ariánství, manicheismus, katarství, Markiónova hereze a další odstředivá hnutí. Jednota víry se udržovala duchovní autoritou a v případě, že to nestačilo, i silou. Zvlášť v době, kdy se křesťanství stalo v řadě evropských zemí prakticky jediným uznávaným náboženstvím. Jenže křesťanství, které se udržuje silou, přestává být skutečným křesťanstvím. Ulpívá na vnějších projevech, stává se kulturním náboženstvím, víceméně pouhou tradicí. Neboť přestává být důležité, čemu člověk věří ve svém srdci. Podstatným se stává, k čemu se hlásí navenek a jaké rituály praktikuje. Čím více vnucené autority, tím větší odpor proti ní vzniká. Navíc u věřících vyvstávají pochybnosti, zda vnějškově pojatá víra vede ke spáse. Proto se v minulosti znovu a znovu objevovaly pokusy o návrat ke kořenům, k tomu původnímu křesťanství.
Petr Chelčický dobře věděl, že vstup mocných tohoto světa do církve znamenalo spojení církve se světskou mocí, což se nemělo stát. Křesťané se měli řídit jen zákonem Kristovým. Většina lidí toho však není plně schopna a bez světského práva se neobejde, proto křesťané měli zůstat jen málo početnou skupinou. Něco na tom určitě je. Když čteme třeba Pavlovy listy, nezdá se, že by nějak počítal s tím, že se všichni lidé stanou křesťany. Křesťané tehdy tvořili menšinu, sůl země, žijící jinak než okolní svět. Být křesťanem žijícím uprostřed pohanského světa bylo něco úplně jiného, než být členem křesťanského národa v době, kdy se prakticky nepřipouštěla alternativa. Spojení se světskou mocí přineslo sice možnost snáz ovlivňovat myšlení velkého množství lidí, ale neslo to s sebou řadu neřešitelných problémů.
Před čtyřmi sty lety se naplno rozhořel svár katolíků a protestantů. Válka neutichala po dobu tří desetiletí. Trvala, přestože z jihovýchodu se do Evropy tlačil islám. Jan Ámos Komenský, který si během války naplno „vychutnal“ to oboustranné „křesťanské“ šílení, napsal: „A všechno toto vidí Turci a smějí se, žasnouce, v jakou jsme to upadli zvrácenost; že nečekajíce na jejich meče zabíjíme se vlastní zbraní, abychom i my zbylí brzy byli jejich kořistí. Takový zajisté (na naši potupu) byl smích Solimana, sultána tureckého, když mu (po odnětí čtyřiceti říší křesťanům po Evropě i Asii) bylo hlášeno, že křesťanští králové a státy uzavřeli smlouvu a chystají se k válce; pozdvihnuv ruku a roztáhnuv od sebe prsty, řekl: Jak málo se bojím, že tyto mé prsty srostou, tak málo se bojím toho spojení křesťanů!“
Časem byl v Evropě uzavřen náboženský mír, ale jednota církve se už nikdy nevrátila. Svého času mocensky prosazovaná snaha o obnovu náboženské jednoty obyvatelstva hluboce poznamenala dějiny naší země. Dodnes je možné slyšet dozvuky minulosti, například v podobě onoho sporu o sloup.
Naprosto neodmítám dějiny, jenom nechci vést minulé bitvy. Nemusím se stavět na jednu či na druhou stranu sporu. Necítím se v tom zavázána svým předkům. Přestože nesdílím současné vášně kolem obnovy sloupu, obdivuji českou reformaci, přesněji řečeno, zajímám se o dějiny Jednoty bratrské, která zanechala v našich dějinách nesmazatelnou stopu. Vidím na ní mnoho sympatického. Nechtěla bojovat za umělé sjednocení křesťanů, chtěla raději ukazovat příklad, jak žít. Myslím, že být tady dnes, nezabývala by se ani bojem proti sloupu. Neprosazovala se skrze mocné. Nebála se chudoby, Nikomu nic nevnucovala. Chtěla se líbit jen Bohu. Nenazývala se církví, ale jednotou, protože věděla, že je pouhou jednotkou – částečkou církve Kristovy, která se snad přece jednou obrodí. Neměla mezi sebou mnoho vzdělanců a nešlo jí tolik o prosazování správné teologické doktríny jako představitelům německé reformace, ale o bratrský křesťanský život. Přesto se podílela na šíření vzdělanosti v českých zemích. Do jejích početných škol mohly chodit i děti jiných vyznání. Její působení zde přineslo mnoho dobrého. Kéž bychom místo tahanic o minulost uměli realizovat podobný pospolitý křesťanský život, jako vedli někdejší „bratří“.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 20. ledna 2020 Foto: Wikipedie / Mari=anský sloup