Poprvé po více než padesáti letech se valné shromáždění Světové rady církví opět schází v Evropě. Jako spolkovému prezidentovi je mi ctí a potěšením přivítat jménem naší země vás, kteří jste přijeli do Německa z celého světa
Je to vůbec poprvé, co se ekumenická rada schází v Německu. Jsme vám upřímně vděčni, že jste přijali pozvání a doufáme, že vám budeme dobrými hostiteli. Měla by to být oslava víry, vzájemných setkání a sdílení. Málokdy se nám stane, že by naši hosté byli tak rozdílní, a přesto je spojovala hluboká jednota. Srdečně vás tak všechny vítám!
Zde v Německu si s vděčností připomínáme, že německé církve se mohly zúčastnit prvního shromáždění v Amsterdamu již v roce 1948 a byly přijaty jako rovnoprávní členové. Po hrůzách, které Říše přinesla světu, po válce, po plánovaném pronásledování a vyvražďování evropských Židů – po všech těchto nepředstavitelných zločinech to nebylo vůbec samozřejmé.
Tím, že Světová rada církví přijala německé církve za své členy krátce po druhé světové válce, ještě před vznikem Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, nijak nezavírala oči před touto vinou. Přitom ale zároveň pomohla umožnit nový začátek. Dodnes jsme za to vděční!
Logo tohoto 11. valného shromáždění se skládá ze čtyř symbolů: kruhu, cesty, kříže a holubice.
Kruh klasicky označuje celou Zemi. A je to působivé: účastníci sem do Karlsruhe přijeli z více než sto dvaceti zemí; zastupují 352 církví ze všech koutů světa, „ze všech národů pod nebem“, jak se píše o Letnicích ve Skutcích apoštolů.
Presbyteriáni od řeky Hudson v New Yorku a presbyteriáni z Amazonie v Brazílii, anglikánští Maorové ze „země velkého bílého oblaku“ a anglikánští zástupci „High church“ ze zelených kopců Anglie, pravoslavní z Etiopské vysočiny a zwingliáni z úpatí švýcarských hor, jak reformovaní, tak luteráni i anglikáni ze jednoho a téhož Johannesburgu, protestantští křesťané bez denominační specifikace z malých komunit v Číně, luteráni z pohoří Usambara a reformovaní z Bergského kraje v Severním Porýní-Vestfálsku, metodisté, kvakeři a mennonité ze všech koutů světa, muži a ženy z celého spektra pravoslaví. Je to tedy téměř jako tehdy v Jeruzalémě, kde lidé ze všech koutů tehdy známého světa slyšeli křesťanské poselství a byli uchváceni Duchem svatým.
Tato pestrá rozmanitost je od počátku jedním z charakteristických rysů křesťanství. Od počátku nebylo jednotné, vedle denominačních rozdílů se znovu a znovu objevují regionální, dokonce i národní zvláštnosti. A tak se také křesťané vydávají různými cestami, které se musí znovu a znovu odrážet jak v teologické reflexi, tak ale také v praktickém bratrství.
SOUVISEJÍCÍ – Německý prezident pozdravil účastníky ekumenického setkání Světové rady církví
Druhým symbolem loga shromáždění je proto cesta. Všichni máme před sebou cestu jako jednotlivci, ale také naše společenství, naše církve jsou stále na cestě. Nikdy nejsme hotovi, nikdy jsme nedošli k cíli. V průběhu času se naše církve vydaly velmi odlišnými cestami. To se odvíjí jednak od vnějších okolností, od historických, politických a ekonomických podmínek, ale také od způsobů, jakými je křesťanské poselství chápáno, vykládáno a uváděno do praxe v konkrétním společenství.
Někteří křesťané přitom občas zabloudili. Často se vydali po špatných a nebezpečných cestách. Na začátku jsem mluvil o zkušenostech naší německé církve.
Připomínám vražednou nenávist vůči Židům, která byla mezi křesťany a skrze křesťany po staletí podněcována v Německu, ale nejen zde. Jedním z velkých současných úkolů křesťanských církví na celém světě je bojovat proti antisemitismu. Musíme si toho být vědomi: Antisemitismus může mít mnoho podob. Vždy však zůstává ideologií nenávisti s historií vyhlazování.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Bezpečnost židovské komunity v Německu, v Izraeli i v ostatních zemích světa patří k imperativu všech náboženství! Nikdy nesmíme dopustit, aby se náboženství, které má člověka povznášet, povzbuzovat a povznášet, stalo nástrojem ponižování druhých, nenávisti a násilí.
V současnosti vedou své věřící a celou církev na špatnou, ba rouhavou a víře se vyloženě protivící cestu představitelé ruské pravoslavné církve.
Ospravedlňují agresivní válku proti Ukrajině – proti svým vlastním, proti našim vlastním bratrům a sestrám ve víře. Tato propaganda proti svobodným právům občanů jiné země, tento nacionalismus, který svévolně prohlašuje za Boží vůli jakési imperiální sny o vládě diktatury, tento postoj se musí setkat s odporem i zde v tomto sále, na tomto shromáždění. Kolik žen, mužů a také dětí na Ukrajině padlo za oběť tomuto podněcování, této nenávisti a tomuto zločinnému násilí? Stovky, tisíce, desetitisíce, příliš mnoho!
Plošné bombardování a cílené útoky na civilní budovy, obytné komplexy, nemocnice, nákupní centra, nádraží a veřejná místa, válečné zločiny, které otevřeně stojí před očima celého světa: Tady a teď se o tom nesmí mlčet. Musíme o tom mluvit, musíme to odsoudit, musíme, v neposlední řadě jako křesťanské společenství, deklarovat svou podporu důstojnosti, svobodě a bezpečnosti Ukrajinců. Rád bych využil této příležitosti, abych ještě jednou velmi srdečně přivítal delegace církví z Ukrajiny – a doufám, že si z tohoto setkání budou moci odnést sílu a podporu do svých již dlouho trpících církví a sborů ve své zemi.
Dnes jsou zde také zástupci ruské pravoslavné církve. To, že tu jsou, není v dnešní době vůbec samozřejmostí. Od tohoto shromáždění očekávám, že nebudou ušetřeni pravdy o této brutální válce a kritiky role jejich církevního vedení. Ano, vždy jde o budování mostů mezi křesťany. To je a zůstává jedním z našich nejdůležitějších úkolů. Stavba mostu ale vyžaduje ochotu na obou stranách řeky; žádný most nelze postavit, pokud jedna strana strhává jeho podpůrné pilíře. Ale musí přece být alespoň dialog, zaznělo tady před tímto shromážděním. Ano, ale dialog není samoúčelný. Dialog musí vynést na světlo to, co jest. Dialog musí odhalit nespravedlnost, pojmenovat oběti i pachatele – a jejich spolupachatele. Dialog, který se omezuje na zbožná přání a zůstává vágní, ten se v nejhorším případě stává jakousi kulisou pro ospravedlňování a propagandu. O jaký dialog se tedy jedná? To je volba, před kterou toto shromáždění stojí, a naše německé stanovisko – mluvím i jménem spolkové vlády – je zde jasné.
Chci dnes také připomenout, že stovky ruských pravoslavných kněží se veřejně postavily na odpor a proti válce, a to navzdory hrozbám Putinova režimu. Chci se dnes obrátit i na tyto odvážné, kteří nám svým příkladem připomínají odpovědnost náboženství za mír: I když se dnes nemůžete účastnit tohoto shromáždění a nemůžete na něm promluvit – slyšíme vás! Kéž i váš hlas najde v tomto shromáždění odezvu!
Vedení ruské pravoslavné církve se podílelo na zločinech války proti Ukrajině. Tato totalitní ideologie, převlečená za teologii, vedla k úplnému nebo částečnému zničení mnoha náboženských objektů, kostelů, mešit, synagog, vzdělávacích a administrativních budov náboženských komunit na území Ukrajiny. Žádný křesťan, který má ještě víru, rozum a smysly pohromadě, nebude v něčem takovém schopen rozpoznat Boží vůli. To vše je v hlubokém rozporu s třetím symbolem loga shromáždění, tedy křížem.
Kříž je závazek, který spojuje všechny křesťany s nevinným trpícím, nevinným odsouzeným, který na něm zemřel. I když to bylo v dějinách často překrucováno, kříž nikdy nemůže být světským znamením nadvlády.
Kříž zůstává rozhodujícím znakem křesťanské identity v celém ekumenickém hnutí: znamená lásku a milosrdenství, prioritu chudých, trpících a potřebných všeho druhu. Láska k bližnímu není jen dobročinnost, může a musí mít také politické důsledky, může a musí spočívat v boji za spravedlnost, v zasatování se za zastoupení marginalizovaných – jednotlivců nebo celých skupin.
Ti, kdo v modlitbě Páně prosí o chléb vezdejší pro sebe, mají také povinnost a právo zajistit nebo bojovat za to, aby všichni měli dostatek jídla a slušný život. „Boží království,“ prohlásili kdysi naši katoličtí bratři a sestry zde v Německu, „není lhostejné tváří v tvář cenám světového obchodu.“
Vím, že mezi církvemi, které se zde sešly a které jsou tak rozmanité, jsou naléhavě diskutovány různé sociální a ekologické otázky:
Jsou zde církve chudé i bohaté, jsou zde církve pronásledované státem, církve politicky tolerované, církve veřejně uznané a svobodně působící. Existují menšinové církve a církve, které mají zásadní vliv na politiku a kulturu svých zemí. Jsou tu církve ze zemí stižených válečnými konflikty nebo občanskými nepokoji.
Pro některé jsou důsledky změny klimatu již přímo patrné, pro jiné je hlavní obavou křiklavý kontrast mezi bohatými a chudými.
Jinde je sexuální zneužívání velkým společenským a také církevním problémem, který byl příliš dlouho zlehčován, utajován nebo zakrýván.
Na jiných místech ohrožují krádeže půdy a mafiánské struktury samotné základy života. Důsledkem je často obchodování s dětmi, nucená prostituce, otrocká práce a vždy jsou tím nejvíce postiženi chudí.
Některé církve vedou debaty o nejtěžších etických otázkách, například o začátku a konci života, o kontrole porodnosti nebo eutanazii. Pro ostatní jsou v popředí zejména elementární medicínské otázky: Jak ochránit lidi před AIDS, před jinými epidemiemi, jak se všichni mohou podílet na spravedlivém zdravotním systému?
Vím, že církve na celém světě odvádějí skvělou práci, když se snaží čelit různým úkolům. Často jsou jedinou podporou a kontaktním místem tam, kde státní struktury buď neexistují, nebo nejsou dostatečné.
Toto setkání věřících křesťanů z celého světa nabízí všem jedinečnou příležitost. Doufám, že se vám všem podaří využít zdejších setkání k tomu, abyste se dozvěděli o potřebách druhých, abyste mohli sami požádat o pomoc, abyste se učili jeden od druhého, abyste mohli zažít nebo poskytnout podporu a solidaritu.
Víme toto: Dlouhodobá nespravedlnost je sama o sobě násilím – a vede stále znovu k násilí, teroru a válce. K míru vede pouze spravedlnost, ekologická, ekonomická a politická spravedlnost. „Spravedlnost vytvoří pokoj“: toto staré poselství proroka Izajáše stále platí a musí určovat naše jednání.
Čtvrtým symbolem 11. shromáždění Světové rady církví je holubice. Kdysi byla symbolem míru, který tolika lidem chybí a v nějž tak toužebně doufáme. V mnoha tradicích je také symbolem Ducha svatého. Ale především je to posel, kterého poslal Noe ve Starém zákoně, aby zjistil, zda potopa ustoupila, zda se celková katastrofa blíží ke konci.
Pro nás by dnes tato holubice měla být znamením varování a znamením naděje.
Varování je toto: udělat vše pro to, aby se zabránilo katastrofě způsobené člověkem, kterou nekontrolovaná změna klimatu přinese. Mnoho lidí se již stalo obětí neomylných předzvěstí této katastrofy – a jejich zástupci jsou také také zde v Karlsruhe a mohou o tom podat zprávu jako očití svědci. Zde jsme my křesťané povoláni zcela zvláštním způsobem, protože stvoření je také svěřeno do našich rukou, také do naší odpovědnosti za jeho zachování. Naše svoboda nakládat se zemí, s jejími poklady a dary, nesmí a nemůže být neomezená. Zde mají bohaté a průmyslové země a církve v nich přirozeně zvláštní odpovědnost.
Holubice však může být a měla by být také znamením naděje. Pokud uděláme, co můžeme – a co musíme! – země se znovu objeví na obzoru: společná země, obyvatelná země, na které můžeme všichni spravedlivě žít.
Vážení hosté, milí bratři a sestry – mohu to říci jako křesťan mezi křesťany zde v Karlsruhe dnes odpoledne – přeji vám všem dobré, úspěšné 11. shromáždění Světové rady církví, které se bude vyznačovat diskusí, modlitbou a dialogem, ale také jasností a rozhodností, moudrou analýzou a připraveností jednat, jak vhledem do toho, co je nutné učinit, tak také také nadějí.
Vše nejlepší pro vás, ještě jednou vítejte a Boží požehnání!
přeložil Petr Jan Vinš Datum: 7. září 2022 Foto: WCC – Franka-Waltera Steinmeier
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.