Vyzývavé obrázky a sexuální scény na nás dnes číhají na každém kroku. Jak se můžeme v takovém prostředí pokušení sexuálního rázu bránit?
Jednak záleží na tom, na co se člověk rozhodne dívat a na co ne. Například hodně hudebních klipů a populárních seriálů i filmů v tomto ohledu v lidech nebuduje žádná realistická ani střízlivá očekávání a představy, a hlavně překračuje hranice – lidi i naše myšlení nemístně sexualizuje. Pokud člověk ještě nezabřednul do pornografie a nevybudoval si návyk, tak jde hlavně o rozhodnutí. Když chci pečovat o čistotu svého vnímání a udělám z toho zdravým způsobem prioritu, postupně zjistím, čemu se potřebuji vyhnout, jak zacházet s mediálním obsahem i s druhými lidmi ve své fantazii. Na druhou stranu nejde o to, nechat se pohltit neustálým zjišťováním, zda náhodou někde nebude něco nevhodného.
Jde tedy především o vnitřní disciplínu?
Ano. Křesťané se učí předávat svoje myšlení i svoji fantazii Bohu, pouštět jej do něj, odklánět svoje myšlenky od zbytečností a nekonstruktivních věcí k tomu, na čem opravdu záleží. A to platí i v tom, jak zacházíme se svou fantazií a pozorností ve vztahu k sexuálním podnětům. Je to věc srdce, ne pouze toho, zda se někde ve filmu náhodou objeví nějaký nevhodný obraz.
Další stránkou věci je rozvinout schopnost vidět lidskou krásu, aniž by u toho člověk překračoval hranice. Svatý Augustin mluví o tom, že pokud se někomu líbí lidská těla, ať se učí obracet se od nich směrem k Bohu, který je autorem veškeré krásy, i té, kterou člověk vidí v druhých lidech. Nejde o to, popřít, co vidím, ale nesytit se tím a nedělat si z druhého člověka objekt svých pudů. Vidět lidskou krásu je podnět k vděčnosti a zaměření na Tvůrce, ne na stvoření.
Dobře může zafungovat také to, když zaměstnáme pozornost perspektivnějšími věcmi – hledáním a naplňováním svého povolání a každodenních dobrých možností, které člověku Bůh připravuje. To je daleko lepší a realističtější než přehnané vyhlížení sexuální stimulace nebo sebezkoumání, zda a kdo mě přitahuje. Kdo dobře využívá čas, nemá čas na neřesti. Je třeba se vážně ptát, kam mě Bůh vede a kým chce, abych dnes byl.
Jak má s pornografií bojovat ten, kdo ji užívá často nebo je na ní už závislý?
Úplně nevyhnutelná je podpora nějakého užšího společenství nebo lidí, se kterými se to dá sdílet. Je třeba, aby byl vykazatelný někomu, koho respektuje. Může mu ale také pomoci prozkoumat si biblickou hodnotu sexuality, hodnotu druhých lidí a toho, jak se na muže a ženy dívá Bůh. Také je fajn domýšlet, co se vlastně děje, když člověk kouká na porno – co se děje v realitě, podívat se na to „Božíma očima“ a uvědomit si, že jde o skutečné lidi, s vlastním životem, budoucností, touhami, hříchem, a že jsou ti lidé předmětem Božího zájmu. Lidé, kteří v pornu vystupují, jsou často ve velmi těžké sociální nebo psychické situaci. Je to pro ně způsob, jak vydělat peníze, nevědí, jak jinak svou situaci řešit. U porna se člověk nedívá na spokojené, veselé lidi, kteří si užívají. Z Božího hlediska i ti, kdo do toho jdou dobrovolně, přehlížejí, jak se tím ničí. Ničí se duchovně a většinou i fyzicky, morálně, emočně i vztahově. Velmi často berou drogy, aby zvládli natáčení a focení, nebo naopak do porna jdou, protože jsou na něčem závislí a potřebují peníze. Dívat se na ně a využívat takto vzniklé fotky a videa znamená se na tom všem podílet. Když si toto křesťan domyslí, pomůže mu to získat si od porna větší odstup.
Řešením závislosti je potom vykazatelnost a přátelská opora blízkých ve společenství, využívání blokovacích aplikací v počítači (např. www.covenanteyes.com) i aplikací, které pomáhají odvykat si (např. na www.joinfortify.com). Existuje také podpora v rámci fóra na českých stránkách www.nepornu.cz. Pastorační a odborná pomoc je někdy nezbytná.
Může si člověk pomoct i sám?
Pokud má už vybudovaný návyk, tak spíš výjimečně. Z pornografie sice řada lidí „vyroste“, ale trvá to dlouhé roky a je škoda si je tím nechat ničit. Párkrát jsem slyšel příběh někoho, kdo s pornem prostě přestal, když uvěřil v Krista a odevzdal svůj život Bohu, ale o tom slyším spíš výjimečně.
Přátelská vykazatelnost zafunguje poměrně často. Ale jako psycholog spíš poslouchám lidi, kteří říkají: „Zápasím s tím 10 let, modlím se, postím se, ale nic se neděje, stále se k tomu vracím. Konečně jsem se rozhodl to někomu říct, tak jdu za tebou, za psychologem.“ Je mi líto, když jsem první člověk, se kterým to jde vážně řešit, protože to znamená, že neměl odvahu nebo možnost jít včas za někým ve svém sboru či v blízkém okolí.
Neměli bychom z pornografie dělat speciální pastorační téma. Měl by to být sdílený zápas, ve kterém jako církev stojíme společně. V poslední době jsem potkal několik mládežníků a mladých dospělých, kteří se z porna dostali a kteří chtějí ve svém společenství svůj příběh sdílet a pomáhat dalším o těchto věcech mluvit, protože si uvědomují, jaký je to problém. To je povzbudivé.
Jak velký problém je pornografie v církvi?
Statistiky jsou rozličné. V nejnovějších výzkumech ze zahraničí se ukazuje, že je to problém všech generací, mužů i žen. V jedné studii například vyšlo, že 70 nebo 80 % dospívajících mužů kouká na pornografii minimálně jednou za měsíc, hodně z nich častěji. V církvi jsou ta čísla o trochu nižší. Ale nevíme, zda je to tím, že je těžší o tom mluvit, nebo jsou ta procenta opravdu nižší. Týká se to i kazatelů. Před pár lety v jednom průzkumu asi 52 % kazatelů v Americe řeklo, že má nebo mělo s pornografií vážný problém. Žen se to týká o něco méně, zhruba každý třetí uživatel pornografie je žena. Ale u mladší generace (cca 18–25letých) je to dle amerických studií v podstatě jedna k jedné. Když tedy mluvíte k větší skupině křesťanů, lze předpokládat, že pro většinu z nich není pornografie ničím neznámým.
Text: Lucie Vlasáková
Jak je možné, že i v církvi je pornografie takový problém? Jaký duchovní dopad na nás porno může mít? A jak o něm mluvit s dětmi? Celý rozhovor s klinickým psychologem Markem Macákem a další články k tématu najdete v červnovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry.
Toto číslo dále nabízí rozhovor s misionářem a zakladatelem YWAM Lorenem Cunninghamem, příběh čtenářky „Zranění synka jsem si nedokázala odpustit“, rozhovor s Vicki a Robertem de Hoxarovými o Otcově srdci nebo např. úvodník Pavla Černého „Z krizí se rodí nové začátky“ a mnoho dalšího.
Číslo si lze zakoupit v papírové, elektronické i audio podobě. Více informací na www.zivotviry.cz.
