Ráno vyšlo slunce jako červený kotouč. Na zmrzlé zimní trávě křupe za chůze jinovatka. Vystoupím v zahradě na venkovní schody pokryté, podobně jako kovové zábradlí, tenkou vrstvičkou ledu, abych mohla vyfotografovat svůj už nevímkolikátý východ slunce, což je činnost, která mě snad nikdy neomrzí.
Po snídani a ranním nákupu pečiva v místním obchůdku se vydávám na procházku po vsi. Obloha bez mraků slibuje krásný den. Směrem na severozápad dosud stojí namodralá mlha lehce zahalující vzdálený lesík a vrcholy kopců. Sluncem ozářené zahrádky už odrážejí radost z blížícího se příchodu jara.
SOUVISEJÍCÍ – Touha po zahradě
Holé stromy a východní zdi domů hltají sluneční světlo. Švitořící vrabci, co se tak rádi drží v křovinách poblíž lidských obydlí, právě prolétají okolo stínu, který vrhá na zeď kouřící komín protějšího stavení. Procházím uličkami, až dojdu na okraj obce. Slunce se naplno opírá do hlíny i do travnatých ploch. I silnice do vedlejší vsi, rovná a nekonečně dlouhá jak letištní plocha, je zalitá sluncem. Já ale odbočím na cestu vedoucí polem zpátky do vsi. Snad si příliš nezablátím boty, když tudy projdu.
Napadlo vás někdy, že se bláto může třpytit? Říká se s oblibou: není všechno zlato, co se třpytí. Skutečně není. Někdy se může třpytit i bláto. Vidím, jak na něm tancují miliardy jiskřiček. Bylo totiž zmrzlé, takže maličké krystalky ledu se na slunci blýskaly jako drobné úlomky průzračného křemene. Kaluž u kraje cesty je dosud uzavřená vrstvičkou ledu s několika prasklinami. Působí dojmem jako by byla z rozbitého mléčného skla. Na poli je spousta čerstvých krtčích hromádek. Na cestě leží zmrzlá žížala. Zřejmě si, chudák, popletla únor s nějakým teplejším měsícem.
Jsem na kopci a obloha se klene nade mnou i všude kolem dokola. Ráno, ráno, ráno! Má to slovo něco společného s ránou? Podobně jako jitro se slovem jitřit? Ranit nebo zjitřit znamená otevřít něco, tedy začít něco úplně nového. Jitro či ráno otevírá nový den, byť to vyjadřujeme starým jazykem. Krásným jazykem. A nový den je vždycky nový život, přestože život trvá nepřetržitě. Možná jenom my potřebujeme být občas oživováni. Poslední zbytky sněhu se choulí ve stínu svažitého terénu. Slunce nabývá na síle tím, jak se jeho denní dráha zvedá výš a výše nad obzor.
Zpoza vysokého betonového plotu zemědělské farmy na mě zvědavě vykoukne pštrosí hlava. Ne, dnešní venkov už se nespokojuje pouze se slepicemi, krůtami nebo vepři. Zasáhla ho světovost. Už se asi nevrátí k idylickým časům minula. Někoho to možná mrzí, někoho ne.
Vzpomínám si, že na podzim se nad tímto šedivým plotem červenala větev s jeřabinami. Kde je jim teď konec? Jistě je sezobali ptáci. Všímám si naježené temně zelené borovice. A ještě je tady křehká dlouhovlasá bříza, zatím bez listí. A dál vidím ovocné stromy v zahrádkách, pochopitelně také bez zeleně. Holubi sedí na holých větvích a vystavují svá tělíčka hřejivým slunečním paprskům. V jedné ze zahrádek růžově rozkvetla zimní kalina. Ranní procházka končí u našich domovních dveří.
Všude kolem se rozprostírá úplně obyčejný život, který však člověk může nahlédnout neobyčejným způsobem – když otevře své oči a své srdce k tomu zvláštnímu vidění nevšedního. Jenže otevřené srdce bývá srdce zjitřené či zraněné – jako to jitro, jako ráno, jako nový začátek.
Autor: Eva Hájková Datum: 16. února 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.