Karl Marx si kdysi posteskl, že „filozofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to změnit ho.“ A co teologie? Je na tom lépe, pokud jde o měnění světa?
Někteří dnes bez váhání odmítají teologii jako dávno překonanou. Tento názor je však krátkozraký. Pravda je taková, že pastory-teology udílí církvi sám Kristus (Ef 4,8). Pastory-teology, kteří znají jeho slovo a jsou zmocněni Duchem, si používá k výkladu světa i k jeho proměně. Ti podobně jako jednotka rychlého nasazení reagují na krizi našeho postkřesťanského světa a vychovávají učedníky k řešení jeho nejnaléhavějších potřeb.
Připravovaná katastrofa
Už nežijeme v křesťanském světě. K výmluvným znakům našeho postkřesťanského světa patří slábnoucí vliv křesťanství, klesající počet návštěvníků sborů, méně úcty k církvi a snižující se vliv křesťanů na hlavní složky naší společnosti – její víru, hodnoty a zvyky. V našem postkřesťanském světě se také změnil způsob, jak lidé chápou označení „křesťan“ a jak na ně reagují.
SOUVISEJÍCÍ – Francis Schaeffer: 4 recepty na obnovu církve
Někdy v průběhu 20. století se západní svět probudil, a podobně jako farář v románu V kráse lilií od Johna Updike zjistil, že ztratil víru. Je zarážející, jak rychle se svět stal postkřesťanským. Co se tedy vlastně stalo?
Za koncem křesťanské éry nestojí jeden konkrétní argument nebo vědecký objev. Charles Taylor v knize A Secular Age (Sekulární věk) naznačuje, že revoluce proběhla uvnitř společnosti tím, jak chápala svět a místo člověka v něm. Důvody jsou komplexní, ale výsledek je zřejmý: žijeme ve světě, kde Boží existence není vnímána jako samozřejmá, správná nebo věrohodná. Tento svět se zaměřuje na věci světa.
Jedním z mnoha důsledků naší postkřesťanské kultury je postgramotnost. Od samého počátku, a ještě více po reformaci a vynalezení knihtisku, bylo křesťanství zaměřeno na slovo. V postgramotné kultuře však lidé komunikují pomocí různých mediálních platforem a psané slovo již nemá své výsadní postavení. Ve společnosti zaplavené TikTokem, Instagramem a YouTube stačí udržet pozornost jenom pár minut (rozvláční kazatelé mají smůlu).
Když spojíme postkřesťanství a postgramotnost, vzniká biblická negramotnost, tedy neschopnost pochopit slova, příběh nebo logiku biblického křesťanství. Jedna věc je mít vysoké mínění o Písmu a druhá umět číst různé biblické knihy a žánry jako součást jednotného kanonického příběhu. V naší postkřesťanské kultuře dokonce i křesťané mají problémy s tím, jak číst Bibli nebo jak se orientovat v protichůdných biblických výkladech.
Lidé stále čtou zprávy, ale evangelium (dobrá zpráva) je v postkřesťanském světě do značné míry nesrozumitelné. Informační zahlcení a záplava zpráv nám brání poznat to, co skutečně potřebujeme: opravdu důležitou zprávu, že Boží království proniká do našeho světa skrze Ducha Ježíše Krista. Lepší zprávu si nelze představit.
SOUVISEJÍCÍ – Ježíš má AIDS
Pastoři-teologové jako jednotka rychlého nasazení
Pro sekulárního člověka je svět jen hmotou v pohybu. Je bezvýznamná, dokud z ní člověk něco nevytvoří. Dystopických příběhů je mnoho a ve vzduchu jde cítit všeobecné rozčarování. Místo paniky se však mnoho lidí baví takřka k smrti.
Současná situace představuje pohromu, v níž pastoři-teologové slouží jako jednotka rychlého nasazení – jsou to lidé, kteří jsou připraveni a schopni pomoci v mimořádných situacích a krizích.
Když se řekne „rychlé nasazení“, vybaví se nám hasiči, záchranáři nebo pátrací a záchranné složky. Ale i pastoři-teologové bojují v zákopech – zabývají se nešťastnými životy, rozvrácenými rodinami, smrtí a zoufalstvím. Jsou v první linii diskuzí o etice, duchovnu a politice.
Pravděpodobně nejzávažnější krizí, které musí pastoři-teologové čelit, je biblická negramotnost v církvi. Církev je Ježíšovým společenstvím a úkolem pastorů je zajistit, aby sbor přemýšlel především nad tím, co Otec činí v Synu skrze Ducha, aby všechno sjednotil s Kristem (Ef 1,10) a všechno v něm obnovil a smířil (2K 5,17–19).
Pastoři-teologové reagují na náročné životní situace a výzvy spojené s výkladem Bible tím, že slouží Kristu: hlásají, vyučují a oslavují jeho nové „už, ale ještě ne“.
Místní církev: místo pro biblickou gramotnost a znovuzrozené křesťany
Není čas propadat zoufalství. Nemusíme církev přetvářet, ale znovu ji objevit, protože církev je Božím stvořením. Nemůžeme zavrhnout teologii, naopak do ní musíme hlouběji proniknout, abychom mohli každou myšlenku a každou společenskou představu uvádět do zajetí k poslušnosti Kristu. Místní církev je místem, kde je nutné pěstovat biblickou gramotnost, učit se všemu, co každý křesťan potřebuje znát, aby mohl reprezentovat Krista a jeho království.
Místní církev je nadějí pro tento svět, ale jen v případě, že zůstane věrná Slovu a bude místem, kde se pěstují návyky čtení, kde lidé naslouchají čtenému Slovu a činí ho. Pastoři-teologové, kteří slouží Slovem, zčásti napomáhají křesťanské gramotnosti tím, že lidem pomáhají ztotožnit se se Slovem.
Právě v místní církvi se učíme příběh o Kristu, jehož jméno nosíme. Právě životem ve společenství církve se křesťanství stává společensky věrohodným. Křesťanství v postkřesťanském světě se musí znovu narodit v místní církvi, ale ne ze světa.
Kristova vláda se stává viditelnou, když svolává, shromažďuje a smiřuje představitele nového stvoření. Vidíte, jak Duch vane?
Při vší úctě k Marxovi, který si myslel, že překonání křesťanství je nutností, postkřesťanský svět nemůže být nikdy ničím jiným než předkřesťanským, protože svět již patří a navždy bude patřit Hospodinu: „Hospodinu patří země a vše, co je na ní“ (Ž 24,1).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Kevin Vanhoozer Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 14. července 2023 Foto: Unsplash – ilustrační